Výrazně zazněla v debatě i v e-mailech, které jsem dostal na svou adresu, otázka policejních či jiných obdobných provokací v naší republice. Že ten olomoucký vyděrač je jen provokací. Že jde o zvyšování napětí v té nejcitlivější chvíli. Ano, má to všechny znaky provokace. I to, jak tamní hejtman prolomil mlčení a promluvil. Podrobnosti neznáme. Ale jeho porušení informační blokády je podezřelé již samo o sobě. Myslím, že stupňování psychózy ohrožení je typickou technikou v době zvýšených intervenčních aktivit na mezinárodní scéně. Zvyšuje se tím míra akceptace obyvatelstva ve vztahu k mimořádným opatřením, jež nutně musí omezit práva občanů. Nejsem si jist, zda "primární" činy jsou tím opravdu policejně vyprovokovaným nebo režírovaným dějem. Nevím. Ale způsob práce s takovým případem, míra publicity, uvolnění alarmujících podrobností apod., za tím já již vidím zjevný účel a dokonce i práci určitých služeb nebo "vlivových agentur".

Pokud jde o terorismus, světově démonizovaný pojem a hrozbu, přičinil bych tyto své poznámky:

Především teror nebo jeho přímá a bezprostřední hrozba jsou v dějinách všudypřítomné. Byl to teror, co drželo pohromadě prvé feudální státy na území Evropy, na troskách zaniklého antického světa. Vždy dávám jako názorný příklad toho, jak vznikaly a vypadaly feudální státy raného středověku, klasický film "Sedm statečných". Calvera a jeho banda objížděli okruh vesnic, které byli schopni efektivně kontrolovat a vyjídat. Přesně tak postupovali prví náčelníci -- panovníci poté, kdy došlo ke stabilizaci poměrů po stěhování národů. Po několika stech letech se z toho vyvinul systém říšských falcí a kočování císařského dvora po nich a za účelem vyjídání nahromaděných zásob. Jednu takovou románskou falc (hrad, kde se shromažďovaly zásoby z okolí) máme ostatně i u nás -- je to chebský hrad s onou nádhernou románsko-gotickou kaplí -- nehleďme na pozdější přestavby v barokní pevnost! Feudální renta měla na svém počátku hodně společného s vybíráním výpalného, jak je i nyní s oblibou praktikováno strukturami organizovaného zločinu. Nedělejme si žádné zbytečné iluze o vzniku evropských států!

Teror, to byl, od počátku především státní teror, překonávající neustálé odstředivé tendence jednotlivých feudálů a jednotlivých teritorií. Samozásobitelská agrární společnost v podstatě nějakou silnou ústřední moc ani moc nepotřebovala... Boj ústřední moci s odstředivými tendencemi vyplňuje podstatnou část dějin středověku.

Byl to teror protifeudálních revolucí 16. -- 19. století, co formovalo moderní evropské měšťácké národní státy. Jednou se stínalo na gilotině (za Velké francouzské revoluce -- cíl jejího monstrózního a krvavého díla je vtělen do jednoduché formule: "Republika francouzská, jednotná a nedělitelná..." - ano, šlo o vytvoření jednotného moderního národa cestou destrukce stovek roztříštěných a v podstatě autonomních feudálních celků), jindy jednoduše visel ministr války na lucerně (jmenoval se Latour a stalo se ve Vídni v roce 1848). Podrobnosti nejsou důležité -- prostě to bylo tak.

Nyní je to s terorem trochu složitější. Kdo se k němu uchyluje? Především státy, samozřejmě. Už to ale nejsou kartáčové salvy decimující obránce lyonských, pařížských, vídeňských či pražských barikád za klasických povstání 19. století. Pokud se cítí státy i dnes ohroženy zvenčí nebo i díky příliš emancipované občanské společnosti uvnitř, dělají stále totéž: utahují šrouby útlaku a užívají násilí. Činí tak s nudnou jednotvárností. Ale jsou tu i jiní, nejenom státy. A o to teď nejvíc jde. Je tu nestátní terorismus. A ten děsí všechny. A právem.

