Mám v ruce číslo 14, a tentokrát to vezmu od obálky. Je taková, jako vždy, hodně černá, hodně připomíná parte. Odjakživa se mi ale velmi líbí obrázky pana Reisenauera a tahle krvežíznivá Marilyn Monroe je opět výtečná.

Na druhé straně Zbyněk Petráček začíná o irácké válce a Respekt jako na dlani: dobře napsaný, vtipný text, sesbírané zajímavosti na dané téma (válka a její obraz, potažmo propagandistika) a nakonec kousnutí do vlády. Je málo rázná - chová se podle toho, jak říkala předtím a co odhlasoval parlament: bez rozhodnutí OSN jen chemici a nemocnice. Kdyby to dělala naopak, obvinil by ji ZP z toho, že jako vždycky ignoruje parlament.

Číslo je hodně o irácké válce a to je škoda, protože zábavnější je Respekt vnitropolitický. Celkově je tón Respektu spíše pro válku, jelikož ji víceméně chápou opravdu jako boj za nastolení demokracie v Iráku a často se opakuje vzpomínka na někdejší českou totalitní zkušenost.

Zdá se, že bychom asi byli bývali třeba v r.1980 uvítali, kdyby byla válka o demokracii v Československu. S potěšením bychom sledovali, jak rakety ničí Strakovku, budovy ministerstev, možná i Hradčany s Husákem atd. a rádi bychom oželeli pár tisíc mrtvých mužů, žen a dětí... Nejsem si tak jistý.

Str.3 - Erik Tabery o Špidlovi. U nás v okolí Velešína se říkalo v hospodě vždycky: "Ty seš nějak moc chytrej", a tady se mi to chce říci také, asi obecně nad celým Respektem. Tak Špidlovi se podařil obrovský pokrok v politické kultuře a komunikuje s veřejností jako žádný jeho předchůdce.

Asi s některými novináři, já obdivuji spíše jeho schopnost neříci konkrétně skoro nic. Čekám, kdy o sobě začne mluvit ve třetí osobě, o premiérovi, jako to činí dr. Železný. Pravda, už tam není Šlouf, ale je tam poslanec Kalousek a věrní lidovci či pan Kučera z Fondu dětí a mládeže. Z deště pod okap. Ale pan Tabery je unionista. Konečně, v Respektu začínal Mlynář.

Pod ním je článek Adama Drdy o sudetském centru. Pana Drdu mám už od Lidových novin zařazeného do kategorie fracek a zatím ho tam nechám. On sám totiž kategorizuje v jednom kuse. Mladí (možná trochu příliš dlouho mladí) novináři jeho kategorie totiž dokáží jakousi bohorovnou oprsklostí namíchnout i tam, kde mají pravdu.

Tady jde o kancelář, kterou otevřel půvabný a sexy pan Posselt (ta přídavná jména jsou záměr!) a k níž se různí stavějí různě.

Nevšiml jsem si ale, že by ji někdo chtěl zakázat. Existují pravda pochybnosti o tom, že byla zřízena podle zákona (SL u nás není registrovaný), ale nejspíš ji pan P. zřídil na své jméno.

Dál mohou názory být různé. Možná pomůže porozumění, možná naopak ne. Nejde jen o to, aby Češi porozuměli SL, ale taky aby SL porozuměla Čechům.

Zatím odsuzuje kupř. Henleina podobně jako Grebeníček Gottwalda: "Dělal chyby, ale také mnoho dobrého".

Oč jde mně teď, jsou Drdovy myšlenkové výztuže, s nimiž zamíchal do textu i Klause, který si šel pro pomoc ke komunistům, pak reportér Tuna nechybí u žádného podrazu (být Tunou, možná Drdu žaluji), Kovařík je předlistopadový a dokonce napsal, kde to SL středisko je, ten lump.

Copak SL nechce, aby se o tom vědělo? A pak přijdou rozumní muži z vládní koalice. Zejména Petr Mareš.

OK, my Drda.

Pomíjím válku v Iráku a docházím ke stránkám o kultuře. Svému liberalismu je Respekt věrný. Chválí diskutabilní televizní dokumenty o drogách a končí tím, že místo moralizování se pokoušejí zaplňovat hlubokou propast jež v Čechách zeje mezi těmi, kdo si drogovou cestu vybrali a těmi, které minula. Pane Kontro, nevím nějak.

Můj soukromý průzkum ukázal, že ty dokumenty vyvolávaly ve většině obyčejných lidí ještě větší odpor k feťákům, než cítili předtím. A vybrat si drogovou cestu - jakou cestu, jaké vybrat?

Drogová cesta je cesta hloupých slabochů a vede do díry. Tam je pak stát může nechat zajít, léčit metadonem nebo zavírat.

Jsme humanisté, hlasuji pro metadon, ale nejvíc se mi líbilo řešení, které jsem kdysi četl myslím v Právu: jediné rozumné řešení je naprostá kriminalizace drogy, s naprostým pardonem těm, kdo řeknou, kde drogu dostali. Kdo to neřekne, sám se řadí mezi dealery a těm bych dával dvojnásobné tresty, než zatím náš zákon stanoví.

Kuturní rubrika Respektu je jinak celkem kvalitní, zlepšila se po odchodu Jiřího Peňáse. Zaujal mě další, asi už padesátý článek o filmu Pupendo, který napsala studentka FF UK, slečna či paní Prejdová. Nic proti tomu, píše slušně.

Ale rozesmál mě podtitulek, tvrdící, že Pupendo normalizaci vystihlo. Jestliže slečna dnes studuje, musely jí v roce 1980 být tak asi nanejvýš dva roky...

; Mimochodem: gratuluji PR týmu kolem Pupenda! Aby se o levném, malém a celkem nepříliš myšlenkově bohatém (ale obstojném) filmečku psalo tolik už před dokončením, před premiérou a pořád dál, to je parádní kousek, silnější, než film sám.

Na poslední stránce je rubrika Minulý týden. Nejlepší jsou zase kresby pana Reisenauera, zábavné je sledovat, co redakce vybírá jako nejzajímavější události týdne.

Resumé: není to špatný časopis, ale něčím vespodu mě trochu nudí.

Uvidíme, jak dlouho ještě kníže vydrží.