Předně demokracie staví na bázi objektivity, nicméně objektivita je pouhým lidským výmyslem, neexistuje. Existuje pouze průsečík subjektivních názorů, přičemž takových průsečíků může být o jednu méně právě tolik, kolik je subjektivních názorů. Takzvaná objektivita je řízena delegováním, ale čím vyšší stupeň delegování, tím menší skupina rozhoduje o větší. Přitom je jasné, že si lidé nikdy nebudou přát přímou demokracii ve všech sférách společenského rozhodování -- už proto, že by na to neměli čas a že by jedni nesouhlasili tam, a další zase jinde.

Dalším nedostatkem demokracie jsou její vlastní principy -- rovnost, svoboda, spravedlnost a tolerance. Rovnosti nejsme schopni, protože hloupější vždy budou závidět chytřejším. Svobody nejsme schopni, protože jedni se vždy budou obávat svobody pro ty druhé. Spravedlnosti nejsme schopni, protože jsme subjektivní bytosti bez smyslu pro společné uvažování, máme prostě příliš vysoký intelekt, abychom byli schopni primitivně pojaté spravedlnosti. Chytřejší si totiž vždy bude myslet, že má právo na větší spravedlnost, aby spasil svět, a hloupější proto, že se mu nedostává rozumu. Tolerance nám už vůbec není vlastní, protože našim primárním cílem je přežití naše a našeho rodu, tudíž se nemůžeme ke všem chovat stejně tolerantně.

Demokracie je všeobecně definována jako suverenita občanů při správě obce. Jenže naše suverenita je omezena už tím, že nemůžeme odvolat politika, se kterým nejsme spokojeni. Na druhé straně to ani nechceme, protože bychom vnitřně žárlili, že jsme pomohli někomu jinému. Lidé totiž krutě závidí to, čeho sami nedokážou dosáhnout pro své volní vlastnosti a najdou-li chybu na tom, kdo toho dosáhl, stále dokola ji budou rozmazávat. Na každého dalšího se pak v rozporu s principem objektivity dívají jako na potenciálního pokračovatele ve věcech, které se člověku nelíbí.

Suverenita při správě obce je prý základem civilizace. Jenže každý stát této civilizace si volí své pomazané hlavy a tím narušuje suverenitu poddaných jedinců. Každá výsada pro správce státu fakticky znamená porušení suverenity při správě obce. Přitom víme, že bez těchto výsad by správci byli ohroženi. To však nic nemění na neslučitelnosti těchto dvou pohledů.

Civilizace je opozicí k chaosu. Přitom systém vytváří takové podmínky, aby chaos podněcoval. Má z něho totiž zisk. Jedná se o selektivní působení chaosu při výběru nejsilnějších jedinců v různých oblastech společnosti. Lze tak říci, že pokud Marx vymyslel socialismus, pak tvůrcem globalizace byl nesporně Charles Darwin se svou evoluční teorií.

Další součástí naší demokracie je industrializace. Ve starém pojetí představuje rozsévání technologií a továren za účelem vyššího životního komfortu. V dnešním pojetí ji lez vidět jako metodu znečišťování naší planety a vytváření úžasných možností pro další rozvoj průmyslu -- 200 let industriální činnosti nám dává možnost pracovat 400 let na odstraňování znečištění životního prostředí. Má-li se někde postavit továrna, naše demokracie se lidí v místním referendu neptá, zda si přejí továrnu a poté ekologické následky a sanace. Ptá se pouze, zda si přejí továrnu. Tím se dostáváme k problému rozpojování a zamlčování následků v demokracii. To zase souvisí s fenoménem otázky v demokracii. Otázka je nejsilnější propagandistická zbraň v demokracii. Primárně nezáleží na síle opozice k určitému názoru, nýbrž na formě položené otázky. Položíme-li banální otázku, a odpověď vydáme za reakci na mnohem přesnější formulaci, pak manipulujeme demokracii. Ovšem to patří k pravidlům současné demokracie.

