Pak jsem četl Klárce nějaké příběhy z řecké mytologie. Jeden z nesmrtelných dal proti vůli bohů lidem oheň. Tak ho zavěsili v řetězech na skálu a orel mu za trest každý den vyklovával játra.

"A Jardo," řekla zasněně Klárka, "musí to vždycky tak dopadnout, že když někdo pomáhá lidem, tak ho ukřižují?" Také jsem se na chvíli zasnil, a pak pokračoval ve čtení. Jedno děvče uštknul na louce had a umřela. Její milý se za ní vydal až do podsvětí.

"Ale to není fér. Nic neprovedla, tak proč musela umřít? To přece bohové věděli. To zavinil ten had. Já bych bez bot po louce nešla..." a tak jsme šli příběh po příběhu. Žádný z nich neměl logiku, žádný nebyl spravedlivý. Ty příběhy pouze naznačovaly, jak to bude v tom světě za sklem našeho akvária, kam jsem odcházel vydělávat peníze.

Klárka začala chodit do školky a ve skle akvária se udělala trhlina. Znovu jsme domů nainstalovali televizi, kterou jsme kvůli ní zrušili, ale čekala ji další rána. Byla sesazena ze zlatého trůnu jedináčka, protože se narodila Eliška. Dnes se zase pohádaly. Kvůli přenosnému dětskému pianku. Eliška nám přehrávala Ovčáky a Klárka chtěla taky. Předtím nám Klárka vysvětlila fotosyntézu a měli jsme u chalupové večeře složitý rozhovor o tom, jak je to vlastně s existencí Boha. Eliška omluvně říkala, že se nad tím ještě moc nezamýšlela. Jsme o sedm let dál. Včera jsme po zimě přijeli na chalupu, kterou jsme koupili kvůli dětem, abychom ten rozpad akvária přece jen trochu oddálili. Já zryl dva velké záhony. Sice nám dosud každý rok úrodu sežral plevel, protože o prázdninách jsme někde na jihu, ale sázet se musí, jindy než teď to nejde. Zítra půjde do země cibule a hrách.

Rytí záhonů, kromě války v Iráku, mi dělalo celý týden starost. Od páteře mě začal bolet bok a noha. Z leže jsem se nemohl zvednout, vstát ze židle byl problém, tak jsem poslouchal rádio i ve stoje. Bojoval jsem a dostal jsem na pomoc tři jehličky do ucha, aby se to uvolnilo. Uvolnilo se to, ale až když jsem ty dva záhony doryl. A i když už je jaro, je všechno ještě mrtvé, působí to špinavě, ze země lezou jen krokusy. Vyryl jsem několik pampeliščích kořenů, umyl je a snědl. Připojila se ke mně jen Eliška, protože té ta chuť připomíná oříšky.

"Jdu do hospody," oznámil jsem před jedenáctou. Eliška už spala, Katka si četla noviny a Klárka se uchechtávala nad jakýmsi dílem Harryho Pottera. Já kouřil a myslel na válku. Jak se dá bojovat proti diktatuře, která je u moci příliš dlouho? Porazit nějaký režim je asi jen vojenská záležitost. Ale osvobodit obyvatelstvo? Jak to se dá udělat, když už to obyvatelstvo dávno není svobodné? Když už se naučilo žít s tou diktaturou svůj každodenní jediný život?

Do začátku šedesátých let se u nás v Česku doufalo, že nás Západ osvobodí, přestože nás před válkou zradil. Západ chtěl za každou cenu mír a my jsme byli tak nedůležitá oběť, že ten velký mír těch ostatních za to stál. Nepadli jsme sice tím pádem do strašné situace nevyhnutelnosti boje, ale padli jsme do situace nevyhnutelnosti kolaborace.

"Za protektorátu byl klid a pořádek", říkal mi otec někdy začátkem šedesátých let. Loupali jsme spolu brambory na nedělní oběd. Otec býval před válkou obchodníkem s nábytkem. Za války obchodníkem zůstal. Měl dům a dvě malé děti, mé starší sourozence.

"A co tvůj kamarád ze Sokola? Pan Procházka? Byl v koncentráku."

"Našli u něj pistoli," odpověděl otec klidně a pokrčil rameny. Byl jsem asi tak v osmé třídě. Už jsme zase směli bydlet ve městě a otec zase zrovna neprošel jakýmisi prověrkami a za trest pracoval u natěračů. Zase jsme měli domovní prohlídku.

Protektorátní klid se v Češích blbě vyzuřil vyhnáním tří a půl milionu těch, co mluvili německy. Západ sice dostal za svou zradu těžce po rypáku, ale přesto nám spojenci v Jaltě jako osvoboditele domluvili Stalina. Než jsme se stačili probrat, byli jsme z nacistického bláta ve stejné komunistické louži. Moji příbuzní tehdy doufali v Ameriku, většina národa se ale dala ze sebezáchovného strachu na stranu vítěze. Stalin pak sice umřel, ale moc se toho nezměnilo. V Rusku přišel k moci plešatý prcek Chruščov, který ve čtrnáctihodinovém projevu vyblábolil cosi o kultu osobnosti a pak dohodl s krasavcem Kennedym, že svět je možné si rozdělit. Padesátá léta komunisti vyhráli. A my, co jsme se v tom narodili, jsme v kinech pokaždé řvali "našííí", když v těch hloupých propagandistických filmech útočili ti "naši".

