Zemanizace a dezemanizace

V roce 1993 byla ČSSD beznadějně rozhádaná 6,5% strana. Miloš Zeman jako vítěz na Hradeckém sjezdu věděl předem, že chce-li uspět on, musí uspět jeho strana. Proto je především nutno zabránit jejímu rozkladu. Nabídl poraženým stranám boje spolupráci. Většinou odmítli. Dokázal minimalizovat vnitřní spory z ambicí neuspokojených stranických harcovníků. Proto se strana do 2 let jevila jako téměř jednolitá.

Neuspokojení politici v ČSSD neusilovali ve svém růstu o profilaci na řešení problémů, sázeli na profilaci na své odlišnosti od Zemana. Zeman se pochopitelně nesnažil poukazovat veřejně na své názorové odlišnosti od svých místopředsedů a jiných stranických prominentů. Naopak, to oni se snažili upoutat na sebe pozornost kritikou předsedy strany. To si každý pamatuje.

Eroze jednoty strany nezačala od Zemana nebo nikdy neexistujících "zemanovců" ale od vždy existujících protizemanovců. Zeman si nikdy nevytvořil kohortu věrných, které by upřednostňoval. Za takové nelze pokládat ty, kteří se na něj sami lepili v naději, že budou moci pozřít větší sousto z budoucí hostiny. Z oportunistů žádnou oporu vytvořit nelze. Účelová koalice jinak mezi sebou soupeřících protizemanovců během let nabyla na síle a ovládla nejdříve politické grémium, potom předsednictvo pomocí svých klientů, nikdy ÚVV.

Existovala představa, že situaci ve straně rozkládající bojem některých místopředsedů proti předsedovi by mohl zachránit Vladimír Špidla, který se mnohým nezdál být napojen na protizemanovské tažení. Navenek nebyl, ale jako nový předseda bez vlastní solidní podpory významného regiónu, se musel spolehnout na reálné držitele moci, kteří zatím nechtěli nebo nemohli sami otevřeně a bezprostředně vládnout straně. Začalo to, co bylo nutné předpokládat: odstraňování všech, kteří nebyli loajální novému vedení. To Zeman nikdy nedělal, ten začínal a končil u prohlášení o koulích na noze. Jenže Zeman odešel a koule zůstaly, jen se posunuly více do čela.

V průběhu procesu odzemanování strany cítili drobnohlední oportunisté, že je výhodnější procovat proti Zemanovi než pro něj. To rozhodlo. Jenže o čem? Především o tom, že se do čela dostali lidé bez cíle vpředu, ale s cílem nahoře, lidé, pro něž je program stejně jako všechny zásady balastem, neboť brání v pragmatickém uhýbání na všechny strany.

Nástup stylových politiků

Protizemanovci se neprofilovali na problémech, protože to by museli nabízet nějaká řešení. Proč takové riziko. Ustálila se výhrada dosti vágní na to aby umožňovala pružný výklad. Vytýkali Zemanovi jeho "styl", s tím, že oni přinášejí do politiky nový styl- především prý slušnost. Kdo je té slušnosti nablízku, může si o ní zvláště nyní udělat přesnější představu. To co především chybí je program. Ba co hůř, chybí dokonce pocit, že chybí program.

Politik s kompasem ukazujícím cíl a s pocitem povinnosti překonávat překážky byl nahrazen politiky s radary umožňujícími vyhnout se konfliktům na cestě vzhůru (příměr vypůjčen od Davida Riesmana: Osamělý dav). Dokonce se dočítáme, že teze o konci dějin byla správná, že už se nic podstatného dít nebude, že už nebude vlastně ani třeba hájit něčí práva, teď už stačí se profesionálně usmívat a prezentovat styl. Programy i kompasy zahodíme, netřeba cílů. Jejich zvolením bylo cílů již dosaženo.

Možná mi chybí dějinný optimismus, vyžadovaný v dobách vůdců raněných slepotou, ale domnívám se, že je tomu právě naopak. Konflikty se přiostřují, ekonomické, vojenské, ekologické a zejména sociální (když už ne třídní). Za několik málo let bude vrcholit poptávka po dalekonosných politicích s kompasem a odvahou k překonávání překážek. Kdo nevidí jasně konflikty a problémy dnes, nebude je mocí přehlédnout v nejbližších letech. Je-li výstižný Plechanovův koncept úlohy osobnosti v dějinách, pak si řešení velkých úkolů vyžádá politiky velkého formátu, nikoli intrikující trpaslíky, kterým své osudy veřejnost těžko svěří.

