Génius a šílenství jsou často spojeny a nikde to není více pravda než u vedoucích politických představitelů. Velci politikové potřebují silnou měrou vlastní sebedůvěru. Velcí politikové sdílejí jednu vlastnost s velkými podvodníky: jsou schopni se sami stoprocentně přesvědčit o důležitosti a pravdivosti své kauzy. Vedoucí politik, který dokáže občany inspirovat, nutně tráví důležitou část svého života přesvědčen o věcech, které nejsou jisté ani dokazatelné.

Totéž platí o duševně nemocných lidech. Bývá velmi obtížné rozlišit mezi člověkem, který odvážně dál zastává nepopulární kauzu, jejíž pravdivost není zjevná, a člověkem, který propadá šílenství. Kolegové, komentátoři a širší veřejnost si většinou uvědomí až později, že se šéf zbláznil, i když důkazy byly k dispozici už delší dobu.

Avšak někdy je takové obvinění potřebné a důležité. Sám jsem přesvědčen, že jeden z mých politických hrdinů, Margaret Thatcherová, začala ke konci ztrácet svou duševní vyrovnanost, a to dříve, než si to její blízcí spolupracovníci začali uvědomovat. Pro mě, píše autor, bylo prvním varováním, když Thatcherová přišla na recepci u londýnského primátora s takovou vlečkou, že ji s ní musela pomáhat druhá osoba, když začala o sobě hovořit královským "my" a začala považovat své přátele, kteří ji varovali před jejím nadcházejícím osudem za zrádce.

Jsou dobré důvody, proč lidé na vrcholu mocenské pyramidy mohou zešílet dřív, než si to jejich podřízení uvědomí. Jedním z těch důvodů je uctivost.

Hlavním důvodem, proč Britové podporují Tonyho Blaira v této válce, je argument, že má k dispozici od George Bushe tajné informace, které ho vedou k tomu, že jedná tak, jak jedná.

Povšimněte si však z historie i z vlastní zkušenosti, jak ti, kteří tvrdili něco, co znělo neuvěřitelně, často to dokazovali přístupem k soukromému zdroji informací, který nemohli s vámi sdílet. Jana z Arky slyšela "hlasy". "Tajné zdroje" bývají posledním útočištěm šílenců.

Patří Tony Blair mezi ně? Zde jsou některé důvody pro mé znepokojení:

Blair už nepůsobí jako kariérní politik. Ztratil profesionalitu politika a vytvořil si onu zuřivou, tichou intenzitu, o níž vím, že ji mají jak šílení občané, tak lidé, kteří jsou o něčem upřímně přesvědčeni. Blair přišel o svou schopnost poznat, kdy a jak může koho ovlivnit a dostává se do situací, které jeho kauze nepomáhají.

Britský premiér přišel o citlivost vůči tomu, jak jeho rozhořčení nad brutalitou Saddáma Husajna působí nepřesvědčivě od někoho, kdo útočí vojensky na zemi, jejíž miniaturní armáda nemá proti naší armádě šanci. Jeho zuřivost vůči Francii (která zastává totéž postavení, jaké Blair zastával ještě před rokem) je nevysvětlitelná vůči těm z nás, kdo nejsou lékaři. Blair má pozoruhodně šílenou schopnost přesvědčit sám sebe, že to není on, kdo podvádí, ale ten druhý.

Začal říkat věci, které jsou nejen neudržitelné, ale zjevně absurdní. Jeho tvrzení v parlamentě, že bude ignorovat ta veta Rady bezpečnosti OSN, která jsou "vrtošivá" či "nerozumná" bylo nemoudré. Vzhledem k tomu, že ho učinil profesionální právník! bylo to tvrzení naprosto šílené.

Jsem naprosto šokován tím, že britská média byla natolik mesmerizována, že tento jeho výrok jen normálně reportovala. Žádný právník, který se nezbláznil, nemohl říci to, co řekl Blair.

Blair ustupuje do beznadějného, zoufalého optimismu: další známka šílenství. Slíbil Američanům, že jim přinese Evropu na talíři, a Evropanům, že pro ně zkrotí Ameriku. Představu, že neslučitelné rozpory lze zahladit osobními kontakty a schopností přesvědčovat, mívají lidé, kteří to nemají v hlavě v pořádku.

Už si britská vláda uvědomila, že možná problémem není v tomto případě Irák, ale Tony Blair? Odhaduji, že ti, kdo stojí Blairovi nejblíže, už o tom začínají v soukromí uvažovat. Možná že by se měli navzájem podělit o své pochybnosti, uzavírá autor.