V šedesátých letech to vypadalo, že se dokážeme přece jen nějak osvobodit. Nenápadným samospádem vývoje celé společnosti. Inteligentně, kulturně a hlavně neprakticky. Ruská invaze předvedla, že tato naděje byla falešná. Nastalo dvacetileté období definitivního realismu.

Nikdo nám nepomůže, jako nám nikdy nepomohl, a my sami nejsme schopni. Takže tak. Toto je náš celý život a musíme se do něj celí vejít. A vešli jsme se. A můj otec se náhodou stal vedoucím v jakési státní prodejně nábytku a tak byl na stará kolena rád, že končí v oboru, kterému rozumí. Miloval účetnictví a inventury, to ho vracelo do starých dobrých časů.

To, že mu ukradli majetek, že nás pak vojáci transportovali o Vánocích 1952 na policejní strážnici na Bouzov, na to už nemyslel. Měl v sobě tichou představu jakési velké osudové spravedlnosti, která to nakonec vyřídí sama. A ruská okupace ho nezaskočila. Vzal ji s pokorou. Dokonce si později po nedělích půjčoval ruské vojáky na vykládání vagónů s nábytkem. Dával jim cigarety a žvanil s nimi o životě. Já to nechápal, on zase nechápal, proč si chci za každou cenu dělat problémy, když by šly také zpívat jiné pěkné písničky.

Pak už jsem byl v emigraci v Holandsku a okamžitě jsem pozval rodiče na návštěvu. Předpokládal jsem, že je nepustí. Pustili. Ale napřed si otce pozvali na pohovor na StB. Začali obvyklou svinskou otázkou, jestli ví, jak se má jako občan chovat za hranicemi a co je jeho povinnost. Můj mírumilovný otec byl z toho tak zmatený, že povstal, zasalutoval, a řekl že ví, protože je voják československé armády. Asi se mu popletlo cosi z mobilizace z roku 1938. Od té doby mu žádný režim už vojenskou uniformu nepůjčil. Estébáci to ovšem pochopili jako tak strašnou neústupnou tvrdost, že ho poslali domů.

V Holandsku jsem mu pak ukázal trh s ovocem a zeleninou. Něco takového jsem já nikdy předtím nepoznal. On jen pokrčil rameny a řekl, že před válkou to v Olomouci bylo taky. Ale pak tajně, aby to matka nevěděla, mě požádal, jestli bychom nemohli jít na pornofilm. To jediné před válkou v Olomouci nebylo. Jinak ho Západ už moc nezajímal. Pak otec umřel. Matka mu nechala zahrát na pohřbu z mé desky písničku Mračí se mračí.

Najednou se ale ten režim na celém Východě zhroutil a strhnul nás Čechy s sebou. Nečekaně, nedoufaně a vlastně po těch padesáti letech potupy už i nevítaně. A teď, po třinácti letech od převratu stále nevíme jak z toho.

Svobodu máme, ale svobodni nejsme. Patříme sice už zase k Západu, ale zajímá nás vystrašeně jen ta prosperita. A říkat, že prosperitu přináší jenom svoboda, zní v naších uších nepřesvědčivě, kýčově a téměř politicky zákeřně. Komunisti jsou třetí největší dobrovolně volenou stranou a za jejich minulá svinstva nebyl nikdo odsouzen. Ale to nás tak neděsí, žili jsme v tom.

Bojíme se té svobody, ve které jsme nežili. Bojíme se života beze strachu. A pokud na tom irácké obyvatelstvo není stejně, tak je na tom ještě hůř. Přes celé dvacáté století se dělala politika přes jeho hlavy. O tom může Anglie, Rusko a Turecko vyprávět hromady děsivých příběhů.

A nakonec, před čtvrt stoletím, si vzala moc vrahounská strana Baas. Před deseti lety, při minulé válce se objevila jakási naděje, došlo k povstání, ale tatíček Bush se toho polekal. Západ obyvatelstvo zradil, vycouval a spokojil se jen s jakýmsi strategickým vítězstvím, jako by šlo skutečně jen o ropu, a ne o lidi. A teď už se blbě vysvětluje, že to tak nebylo, když to tak dopadlo.

Takže zde máme další válku. Reparát. Okupace to jistě nebude, ale osvobození také ne. Když je diktatura příliš dlouhá, je to s ní jako se životem. Člověk je do ní zatažen. Nikdo se ho na to neptá. Narodí se a umře. Je to nevyhnutelnost a člověk mezi tím žít svůj život musí. A když už žije, tak zjistí, že i žít chce...

30. dubna 2003