Kdo by se trápil čtením románu, seděl na koncertě anebo navštívil obrazárnu, kdyby to nebylo pro potěšení a pro zábavu? V některých případech může být potěšení nepřímé. Můžete například jít na koncert, abyste udělali radost příteli, anebo jít do galerie, protože si myslíte, že když budete předstírat, že se vám líbí obrazy, budou si vás lidi považovat. Takže v tom případě máte potěšení z toho, že si o vás lidi hodně myslí.

Explicitní morální argumenty byly zejména populární v devatenáctém století. Sochy, představující světce nebo hrdiny, anebo abstraktní obrazy duchovní lásky a moudrosti. Obrazy líčící příběhy hrdinství a pravé lásky. V literatuře se vyjadřovala morální argumentace, například jak ctnostné je milovat anebo jak nesmyslná je válka. Básníci jako Rilke nás upozorňoval na ideální postavy jako František z Assisi, které jsme měli napodobovat.

Jakou morální relevanci mají základní rysy uměleckého díla?

Primární rys umění, totiž, že jen umění je pro potěšení, zdůrazňuje rozdíl mezi uměním a morálkou. Rozdíly mezi krásným a dobrým, mezi estetikou a etikou nejsou pro umělce důležité. Umělecké oceňování je jedna věc, morální úsudek je něco zcela jiného.

Estetika i etika jsou založeny na hodnocení, které není v konečné instanci založeno ani na pocitech, ani na zkušenosti. Jistě to u nás vyvolává určité pocity, když nás například nadchne obraz, anebo se zhrozíme nad krutostí. Také přirozeně využíváme i zkušenosti, neboť musíme obraz vidět a zaznamenat jeho podrobnosti, stejně jako když jsme svědky nějakého krutého činu. Avšak hodnocení uměleckého díla a morálního či nemorálního činu je založeno na něčem jiném. Pokud se nám nelíbí zabíjení asi tak, jako někomu nechutná becherovka, anebo víme-li, že zabijeme-li někoho, skončíme ve vězení, a z becherovky nás druhý den bude bolet hlava, tím nevzniká morální úsudek. Obdobným způsobem: to, že dávám přednost lidovým televizním seriálům před Shakespearem, i když je to spojeno s informací, že stejný vkus má mnoho lidí, není estetickým úsudkem.

O mém vkusu ohledně alkoholu či zábavy se nedá diskutovat. Ale když začnu tvrdit, že zabíjení pro zábavu je nesprávné, anebo že Shakespearovy hry jsou velkými uměleckými díly a Esmeralda jimi není, očekávám souhlas a jsem ochoten argumentovat a dokonce odsoudit ty, kdo se mnou nesouhlasí.

Takže můžeme říci, že film Triumf vůle Leni Riefenstahlové je uměleckým dílem, ale že jeho obsah byl nemorální -- bylo to zjištěno později. Samozřejmě se na celou věc můžeme podívat hlouběji a připomenout si, že takto posuzujeme Hitlera a nacistické Německo až ze zpětného pohledu, protože víme, co se nevědělo, když Triumf vůle vznikal -- tehdy se nevědělo o koncentračních táborech a o válce. Když Riefenstahlová tento film natočila, Hitler nezosobňoval koncentrační tábory a válku. Byl to bezpochyby násilník, jehož principy byly založeny na násilí a na rasismu, ale to bylo časté. Předsudky proti židům, to nebylo něco, co si vymyslel Hitler, ten jich jen zneužil. A fungovalo to jedině proto, že průměrný německý občan už měl podobné názory na židy, které byly mimochodem typické skoro po celé Evropě.

Triumf vůle se snaží ukázat nikoliv vraha židů či budoucího válečníka, ale Spasitele německého národa. A proč potřebovaly Leni a miliony dalších Němců spasitele? Protože Němci měli pocit, že se po první světové válce stali terčem pronásledování. Prožily léta hospodářských potíží, částečně v důsledku reparací, které Německo muselo zaplatit jiným evropským zemím. Jejich porážkou v roce 1918 vznikl pocit totálního ponížení německé kultury i ztráty sebevědomí.

Hitler -- a obdiv Leni a mnohých jiných vůči tomu, co představoval -- se stal jen zosobněním toho, co ten národ potřeboval: někoho, kdo tomu národu vrátil sebevědomí. Němci, jako většina národů v Evropě, si o sobě myslí, že jsou lepší než jejich sousedé. Až na to, že Hitler jim přinesl řešení, nad nímž se ostatní svět zhrozil. Riefenstahlová, jako každý, kdo před válkou miloval Hitlera, nepodporoval vyhlazení židů ani invazi do druhých zemí. To přišlo o mnoho později. Kdyby natočila své filmy poté, co začalo být zcela zjevné, co Třetí říše znamená, pak by bylo na místě odsoudit její volbu -- nikoliv její umění.

