6. 1. 2003
TV media o víkendu: Úředníci a politiciSnaha Špony odlišit se od dalších víkendových diskusních pořadů na Nově a Primě nespočívá jen v samotném schématu, ale zejména ve výběru osob. Zatím se jí většinou dařilo reagovat na aktuální události právě tím, že do studia přicházeli ti, o nichž se právě mluvilo, nebo ti, kteří měli co říci k věci nalézající se momentálně v ohnisku zájmu. Pro glosátora nastává ovšem potíž, přijdou-li ti, kdož v politice působí okrajově nebo "neprofesionálně". Jestliže u politiků zdaleka není tak důležité, do jaké míry mluví přesně a pravdivě (neznalost věci se v ČR předpokládá a mlžení rovněž), nýbrž jak se dokáží vyrovnat se situací a "úskoky" oponenta, tak úředníci typu Pavla Teličky musejí být nutně posuzováni jinak.
|
Zde totiž dojmy nemohou nahradit meritum. A posoudit meritum přísluší zase jen expertům v příslušné materii. Proto se omezuji pouze na postřeh, že v dnešní Šponě se politici chovali poněkud jinak než obvykle. Snad jen Martin Říman (ODS) občas zabrousil ke grifům tradičního "pouťového" klání, nicméně i on se evidentně snažil o střízlivější výraz a nezpochybňoval erudici vyjednavače ČR v EU, státního tajemníka pro evropské záležitosti a prvního náměstka ministra zahraničí. Jinak při diskusi Teličky s představitelem komunistů Jaromírem Kohlíčkem panovala v některých bodech téměř úplná shoda. Stejně tak beseda s dalším účastníkem, "mladým" politikem Davidem Rýcem, se nevyznačovala žádným jiskřením, probíhala korektně a spíše konstruktivně. Špona v předmětu prezentace splnila svůj účel. Kdo se chtěl něco dozvědět, tentokrát měl příležitost. Pořad byl věcný -- neobsahoval sebestředné výlevy politiků, kteří i v televizi často mluví více k nepřítomným parlamentním kolegům než k divákům samým. Sedmička svedla dohromady ministra financí Bohuslava Sobotku (ČSSD) a místopředsedu rozpočtového výboru PS Vlastimila Tlustého. Pro diváka, který politickou scénu v médiích dlouhodobě sleduje, není snadné odfiltrovat dřívější dojmy z vystoupení a působení jmenovaného poslance za Občanskodemokratickou stranu. I když prodělal jistý vývoj směrem ke střídmosti a umírněnosti, tak v očích diváka se těžko může oprostit od všech dřívějších "profláknutých" stereotypů. V jeho oponentské roli mu tentokrát vydatně pomáhala Jana Bobošíková. Dokonce bych řekl, že jej předčila, ale není to myšleno ironicky. Stačily totiž její otázky, aby měl ministr co dělat s hledáním správných odpovědí. Na jednu stranu to lze určitě posuzovat jako nectnost, protože komentátorka zde vystupuje v roli aktivního účastníka, nikoli moderátora, nicméně na druhé straně se divák může alespoň trochu pobavit. Jak již řečeno, politici žijí ve svém vlastním světě a jejich projev vůči veřejnosti je tak často nesrozumitelný, neuškodí proto, když jejich slova občas někdo přetlumočí pro prostý lid. Ne pro všechny je ovšem příjemné, má-li překlad úroveň (a výraz) pavlačového slangu. Myslím si však, že tentokrát k tomu nedošlo. Bohuslav Sobotka nepochybně uspěl, u ortodoxních příznivců sociálních demokratů zřejmě bez výhrad. S odpověďmi neváhá ani vteřinu, nezadrhává, nezajíká se, ani stín po rozpacích a nejistotě. Jsou sofistikované, konstrukce i gradace přesvědčivá. Protože absentují jakékoli emocionální či teatrální výlevy, lze i jeho typově zařadit mezi erudované úředníky. Připouštím, že i věcně může být na slušné úrovni, takže mnohá jeho umně poskládaná vyjádření jsou výsledkem komplementace faktů a předvolebních zbožných přání, jejichž dřívější vypuštění do éteru musí respektovat. Protože současná vláda dělá restriktivní politiku pod praporem péče o chudé a utlačované, není obtížné na tento rozpor upozorňovat. Je tedy kárána za to, kam je opozicí léta tlačena (Tlustý toho důsledně využíval, receptů z jeho strany jsme se ale nedočkali). Je však třeba mít na paměti, že představitel strany nemůže mít odpovědnost jenom za činy ale i za slova. Právě na hezká slovíčka představitelů ČSSD se dali nachytat její voliči před volbami, aniž si všimli, že již v minulém období vládnutí řada slibů plněna nebyla. Proto v rámci politického boje lze považovat poukaz na neplnění předvolebních slibů za legitimní zbraň. V této souvislosti také lze poukázat i na některé slabiny Sobotkovy prezentace. Pro dnešek si odpustíme sumář témat - vše podstatné se nakonec točilo kolem reformy veřejné správy, potažmo úspěšnosti nového územního uspořádání. Zde také, v reakci na kritiku tohoto řešení a některé jeho aktuální projevy, se Sobotka uchýlil k argumentaci, že převod na kraje "probíhal přesně podle zákona..." To je věru málo, neboť odvěký svár mezi legalitou a legitimitou takové obhajobě nepřisvědčuje. Odborníci by pravděpodobně našli i další problematické momenty, které by příznivý dojem z "umělecké hodnoty" dále oslabily. Já se omezím pouze na obehranou, leč politiky a komentátory stále znovu připomínanou, oblast důchodů. Bobošíková správně ministrovi financí namítala, že současný způsob valorizací důchodů k lednu každého roku a s akcentem na růst inflace jde proti zájmům důchodců, kteří byli velkou trumfovou kartou v rukách socialistů před volbami (je to čtvrtina potenciálních voličů!). Sobotka to logicky neobhájil (nemohl), navíc však nepravdivě tvrdil, že "..v minulosti se každý rok nevalorizovalo..." K tomu nezbývá než konstatovat, že počínaje rokem 1990 (včetně) až dosud, došlo celkem k šestnácti valorizacím. Dělo se tak každoročně, přičemž v letech 91, 93 a 96 byly důchody valorizovány dokonce dvakrát! Jediný "výpadek" byl v roce 2002 (novela zákona, nesplnění podmínek)! Též Partie na Primě měla svého "byrokrata", jímž byl náměstek ministra spravedlnosti Jaroslav Bureš. I on působí úřednicky precizním dojmem. Petr Pithart, druhý z účastníků, je více rozvláčný filosof než úředník. Oba se při besedě nesetkali poprvé a ani tentokrát si nijak neublížili, aniž někoho urazili. Ideálním kandidátem na prezidenta jsou oba, předčít by je mohl jenom jedinec představující jejich symbiózu. |