Dalším prvkem, který se projevuje v našem systému, je syndrom negativní reakce. Demokracie sice hlásá toleranci, ale pokud se objeví nějaká nová myšlenka, reakce systému je nepřátelská. Systém se nesnaží chápat nové přístupy, systém je přímo dusí, jen aby zachoval konstanty. Přitom se ohání tolerancí.

Stálým prvkem společenského myšlení, myšlení většiny jedinců i společnosti jako celku, je syndrom lhostejnosti. Domnívá se, že určitá veřejná věc, rozhodnutí či událost se ho netýká, a není schopen přemýšlet dva tři kroky dopředu. Lze si to představit na příkladu myši, když se blíží k pasti s návnadou. Myš si neuvědomuje past, ale vidí návnadu. Lze říci, že v demokracii jsou průměrní občané otroky inteligentnějších občanů, ačkoliv demokracie hlásá rovnost.

Vlastností, charakterizující současnou demokracii, je též povrchnost. Společnost neposuzuje hodnoty podle skutečné hodnoty, ale podle tržní hodnoty -- lze to přirovnat k prvnímu dojmu -- stoupne-li si vedle sebe nakažený, ale zdravě vypadající člověk, a zdravý, ale špatně vypadající člověk, vybereme si společnost nakaženého člověka, ačkoliv jsme se nepřesvědčili o hodnotách, které skrývá jeho vzhled.

Na to se váží metamorfózy elit -- dojde-li ke společenskému převratu nebo politické výměně, lidé se stejně brzy vracejí ke stejnému typu elit, nebo si zvolí ty elity, které dokázaly včas převléknout kabát, ale lidé si je ještě pamatují z původního angažmá. V tomto smyslu jsou veškeré, demokracií zaštítěné revoluce zbytečností. Elity lze totiž v jistém smyslu přirovnat k penězům -- každý režim se jich zpočátku štítí, ale nakonec je přijme a potřebuje.

Zvláštní otázkou demokracie je morálka. Morálka je souborem typů chování, které se ustálily. Ačkoliv hlásáme svobodu a toleranci, naprosto nesmyslně se při tom zajišťujeme ještě morálkou. Morálka ve smyslu tradičních demokratických hodnot -- svobody, rovnosti a bratrství je možná reálná, ale morálka zvyková, tedy určitá předzvěst hlubšího zvykového práva, nepsaného v zákonech, je pro snahu o demokracii irelevantní.

Volně navazuje vztah k informacím. Demokracie ctí svobodu a právo na utajení osobních informací. Přesto se žádná demokracie na světě nevzdala kontroly informací ze strany represivních složek státního aparátu. Nakolik je demokratické odposlouchávat rozhovory lidí, číst jejich poštu a provádět domovní prohlídky ještě před prokázáním viny? Jistě, je to neřešitelná otázka, ale pokud bychom se měli řídit demokratickými pravidly, nesměli bychom to všechno provádět.

Dlouhodobým problémem demokracie je solidarita. Zvláštním fenoménem demokracie je dlouhodobá nestabilita společenské solidarity. U moci se podle levo-pravého schématu střídají více či méně solidární režimy. Cílem přitom není solidaritu ustálit natolik, aby již byla neměnná při změně režimu, cílem je narušit a změnit míru solidarity, která byla nastavena původním režimem. Solidarita patří se svobodou k základním lidským požadavkům a proto je zneužívána k získávání voličů. To zcela jistě není demokratické.

Zvláštní poslání má v naší demokracii izolacionismus. Ten se projevuje, kdykoliv dojde k ustálení režimu. Současná globalizace ve skutečnosti není celosvětovou demokratizací, nýbrž obyčejným soubojem režimů v ekonomické a bohužel i vojenské sféře. Z tohoto pohledu lze označit současný stav globalizace za značně nedemokratický.

Hlavním hybatelem demokracie přitom dosud není přemýšlení, ale pouhé memorování. Režim si totiž nepřeje, abychom o demokracii přemýšleli, jako teď činím já, nýbrž abychom memorovali základní hodnoty bez dalšího pochopení, popřípadě přijímaly memy: demokracie, svoboda, rovnost, bratrství, globalizace. To všechno jsou memy, kterými žijeme a přitom jsme o nich nikdy nepřemýšleli.