Nesouhlasící poslanec, který v sobě najde odvahu postavit se proti přání vlády i svých partnerů ve vlastním stranickém klubu, je zdravým zrnkem písku v parlamentní mašinérii, zejména pokud je rozložení sil v parlamentu nerozhodné. Je vždycky dobře, když má vláda proti sobě silnou opozici a musí svůj program znovu a lépe propracovávat a zdůvodňovat.

V tomto případě však existuje důvodné podezření, zda nebyl tvrdohlavý postoj Hany Marvanové spíše kontraproduktivní. K takovýmto hrdinným postojům je totiž zapotřebí, aby byl heroismus poslance, protivícího se parlamentní většině, strategicky trochu promyšlený.

V roce 1998 odmítl Jan Ruml "z principiálních důvodů" vstoupit do koalice s ČSSD i s ODS. Přispěl tím - jistě nechtěně - k vytvoření pozoruhodného koaličního hybridu, tzv. "opoziční smlouvy". Unie svobody byla frustrována, ale rozumnější pozorovatelé poukazovali na to, že se konečně prostřednictvím "opoziční smlouvy" začali politikové v parlamentě učit, že základem parlamentní politiky je kompromis a spolupráce.

Takže je vlastně možno Janu Rumlovi pogratulovat, že pomohl mainstreamu české politiky, aby pokročil za období ideologické nesmiřitelnosti k hledání kompromisů, jak je to běžnější v západoevropských parlamentech.

Nynější ideologická principiálnost Hany Marvanové možná povede také k tomu, že česká politika překročí jeden další svůj nepříjemný stín. Maravanová to svým postojem jistě nezamýšlela, avšak tím, že nyní torpédovala vládní daňový balíček, bezpochyby posílila politické pozice KSČM. "Duch vane, kam chce," zní staré přísloví. Totéž, zdá se, platí i o politice. Jestliže vzniknou v jednom poslaneckém klubu vládní straně překážky, bude si nutně hledat východiska z nouze. V roce 1998 to bylo - zcela překvapivé - vytvoření opoziční smlouvy, v roce 2002 to zřejmě bude - už nikoliv tak překvapivá - postupná legitimizace KSČM.

Ať jsou politické postoje KSČM jakkoliv rozporné, nepromyšlené, kontroverzní a mnohdy přímo hloupé, jsem přesvědčen, že je dobře, že začíná být komunistická strana postupně integrována do českého parlamentního politického procesu.

Postoj mimo jakékoliv rozhodovací pravomoci jí totiž dával výsadní, alibistické postavení, které si nezasloužila. Vzhledem k tomu, že ji ostatní politické strany v parlamentě k ničemu v podstatě nepustily, KSČM si mohla dovolit luxus populisticky a líbivě kritizovat, aniž by kdy musela přijít s jakýmkoliv konstruktivním řešením.

Paradoxně zůstala KSČM jedinou politickou stranou, která se v České republice za posledních deset let nezkompromitovala nejrůznějšími privatizačními a korupčními skandály. Nechť se dostane KSČM do vlády: ať si taky pošpiní ruce, jak je mají špinavé i ostatní politické strany.

Kdyby totiž zůstala KSČM i nadále vyloučena z politického procesu, občané ji budou stále více vidět jako jedinou možnou alternativu k současnému politickému establishmentu, a volební preference KSČM budou stoupat. To by bylo nesmírně nezdravé. Ať se KSČM taky ve vládě zkompromituje!

Takže je rozumné, že svým principálně pravicovým postojem přispěla nyní Hana Marvanová k posílení parlamentní role komunistické strany. Za to je jí třeba poblahopřát, i když tento vývoj předpokládám neměla sama v úmyslu.

Na závěr ještě poznámka na okraj: jak by tomu bylo v parlamentech jiných demokratických zemí? Měla by Hana Marvanová například možnost vystoupit při těsném parlamentním hlasování jako členka vládní koaliční strany proti vládnímu programu a zlikvidovat ho tak?

Tato možnost by nenastala. Britskou Dolní sněmovnu ovládají přísné struktury strážců stranické disciplíny v jednotlivých klubech politických stran. Funkcionáři pro stranickou disciplínu, tzv. "whips" ("biče") jednají před každým klíčovým hlasováním se všemi poslanci své strany a zajišťují si u nich, někdy i velmi nevybíravými prostředky, hlasovací loajalitu.

Do britské Dolní sněmovny sice občané volí jednotlivé poslance jako "osobnosti", na základě jejich osobního politického přesvědčení, a poslanci mají právo jednat podle svého osobního vědomí a svědomí. Toto právo je však do určité míry omezeno. Poslanec by byl v koncích, pokud by v parlamentě neměl souhlas svého stranického klubu. Argumentuje se, že ho při kandidatuře do parlamentu vybrala a svými strukturami podpořila daná politická strana, tak musí poslouchat. Může se samozřejmě stát, že se jeden poslanec v britské Dolní sněmovně vzepře při klíčovém hlasování stranické disciplíně ve svém poslaneckém klubu, ale pomsta za to bývá krutá. Takoví poslanci mohou zapomenout na svou další politickou kariéru. A obávám se, že totéž bude osudem i Hany Marvanové, pokud nenajde útočiště v jiném poslaneckém klubu (ODS?). Možná se to nezdá idealistům příliš demokratické, ale je to fakt parlamentního provozu.