Jakub Železný naopak zahájil poťouchle, když se zeptal jak má Klause titulovat. Na rozdíl od před časem vysílaného rozhovoru na Primě, Klaus redaktorovi velkoryse dovolil, ať jej oslovuje jak chce. Další diskutující už takoví nebyli a titul více respektovali Jistou výjimkou však představuje Vladimíra Dvořáková, moderátorem představená jako politoložka Vysoké školy ekonomické. Její přítomnost byla osvěžením, protože názory měla utříděné a prezentovala je srdnatě a nekomplikovaně. Za zmínku stojí zvlášť její konstatování, v němž skutečnost, že do finále se dostali právě tito dva bývalí předsedové vlády, označila za Porodní bolesti přechodu politických garnitur.

Jiří Dolejš (KSČM) tituloval čestného předsedu ODS často "profesore" a tento titul používal i v čase minulém. Hovořil-li však v týchž souvislostech o Pithartovi, tak u něho se s akademickými tituly neobtěžoval. Jinak mu nelze upřít obratné formulování odpovědí, ať již třeba šlo o případnou podporu některého z kandidátů, nebo "nabídky", které (ne)měl Klaus komunistům za podporu učinit.

Poslední host, vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Jan Eichler projevoval Klausovi až obřadnou úctu. Pokud však jde o jeho názory na případnou válku v Iráku, nutno ocenit jejich nekomplikovanou jednoznačnost. Je proti této válce, stejně jako proti slabosti (ne)předkládaných argumentů i zbrklosti rozhodování naší vlády a zastupitelských sborů.

Rovněž Klaus evidentně není militarista a konflikt by jistě nepřijal s nadšením, ostatně stejně jako podle průzkumů většina národa, nicméně ani v rámci této látky nevystupoval nijak zvlášť razantně. Divák si mohl domyslet, že Tvrdíkova velkomluvnost a sklon k přehánění jím není hodnocena pozitivně, nicméně odsouzení bylo otcovsky přívětivé. Stejně tak třeba totální čtyřicetimiliardový kiks statistiků (celníků) zdaleka neodsoudil tak, jako komunista Dolejš. Dokonce bylo možné z jeho vyjádření dovodit, že to není nic až tak zvláštního, což bylo asi jediné problematické stanovisko. Smířlivost zde rozhodně není na místě. Jinak si ale neuškodil, mnohé diváky oslovil, otázka ovšem je, jak to vnímají ti, kteří ho mají v pátek volit a kteří ho už nějaký pátek znají.

Fatalitu příštího pátku jednoznačně zpochybnil Cyril Svoboda (KDU-ČSL) v nedělní Partii, dost sebevědomě vyslovil předpoklad sabotování volby oběma menšími koaličními stranami. To odsoudil jeho diskusní kolega Petr Nečas (ODS) s odůvodněním ztráty autority parlamentu. Odhlédneme-li o faktické nicotnosti autority této instituce, tak si hodně protiřečil. Krátce před tím prohlásil, že neúspěch ve třech kolech první volby není nic zvláštního (s odkazem na minulou volbu Václava Havla) a později přítomné ve studiu seznámil s řeckou zkušeností, kde se několikeré volby prezidenta nepovažují za mimořádnou událost.

Druhý tématický okruh byl věnovaný irácké problematice. Zde se oba, téměř až horlivě shodovali. Dozvěděli jsme se mnoho důvodů proč, ale nezaslechli žádné důkazy pro tyto důvody. Svoboda v daném kontextu kritizoval Klause, že se zdržel hlasování, Nečas jej samozřejmě hájil a poukázal na stejný postup Svobody (učiněný prý omylem). Je skutečností, aspoň dle mého soudu, že Svoboda v poslední době více mluví než v minulosti, jeho vyjádření ale postrádají onen důvěryhodný náboj z doby před zhruba rokem, rokem a půl. Působil však umírněnějším dojmem, Nečas byl útočnější - jakoby do studia chvílemi zavívala ozvěna starého stylu ODS.

