Všechny tyto problémy jsou politicky velmi škodlivé, ale to by nemuselo tolik vadit, kdyby sama válka probíhala dobře. Jenže to se taky neděje. Před válkou vyjadřoval Blair sebevědomě názor, že bude válka rychlá a vojensky úspěšná a že bude Saddám Husajn rychle svržen. Jenže deset dní od počátku války invaze neprobíhá podle plánu. Vojenská selhání ovšem nejsou přímou Blairovou odpovědností a lze očekávat, že nakonec budou vojenské operace úspěšné. Avšak invazi do Iráku nedokonale připravil, částečně z ideologických důvodů, Donald Rumsfeld a jeho lidé. Válka byla zahájena předčasně, částečně z politických důvodů, které byly v rozporu se zájmem Británie na pokračující diplomacii. Blair se nepostavil těmto [americkým] tlakům. Přijal nekriticky názor amerických neokonzervativců, že ta válka bude lehká. Teď, když se uprostřed konfliktu rychle přepracovává strategie, je zjevné, že nám Blair koupil nekvalitní zboží.

Blair neustále odmítá přiznat, že udělal ve své politice vůči Iráku jakoukoliv chybu.

Historička Barbara Tuchmanová zahajuje svou knihu The March of Folly (Pochod pošetilosti) těmito slovy: "Během historie, bez ohledu na místo a čas, je pozoruhodné si povšimnout, že vlády často realizují politiku proti svým zájmům." Jak se mohli Trójané cítit přesvědčeni, že je rozumné přitáhnout do svých hradeb onoho dřevěného koně? (...)

Má-li podle Tuchmanové odpovídat nějaká politika definici pošetilosti, musejí být splněna tato tři měřítka: Zaprvé, lidé už ve své době si museli být vědomi, že je ta politika kontraproduktivní; za druhé, musela být k dispozici alternativní, rozumná politika, a za třetí, pošetilou politiku musí prosazovat skupina lidí, nikoliv jen jednotlivec.

Vypadá to velmi neblaze, ale je zjevné, že Blairova irácká politika splňuje všechny tři kategorie.