Kdo tady prohrává?

Přiznám se, že mě trochu překvapil kolega Kubinyi s originálním pojetím vnitrostranického konfliktu (I prohrávat se musí umět, Právo 9.1.) Vidí ho jako boj, v nemž jedna strana prohrála, a nějak to neunese. Nevím, jestli bych stejně definoval protivné strany, spíše ne.

Autor si stěžuje na "zastánce Miloše Zemana" (má na mysli Dostála, Jičínského a Lachnita), kteří "napadají premiéra a předsedu Vladimíra Špidlu". Dostálovi se za podezření ze spojení se Zemanem za 11 dní omluvil. Články stylových politiků, kteří napadají naopak Miloše Zemana mu asi už nevadí. Autor z Plechanovovských pozic kritizuje Zemanovy zastánce, že: "vyzdvihují úlohu politika jednotlivce a nějak jim uniká, že politiku nedělají politici sólisté, ale politické strany". Tato vlastní teze mu ovšem nepřekáží, aby o 16 řádků níže nepřipisoval vlastníkovi originální ideje Vladimíru Špidlovi vítězství ve volbách jako jeho osobní zásluhu, jako by nevyhrála strana: "Silná osobnost musí mít svoji silnou ideu.

Špidla má svůj sociální stát. Dokázal přesvědčit většinu voličů a vyhrát volby.To je nepopiratelný fakt." Nevím, zda přesvědčil právě Špidla, ale určitě ne většinu voličů. No, to jsou detaily.

Nevím, jak autor dospěl k názoru, že: "většina členů ČSSD pochopila důvody, pro které bylo lepší sestavit koalici s KDÚ-ČSL a US-DEU". Dále směle tvrdí, že to bylo "rozhodnutí většiny", pro což již neexistuje podklad žádný (krom novinového papíru, který unese vše). Autor pak vidí v ČSSD snahu o prosazení údajně "menšinového názoru" (asi, že nebylo nejlepší sestavit onu koalici). Stěžuje si zvláště pak na Lachnita, jemuž připisuje snahu o návrat k: "pragmatické politice, kde na prvním místě je moc", zatímco dnes zřejmě stojí v čele nepragmatičtí politici jimž je moc lhostejná.

Pro pitomečky opakuje: "Přesto, že to někteří ještě asi skutečně nepochopili, nastal konec éry 90. let reprezentovaných Havlem, Klausem a Zemanem." Nové úkoly prý budou "vyžadovat jiný přístup". Tento přístup však zůstává zahalen tajemstvím, ale lze dovodit, že asi půjde o "nový styl", který rovněž nebyl nikdy blíže popsán.

Kde je ta doba, kdy za rozvratného Zemana jsem seděl společně s ing. Lachnitem a Dr. Kubinyim v jeho lékařském pokoji v Ostravské fakultní nemocnici nad lahví destilátu v naprosté názorové jednotě bez světoborného sporu o užitečnosti US-DEU pro plnění volebního programu ČSSD?

Ačkoliv autor v tomto článku jasně napsal, že v ČSSD menšina, která neumí prohrávat útočí na většinu (která zřejmě umí vyhrávat), Dr. Kubinyi v dalším článku naopak tvrdí (ČSSD není v krizi, Právo, 20.1), že: "není pravdou, že strana je vnitřně rozpolcena." Patrně boj probíhá v dialektické jednotě. Na závěr ještě doplňuje: "Sjezd téměř nepochybně potvrdí nastoupenou linii a styl politiky...".

Nikoliv pane kolego, je to jinak, prohráváme všichni i s našimi voliči a to právě proto, že voličům nesejde na tom, kdo drží v Lidovém domě moc, ale na tom, zda je schopen plnit program s nímž šla strana do voleb. Jestli však je hlavním sporem údajně neposkvrněné početí vládní koalice, (ve skutečnosti to, zda autoři tohoto nápadu mají právo umlčovat kritiky tohoto údajně menšinového názoru), pak strana prohrávala už dávno před zveřejněním lednových průzkumů STEM, které to jen potvrzují.