Jak to s ním vlastně je? Ten, kdo je ze společnosti vyděděn, kdo je natlačen do role outsidera, kdo nemá reálnou šanci změnit svou roli trhana vyloučeného ze všeobecné hry, nebo kdo přichází (jako mladí lidé) do hry nově a učí se degustující pravidla úspěchu, kariéry, peněz a boje o místo na slunci, ten je vždy náchylný k odvrhnutí pravidel hry a k odporu vůči společenskému establishmentu. Jde často o lidi mimořádně vnímavé a schopné. Je iluzí malovat si, že jsou to všechno nefachčenkové, povaleči, alkoholici, schizofrenici a občané z principu nepřizpůsobiví. Není to pravda, jen pohodlná výmluva. Ku příkladu z mladých generací jsou to pravidelně ti nejschopnější, nejvzdělanější, mravně nejvnímavější, kdo volí cestu opozičních hnutí, ať již anarchistického nebo jiných. Střední většinový proud mládeže se rád oblbí diskotékami, drogami, chlastem a vcelku bez problémů vpluje do většinové společnosti a akceptuje její vidinu kariéry, úspěchu a konzumních ideálů. Mne -- přiznám se -- od konce 80. let zajímají a stále znovu k úvahám provokují právě ti první.

Ale o to nejde. Pokud společenské uspořádání produkuje stále znovu vrstvu deklasovaných, outsiderů, těch nadbytečných, produkuje i potenciální buřiče, revolucionáře, opozičníky - ale v nějakém procentu také teroristy! Pokud se dotyčný přesvědčí, že jeho problémy daný společenský pořádek neřeší, vykročí směle mimo něj. Společenský řád je tím stabilnější, čím více lidí v něm je schopno řešit své problémy, především existenční. Pokud klesá podíl takových lidí, klesá i stabilita takového společenského řádu. A společenský pořádek se pak nebezpečně blíží stylu klasických jihoamerických diktatur.

Mám intenzívní dojem, že se na toto i u nás hodně zapomíná. Sociální vzestup tunelářů, spekulantů, přisluhovačů zahraničních firem, lidí zbohatlí bůh ví z čeho, postupující stabilizace opět již nadutého byrokratického aparátu, zašantročování trosek rozchváceného národního majetku, to vše zavání postupným poklesem značné části populace právě mezi ty outsidery. A to je zlověstné. Nemusí tedy jít vždy o policejní či politické provokace. Docela stačí příkrá a nezvládaná třídní diferenciace společnosti.

Ale co je horší, to je fakt, že euroamerická "civilizace" se s naprostou samozřejmostí považuje za měřítko, normu a vzor pro všechny ostatní. A to s takovou urážlivou samozřejmostí a přezíravostí, až to vyráží dech. I kdyby to nebylo spojeno s ekonomickým podřízením a vysáváním, bylo by tu dost důvodů pro odpor těch ostatních. Arogantní vpád do tradičních společností je vnímána jako vpád americké civilizace, zbavené zábran a tabu, vpád holého konzumerismu do tradičních orientálních i jiných místních kultur končící jejich destrukcí. To pochopitelně vyvolává odpor, který by se neměl podceňovat. Tady vzniká opět při vědomí vyděděnosti a převálcovanosti podhoubí pro "svatou válku" s nevěřícími psy, pro nenávistný a v podstatě neadresný teror proti všemu "západnímu". To se nedá represivními prostředky vykořenit. Pokud jde o nestátní konspirativní sítě, ty je možno důsledně likvidovat pouze odstraněním podmínek, jež je zrodily. Represí se dosahuje nikoli jejich destrukce, ale "obměny kádrů". Dost možná za ještě odhodlanější, nelítostnější a kvalifikovanější.

Nedémonizujme si proto terorismus jedné strany onoho střetnutí . Teror se užívá na obou pomyslných stranách střetnutí a má své identifikovatelné příčiny a kořeny.

