Mám pocit, že kolem mne vzniká nová historie, je rvána ze srdcí lidí, žijících v tomto regionu. Avšak natočit pro televizi se to nedá. Ano, jsou tu davy a transparenty, lidé volají "Smrt Americe" a "Pryč s Bushem a Blairem", avšak ty změny, které se nedají zprostředkovat světu v novinářských reportážích, k těm dochází jako k interní, velmi osobní revoluci. Zaznamenal jsem to poprvé v kavárně Abu Sayef v Ruwayshidu, svědčí reportér. Byl to první večer Rumsfeldova intenzivního bombardování Bagdádu. Al Jazeera to vysílala živě.

Aby Sayef je většinou nesmírně optimistická kavárna. Majitelé jsou klasickými pohraničními obchodníky. Vědí přesně, kdo je ve městě a proč. Hodně poslouchají -- a když mají na to náladu -- taky něco prozradí. Takže chcete-li vědět, kdo dnes zrovna přišel z Iráku a kdo se tam vrací, od toho je kavárna Abu Sayef.

Když jsem do této kavárny přišel ve středu večer, byla přeplněná k prasknutí, píše britský reportér. Rakety rozbíjely vládní budovy v Bagdádu, ve vzdálenosti pěti hodin cesty automobilem. Místní lidi, taxíkáři a novináři stáli kolem velkého televizního přijímače. Viděli plameny a kouř a slyšeli ty silné exploze. Doslova tím ztratili řeč.

Ohlédl jsem se a viděl jsem několik mužů z Jordánska se slzami v očích. Jeden z nich, s nímž jsem předchozího dne hovořil o fotbale, mě vzal za paži. Promluvil tiše, bez zášti: "Proč nám tohle vaše vlády dělají? Proč?"

Snažil jsem se reagovat jako novinář co nejneutrálněji, píše Keane. Snažil jsem se vysvětlit, jak se na válku dívají vlády v Londýně a ve Washingtonu, ale bylo to zbytečné. Teď bylo načase jen poslouchat, nechat toho muže, ať řekne, co má na mysli.

Vím, pokračuje autor, že jsou v Londýně lidé, a někteří z nich jsou mými blízkými přáteli, kteří by vášnivě argumentovali, že dříve nebo později by si Saddám Husajn vyvinul ničivé schopnosti, které by ohrozily mír v tomto regionu. Avšak jestlipak chápou, jak dramaticky mění tato válka lidskou krajinu na Blízkém východě? Zamysleli se ti, kteří v jiných publikacích požadují intenzivnější bombardování, jaký by byl logický výsledek takového postupu?

Píšu na toto téma už déle než rok a dosud jsem nevyjádřil v této věci žádný politický názor, pokračuje Fergal Keane. Jistě, mám na to osobní názor, ale jsem reportérem BBC a jsem přesvědčen, že můj osobní názor na takto nesmírně kontroverzní téma musí zůstat osobním. On to vlastně ani není jediný názor, je to celý pytel názorů, které spolu od rána do večera bojují. Snažím se být co nejvíce agresivně věcný. Názorů je ve vzduchu tak jako tak už příliš.

Snažím se zkoumat činy a jejich důsledky. Takže jestliže konstatuji, že arabské mínění je touto válkou rozhořčeno a že Arabové považují Blaira a Bushe za vedoucí představitele okupační armády, která provedla invazi, to je pouze to, jak skutečnosti skutečně jsou. Jestliže existuje mlčenlivá arabská většina -- nebo alespoň menšina -- která si myslí, že je válka dobrá věc, ještě jsem ji nenašel.

Byl jsem v Káhiře v době, kdy došlo k vybombardování tržiště. Steward v letadle společnosti Air Egypt se mě také zeptal, proč jako Západ bombarduje civilisty. Řekl jsem mu, že pokud to bylo západní letadlo, bezpochyby to nebylo úmyslné, a že na Západě někteří kritizují spojenecké vojenské velitele za to, že útoky nejsou intenzivnější. Znovu jsem musel čelit nevěřícnému pohledu.

Od poslední války v Perském zálivu se v arabském světě mnoho změnilo.Vznik satelitních televizních stanic, jako je Al Jazeera proměnil svět sdělovacích prostředků: mediální agendě už nedominují západní sdělovací prostředky, ani úslužná, strašlivá, státem ovládaná média. Každou hodinu sledují arabské rodiny průběh této války a zprostředkovávají jim to arabští reportéři. Informační válka v arabském světě nepůsobí, částečně proto, že staré zdroje informací ztratily vliv a částečně proto, že nikdo západní koalici vůbec nevěří.

V Káhiře hodně s lidmi debatuji, píše dále Keane. Kdykoliv mě tu jako člověka ze Západu kritizují (nikdy násilně či agresivně), vždycky se ptám, proč Arabové nikdy nic neudělali proti režimu Saddáma Husajna. Ptám se na to a znám na to odpověď a oni ji znají taky. Strach. Strach z jejich vlastních vlád, strach ze Saddáma, všeobecný pocit, že odstranit vládnoucího politika je nemožné ve světě, který je tak politicky sklerotický.

Avšak invazí do Iráku se možná všechno tohle změní, a nikoliv způsobem, jaký si představují oni optimističtí válečníci v Bílém domě. Paul Wolfowitz a Donald Rumsfeld si představují arabský svět, transformovaný tak, aby vypadal jako Západ. Obávám se, uzavírá autor, že nový arabský svět bude naprosto jiný, než jak si to představují oni.