Stalinův Sovětský svaz byl zrůdným znetvořením ideálů komunistů z devatenáctého století, píše autor a pokračuje: Tito komunisté doufali, že se podaří vytvořit tak harmonickou formu společenské organizace, že by politický stát, chápaný jako entita, která monopolně ovládá fyzické donucovací prostředky, odumřel. Namísto toho vznikly brutálně utlačitelské státy, které měly téměř absolutní moc.

Bylo skutečně nutné, aby dopadly komunistické teorie tak špatně? Pohlédneme-li dopředu o 500 let, bude komunistický sen stále ještě realizovatelný?

Nikdo nemůže říci, jak bude společnost zorganizována v roce 2503. Pochybuji však, pokračuje britský komentátor, že do té doby přežiji exotičtější rysy současného kapitalismu: frenetické obchodování s akciemi na mezinárodních burzách, tvrdě vystupující ředitelé firem, konzumerismus obřích nákupních středisek, umělé nafukování cen akcií. Za dalších pět set let se tyto společenské jevy - a obrovská nerovnost, kterou vytvářejí - budou zdát stejně archaické jako dnes vztah mezi pánem a otrokem z doby feudalismu.

Děti ve škole se v roce 2500 budou smát našim tržním pošetilostem. Marx však na druhou stranu měl do určité míry pravdu. Myšlenka, kterou převzal od Hegela, čelného německého filozofa ze začátku devatenáctého století, že historie v sobě obsahuje vlastní "vestavěnou" dynamiku, je více správná než nesprávná. Nic není směšnějšího než tvrzení, vyslovené po pádu berlínské zdi, že jsem dospěli na "konec historie". Kde je důkaz, že je tržní kapitalismus a zastupitelská demokracie tak dokonalou formou společenské organizace, že by se nedaly zlepšit? Proč by měly zůstat společenské normy neměnné, vzhledem k tomu, že se ukázalo, že nic jiného v historii neměnné není?

Avšak předvídat, že se kapitalismus změní v něco jiného, je jedna věc. Snažit se tento proces uspíšit, to je věc jiná. Komunismus trpěl dvěma základními chybami. Největší jeho chybou bylo, že si myslel, že společnosti je možno konstruovat. To bylo absurdní, protože společenské vztahy jsou vždy produktem historického vývoje. Vyvíjejí se během času pomalu a většinou zcela neplánovaně.

Zdá se, že to dnešní politikové, ani ti z nich, kteří se stavějí vůči socialismu zcela nepřátelsky, dosud nepochopili. Například v Británii se Thatcherová a Blair opakovaně snažili vnutit společnosti složité společenské reformy a zcela přitom ignorovali lidi, kterých se ty reformy přímo týkaly - lékaře, železničáře či zaměstnance, doufající ve slušný starobní důchod. Takovéto arogantní pokusy vnutit lidem shora teoreticky vypracované projekty, aniž by byly vzaty v úvahu existující vzorce společenské organizace, znalostí a zkušeností, většinou skončily katastrofou, stejně jako celý stalinský experiment.

Druhou chybou komunismu bylo, že neměl žádné řešení pro to, co by mělo nahradit soukromé vlastnictví a trhy. Marxismus byl téměř úplně negativní doktrínou. Marxismus byl sice proti kapitalismu, ale neměl tušení, čím ho nahradit a ani si neuvědomoval, že toto vakuum vadilo. Marx nenáviděl autoritu v jakékoliv formě a nikdy by nepřipustil centrální plánování ani řízení společnosti hrstkou vyvolených jedinců. Chtěl, aby lidé mezi sebou dospěli k přátelské dohodě o tom, co by se mělo dělat a jak. Nikdy nevysvětlil, jak by tento systém, vhodný pro malé skupinky, měl fungovat v celé společnosti.

Nejdůležitějším poučením z epizody komunismu je to, že společenské reformy musejí být vždycky postupné, pokud mají být úspěšné. Reformátoři totiž nemohou ignorovat moudrost obsaženou v tom, jak se věci dělají nyní. Musejí rozvíjet už existující struktury, nikoliv je radikálně likvidovat.