Tento pocit mimoděk oživil i moderátor Podzimek, když se zmínil o Nečasově kritice poslanců koalice v souvislosti s hlasováním o irácké rezoluci. Ostatně i ve zpravodajských relacích jsme mohli shlédnout a slyšet jeho slova o tom, že někteří politici neunesou svoji odpovědnost. Kdo se ale vrátí nějaký rok zpátky a vzpomene na jeho furiantské bušení do stolu a následnou rezignaci na ministerský post, musí velmi pochybovat o kompetenci úst, která opět manifestují sebevědomou jistotu.

Též na Nově nebyla tato témata opomenuta, souboj tam byl ovšem nerovný. Proti sofistikovaným tezím Miloslava Ransdorfa (KSČM) byl vlastně jedinou zbraní Zdeňka Škromacha (ČSSD) v Sedmičce úsměv, někdy široký, jindy rozpačitý. Nejde jen o handicap lidového a nevýrazného stylu, ale také o to, že sklízí plody "koncepční" práce svého předchůdce, stejně platí daň za chrlení nesplnitelných slibů. Navíc důslednost Jany Bobošíkové je něco úplně jiného než noblesní přístup primáckého moderátora Podzimka před týdnem.

Velmi nepříjemná byla pro něho zejména materie č. 1, za kterou je odpovědný. Na pozdní redistribuci peněz na města (veřejné práce) odpověděl ve smyslu, že je to každý rok běžné. K růstu nezaměstnanosti a pochybnostem o úspěšnosti "investiční" politiky úřadů práce se vyjádřil samozřejmě kladně. Tvrdil, že kdyby jí nebylo, byla by nezaměstnanost ještě větší. Ransdorf ho ale nešetřil, takže se uchýlil ke staré osvědčené taktice zatloukat, zatloukat, zatloukat, nebo lépe řečeno, chválit se, zatloukat, chválit....

Místopředseda KSČM jako obvykle nezapomněl vzít do studia pár citátů. Právě ke kritice neujasněných představ ČSSD o vlastním směřováni využil Olivera Cromwella: "Člověk dojde nejdál, když neví kam jde." Když přišel na přetřes vnitřní nesoulad socialistů, ironicky poznamenal: "Sociální demokracie, div neklesá pod vlastní tíhou" a doporučil její redukci.

V rámci prezidentského očekáváni a nabídek stran činěných za podporu jejich kandidáta bylo opět reflektováno Bohumínské usnesení. Z toho se ministr pokusil šalamounsky vyklouznout, když je sice označil za nezrušitelné, ale připustil alternativu "v rámci toho hledat i možnosti komunikace...". Stejně jako Dolejš v sobotu, tak ani Ransdorf v neděli, nesdělil na čí stranu se komunisté přikloní. (Klaus není vylučován, blízkost levicových názorů se ale připouští.) Téměř jako varování ovšem znělo jeho vážně pronesené prohlášení: "Doufám, že v sociální demokracii přestanou panovat emoce a začne se přemýšlet normálně, hlavou...." V další řeči chování poslanců této strany označil za "chaotické a neslušné" a následně použil i expresivnější výrazy. Těžko soudit, zda úsměv naproti byl v té chvíli víc rozpačitý nebo strnulý.

Ministr práce a sociálních věcí dokonce slíbil prověřit možnost využití daňového výnosu z opravných položek, což mu Ransdorf navrhl v rámci shánění peněz na sociální účely. Takhle by to mohlo jít dál, ale bylo by to pořád hlavně o místopředsedovi KSČM. Proto se na závěr ještě krátce dotknu tématu Vladimír Železný. Škromach byl velmi vyhýbavý, Ransdorf výrazně na straně ředitele. Každopádně to považuji za předzvěst brzkého (již ostatně avizovaného) vystoupení tohoto politika v Sedmičce, okénko ředitele zřejmě nestačí. Nechme se překvapit, kdo bude partnerem v diskusi, bude-li nějaký.

Protože je to o TV mediích a politicích o víkendu, zmiňme se na úplný závěr, že k vidění byl v nedělí i Miloš Zeman. Zahájil ofenzívu a to ve své baště, jak se to alespoň zdá, v Severních Čechách. Ocenil Klausovu sílu, ale zároveň odhodlání porazit ho, bude-li sociální demokracie jednotná. Uvidíme nakolik je to reálná představa, byť ji zároveň podpořil Gross, nebo nakolik si tím pootevírá zadní vrátka. Pátek rozhodnout nemusí, to dobře ví.