Pokud jde o samotnou iráckou válku, je zde několik zajímavých ponaučení. Předně to je vleklá válka. Již nyní je jasné, že dobytí Bagdádu nebo jiných měst nic neřeší. Iráčané se rozhodli vzdorovat. Nevěřím, že z lásky k vlastnímu krvavému diktátorovi, ale z nenávisti proti nájemním hrdlořezům, kteří k nim vpadli jako bandité, bez vyhlášení války, bez slitování vytrvale bombardují i civilní cíle a jsou ve své arogantní namyšlenosti na vlastní technologickou převahu odpudiví. Je to zlé, ale Iráčané za režim Saddáma Husajna opravdu bojují. Jeho diktatura se pod náporem agrese nezhroutila, občané nepovstali. Dokonce i šíitští duchovní, jinak oponenti režimu i většinové sunnitské populace, vyzvali k boji s okupanty. Připomíná to Velkou vlasteneckou válku (1941 -- 1945), kde zmučené národy SSSR nakonec bojovaly za krvavý diktátorský režim a objektivně jej posilovaly - protože se na ně valilo něco ještě horšího.

A nadto Iráčané bojují dobře. Lépe, než útočníci čekali. Probleskly zprávy, že dost možná většina přesně naváděných třel dopadá na klamné cíle, pro ten účel připravené. Iráčané se také poučili, že daleko lepší zbraní než rychlá pravidelná rozhodující bitva je vleklá guerilla, doslova "válčička", tedy partyzánské metody boje: udeř a zmiz! Dobytí měst pak nic nevyřeší. Jen zmnoží nepřehledné proudy uprchlíků, mezi nimiž se bojovníkům v civilním oblečení obzvlášť dobře operuje.

Američané šli s takovou lehkostí do tohoto odpudivého dobrodružství také proto, že již zapomněli na Vietnam a strašlivé národní trauma z něj. Nyní se může snadno stát, že si vleklou, bezvýchodnou a politicky neúnosnou angažovanost za mořem zopakují. Je to asi to jediné, čemu jsou politické a vojenské elity Spojených států schopny rozumět. Ale bude to dlouhé, ošklivé a bude to stát -- jako každá partyzánská válka -- velké a často zbytečné oběti na obou stranách a na civilním obyvatelstvu.

Mimoto byly invazní síly a jejich politické krytí již přistiženy při užití účelových desinformací. To nutně podvrací jejich věrohodnost dokonce i tam, kde bezděky říkají pravdu.

Strašlivým prožitkem pro každého soudného pozorovatele bylo Bushovo nezastřené vydírání, jež se stupňovalo půl roku. Žádný splněný požadavek nebyl dostatečný. Vždy byly rychle formulovány a postaveny požadavky ještě drzejší, ještě více pokořující, ještě dále zraňující státní suverenitu, ještě dále a dokonaleji vyděračské. Na co Irák přistoupil, bylo hned bagatelizováno s náznakem, že jde o vychytralou přetvářku. Stále byl živen předpoklad, že Irák je plný zbraní hromadného ničení. Nic, co by stálo za řeč, se ovšem nenašlo, a to ani po vstupu do Iráku. Pokud se po dobytí měst něco najde, bude to zavánět provokací a zpravodajskou desinformací. Konečný od počátku neakceptovatelný vyděračský požadavek studenoválečnických jestřábů byl nakonec upřímný: odstranění režimu. Odchod jeho špiček do exilu. Nakonec se sprosté vydírání demaskovalo a skončilo v takové poloze, že už nebylo možno ustupovat (a o to přece šlo!). Vyděračské několikahodinové ultimatum bez ohledu na světové společenství a Spojené národy. Bylo to odporné. A tím odpornější, že se tak vytváří gloriola hrdinného bojovníka kolem krvavého diktátora. Oni z něj nakonec udělají idol boje proti nenáviděnému Západu!

Zřetelná většina české veřejnosti byla a je proti válce. O to trapnější je česká vojenská a politická účast -- neúčast v interventské koalici. O to trapnější je lavírování reálné politiky, všech těch Špidlů, Cyrilů Svobodů s průhledným ustrašeným záměrem nenaštvat Velkého bratra a přitom si moc nezadat.

Kde je však kritická reflexe nezávislé žurnalistiky, české inteligence?

S čestnou výjimkou profesora Jana Kellera. Kritiku tedy přenecháme KSČM?