Komunistům je nasazena psí hlava neostalinské strany, i když ve svých programových dokumentech přece opakovaně a naprosto jasně říkají, že se socialismem je neslučitelné jakékoli porušování lidských práv, že KSČM se hlásí k politické, ekonomické i kulturní pluralitě. To, že komunisté pokládají za demokratické právo zpochybnit legitimitu existujícího systému není argumentem proti nim, stejně jako diferencované vidění doby 1948-1989. Dělící čára mezi KSČM a ČSSD ale běží tam, kde je řeč o konceptu společenské racionality: KSČM chce nový koncept společenské racionality, překonávající jakoukoli manipulativnost, radikální průnik solidarity, samosprávy a participace do života společnosti. ČSSD chce pouze kosmetické úpravy společenské racionality vlastní pozdnímu kapitalismu. To v nejlepším případě: spíše se zdá, například na základě diskusí například o sociální politice, že ČSSD akceptuje daný stav.

Dokument, který měl být požadovaným alibi či fíkovým listem pro Špidlu osvědčuje neznalost diskusí v KSČM, naprostou neinformovanost o diskusích v mezinárodním komunistickém hnutí, nulovou obeznámenost s hlavními proudy současného marxismu, řečeno krátce a stručně: je to nekultivovaný blábol bez metodologické opory (naprosto ahistoricky se míchají citace patřící do jiného dějinného kontextu). Rozhled autorů po literatuře a pramenech je skutečně amatérský a provincionální (z historické literatury je citována jen jedna Kaplanova práce, Rupnikův pokus o dějiny KSČ, který i sám autor dnes vidí kriticky a konečně Hejlova kniha), jejich znalosti z dějin komunistického hnutí o sociálně demokratických stran jsou prachbídné (viz například zmínky o Kautském). Dokládají to například pasáže týkající se roku 1968: KSČM pokládá "osmašedesátý" za součást své vlastní identity, ovšem s tím, že "osmašedesátý" není vlastnictvím "osmašedesátníků", ale je a byl už tehdy majetkem celé společnosti. Dokonce ještě více: je ho třeba vnímat (tak, jak to dělají třeba Ossip-Karl Flechtheim nebo Immanuel Wallerstein) jako snahu se vymknout zvrácené logice tehdejšího blokového uspořádání, jako předjímku něčeho, co teprve přijde.

Nekompetentnost dokládají také odvolávky na Jürgena Habermase, jehož teorie komunikativního jednání je velkou výzvou pro celou levici. Právě on patří mezi inspirátory toho, že se současná KSČM hlásí k paradigmatu komunikace, které v politickém marxismu nastupuje na místo paradigmatu vědomí. Řečeno jinak, avantgardní strana chce být nikoli tím, kdo určuje místo jednotlivých jevů v životě společnosti, ale spíše překladatelem a tlumočníkem mezi jednotlivými skupinami, vrstvami a třídami obyvatelstva, tím, co spoluzakládá možnost pochopení společných zájmů směřujících ke změně. Současná společnost je totiž fragmentovaná a základním problémem levice je, jak dospět k solidární akci. KSČM chce usilovat o to, aby levice znovu získala kulturní hegemonii (bez níž to, o čem byla řeč, není možné), aby měla komunikační převahu. Diskuse o dědictví Antonia Gramsciho (včetně jeho konceptu občanské společnosti) mají v dnešním komunistickém hnutí při formulování strategie klíčový význam, ale autoři to zřejmě netuší. Jak by mohli: oni mají svůj obraz nepřítele předem dán. A naprosto se nezabývají politickou praxí KSČM od roku 1990 až po dnešek. Ignorují také řadu velmi podstatných shod v přístupech obou stran, zejména v ekonomické a sociální oblasti, jejichž důsledkem je mimo jiné vysoké procento shodných hlasování klubů obou stran v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.

Výběr "analyzovaných" materiálů je zcela účelový. V KSČM probíhá přece řada zajímavých debat, například o významu vlastnictví a trhu, o proměnách sociální struktury či o globalizaci. Nic z toho tu nenajdeme. Osobní poznámka na závěr. Autoři se opírají pouze o citace z Formánka, Hellera a Grebeníčka. Silné stránky a zásluhy (a není jich málo) Miroslava Grebeníčka jsou ostatně rozhodně jinde než v teoretických konstrukcích či formulování strategie. Zvláštní je, že já sám jsem zařazen (s naprostým nepochopením) pod škatulku evoluční postup a tvrdí se, že moje hledisko nemá v KSČM výraznější podporu (přestože v KSČM řada diskusních kroužků analyticky probírala například Nové čtení Marxe). A je to! Pak se nemusí vyrovnat ani s mým Novým čtením Marxe (kde je tvrdá polemika se stalinskými koncepcemi i analýza celého sovětského experimentu), ani s teorií revolucí v knize Hledali spravedlivější svět, stejně tak mohou přejít analýzu myšlenkového světa Lenina v předmluvě k Státu a revoluci nebo pokus o jakési české kulturní dějiny první poloviny dvacátého století v přepracované a rozšířené verzi mého Zdeňka Nejedlého. Z mé produkce znají autoři pouze Bezpečný domov, otevřený svět. Práce ignoruje existenci bolavých a nedořešených míst levice jako celku, tedy nejen komunistů. Je to například krize převládající ekonomické teorie, která se stále více zabývá "fungováním" daného systému, než analýzou jeho podstaty. I u řady levicových ekonomů pak převládá názor, že nelze sloučit rovnost a efektivnost. Že politik má možnost pouze zvolit mezi jedním nebo druhým. V praxi Špidlovy ČSSD je to jasně patrné, podceňování potřeby moderní levicové ekonomické teorie je tu úplně zoufalé. Netvrdím, že KSČM má odpovědi na všechny otázky, které doba přináší. Ale problémy se snaží poctivě vnímat a nezakrývat je.

To se nedá říci o předložené "analýze", která má ostatně jeden rys společný se stalinismem. Příznačné pro stalinismus bylo to, že se taktika, strategie a teorie mísily, že taktické kroky byly vydávány za strategický záměr, který "teorie" pak měla zdůvodnit. Tak je tomu i v tomto případě. Kdybych jako bývalý universitní učitel známkoval předloženou práci, o kterou se Vladimír Špidla opírá, neváhal bych: nedostatečně!