Například americké filmy často odrážejí předsudky a politiku Bílého domu. Bushovy projevy po 11. září 2001 obsahují mnoho prvků nacionalismu, rasismu, náboženské bigotnosti a dokonce fašismu (a nebyly to jen projevy, ale dokonce i zákony, které byly přijaty po teroristických útocích). Mnoho amerických herců pak podpořilo názory svého prezidenta. Měl bych odmítnout Harrisona Forda, který hrál dokonale ve filmu Indiana Jones jen proto, že podpořil útok proti Iráku? Měla by většina Američanů (která také podporovala útok proti Iráku) odsoudit Susan Sarandonovou a Seana Penna? I když nepovažuju výše zmíněné herce za "umělce", jsou dobrým příkladem rozdílu, jaký musíme činit mezi dílem, které vytvořili, a jejich myšlenkami. Navzdory tomu, že mnoho hollywoodských filmů zastává diskriminační postoje vůči Arabům; ve většině z nich vystupují Arabové jen jako teroristé či fanatičtí muslimové, což naprosto neodráží arabskou skutečnost...

Triumf vůle se stal dokonalým vzorem pro to, jak natáčet propagandistické filmy, ale autorčiným cílem nebylo natočit propagandistický film.Leni prostě byla na stejné vlně jako mnoho tehdejších Němců. Hledali mesiáše, který by je vysvobodil z poníženého postavení, do něhož byli násilím vrženi poté, co prohráli válku.

V praxi by bylo zřejmě obtížné vystopovat a rozmotat příčinné řetězce v Leniných filmech. Avšak zcela bezpochyby je to, že z jejích filmů vzniklo nové umění, jedinečné dílo, jaká před tím nikdo nevytvářel. Úspěšně vytvořila novou formu dokumentárního filmu, bez ohledu na to, zda byl využit k propagandě či ne. Opakuji, že Raphael maloval propagandu pro křesťanství, které pro mě nic neznamená. Nevěřím v pohádky z bible a jeho obrazy jsou jen propagandou pro tyto pohádky, které byly pak zneužívány ve snaze udělat dojem na věřící a vnucovat jim církevní ideologii, katolické chápání dokonalosti lidského chování či morálky, podle Ježíše a dalších "proroků".

Riefenstahlová i Raphael úspěšně vytvořili formální strukturu, která byla schopna sdělovat určitý obsah. Obsah, sdělovaný bez pozornosti vůči formě -- to jen jen sdělování informací. Má-li sdělovaný obsah formu, jde zřejmě o řemeslo. Je-li obsah sdělován prostřednictvím formy, která dosud neexistovala, je to umění.

Účelem Apollónovy sochy, stejně jako mnoha soch ve starém Řecku, bylo ukázat dokonalost lidské krásy. Mělo by jasné, že dokonalost nestačí jako morální ideál. V oblasti umění ji lze dostatečně specifikovat jako formu, harmonii, dosažený cíl či funkční výkonnost. Správná barva na správném místě, správné slovo ve správném pořádku jsou důležité. Umělecká díla sdělují a představují. Potěšení z uměleckého díla je založeno na to, že dokážeme poznat, že úsilí, vynaložené na jeho vytvoření, bylo úspěšné. Pár bot, na něž bychom se ve skutečnosti ani nepodívali, se stává na obraze Van Gogha výjimečnými. To, co je v nejlepším případě vzdáleně zajímavé v próze postrádající imaginaci, se může stát v elegantní poezii výjimečným zážitkem.

Dokonalost není vhodným cílem morálky, protože zanechává nezodpovězenu otázku: dokonalost v čem? Je známé, že tentýž problém se týká s pokusy v oboru lidské eugeniky, jak je prováděli nacisté. Proč by se mělo zakazovat chovat dokonalé lidi, když chováme rychlé závodní koně anebo vepře s libovým masem...?

Dokonalost se pouze shoduje s morální dokonalostí, pokud zahrnuje lidské možnosti, které považujeme za životně důležité, máme-li býti člověkem. Definice člověka, jako například že je to racionální bytost, nejsou jen deskriptivní, ale i preskriptivní. Umění může provádět tuto selekci, ale nemusí to dělat nutně a v každém případě. Není úkolem soch ani básní nám vysvětlovat, co máme na sobě zlepšit.

Socha na nás většinou taky nepůsobí tak, že bychom se sami chtěli stát sochaři, báseň tak, že bychom se chtěli stát básníky -- pokud ta tendence už v nás nebyla předem. Jsme-li nadšeni vynikajícím výkonem v divadle, neznamená to, že se budeme chtít stát hercem.

Leni možná napomohla rozšíření obrazu Hitlera jako božské osobnosti, ale není pravda, že vědomě souhlasila s hrůzami, které přišly ke konci toho desetiletí. Stejně jako většina Němců, kteří pociťovali hněv vůči svým sousedům a také -- jako lidé skoro všude už po staletí -- neměli rádi židy. Ale nepožadovali vytvoření koncentračních táborů.