Činí tak na pozadí přátelství s Emilem Mauricem, který ačkoliv měl židovské předky, stal se nejen jeho osobním řidičem a tajemníkem, s kterým si tykal (kromě něho tuto výsadu měl pouze vedoucí SA Ernst Röhm, kterého nechal v roce 1934 zastřelit), ale stal se mužem č.2 při založení smutně proslulých SS. Hitler, neúspěšný adept vídeňské výtvarné akademie, se sešel se severoněmeckým hodinářským tovaryšem Mauricem v Mnichově, oba zasaženi traumatem porážky v první světové válce, vypjatým nacionalismem a antisemitismem.

Stali se v roce 1919 členy Německé dělnické strany (DAP), která se záhy přejmenovala na Nacionálně socialistickou stranu Německa (NSDAP). Mauricův vzestup ve straně byl nerozlučně spjat s jejím předsedou a pozdějším vůdcem Hitlerem, stal se "prvním inspektorem SS" a prvním "vedoucím SA". Oba se vzájemně dokonale doplňovali. Maurice měl svou vůdčí hvězdu, kterou považoval za "velkého idealistu věřícího ve své poslání" a Hitler věrného oddaného služebníka a stálého průvodce ve všech životních situacích.

Zpočátku patřil do prvotního nacionálněsocialistického okruhu a doprovázel svého šéfa na každém kroku. Podle svědeckých výpovědí odpovídal i za Hitlerova soukromá povyražení a sháněl pro zábavu děvčata. Jako první vedoucí SA patřil mezi přední sálové rváče a několikráte byl pro různé výtržnosti zatčen a koncem roku 1922 do ledna 1923 strávil vánoce v zemské věznici, protože se podílel na bombovém útoku na mannheimské burze. Jeho vzestup byl však přibrzďován Hitlerem, který podle svých potřeb rozdával různé funkce osobám, které mohly před veřejností reprezentovat jeho hnutí.

Tak v roce 1923 se dostal do čela vedení SA Hermann Göring, nejúspěšnější žijící německý stíhač první světové války. I v pozdějších letech byl postupně Maurice zatlačován do pozadí. Hitler však na něho až do roku 1941 nikdy nezapomněl, přes naléhání Himmlera, že člověk s židovskými předky nemůže být přece členem SS. Zřejmě zde hrála rozhodující roli jeho věrnost i v době nejtěžší, kdy jako účastník mnichovského puče byl spolu s Hitlerem odsouzen za události 8.-9.listopadu 1923 a oba se sešli ve věznici v Landsbergu.

Ve věznici Maurice pečoval o Hitlera nejen psychicky, ale jako jeho pobočník a tajemník koordinoval návštěvníky, o jejichž přijetí rozhodoval.Zde také došlo k osudovému seznámení s Hitlerovou neteří Geli Roubalovou, do které se zamiloval zřejmě společně s Hitlerem. Autorka knihy se pak podrobně zabývá vzniklým trojúhelníkem, který jak známo skončil sebevraždou Geli v roce 1931, když předtím Hitler rezolutně zakázal Mauricemu, aby ji pojal za ženu. To mělo za následek roztržku mezi oběma přáteli v roce 1928, která však po převzetí moci v roce 1933 byla zažehnána. Hitler nejprve osobně souhlasil, aby Maurice byl jmenován do městské rady Mnichova a údajně si u něho objednával kolekci zlatých hodinek na obdarování zasloužilých nacistických politiků.

Především však jeho pozastavení členství v SS trvající pět let bylo zrušeno a stal se Obersturmbannführerem SS a dostal se zpět do kruhu "starých bojovníků". Od roku 1934 se opět aktivně zapojil do nacistické politiky a on, zakladatel SA, se účastnil na straně Hitlera zatčení vůdců kolem štábního vedoucího SA Röhma, kteří byli nakonec zastřeleni. Maurice byl za potlačení "Röhmova puče" povýšen na Standartenführera SS a jeho rival Himmler mu zaslal blahopřejný telegram.Po přijetí norimberských rasových zákonů v roce 1935 se Himmlerův tlak na Mauricovo členství v SS zvýšil, zejména když se rozhodl oženit. Hitler nad ním však držel nadále ochrannou ruku a rozhodl se, že může zůstat členem SS, i když je "nepochybně nearijského původu".

V roce 1939 musel pak Himmler na Hitlerovo naléhání povýšit Maurice na Oberführera SS. Vypuknutím druhé světové války skončily osobní kontakty mezi oběma muži a přes pokusy Maurice již k žádnému setkání nedošlo. Vzhledem k tomu, že Maurice byl tzv. osminovým židem, nehrozilo by mu ani podle rasových zákonů nebezpečí. Avšak aby mohl zastávat vysoké funkce v SS, k tomu potřeboval doporučení samotného Hitlera. Vždyť rasové šílenství netolerovalo jeho židovského pradědečka, ač byl zakladatelem proslulého hamburského divadla Thalia.

Samotný Maurice, který byl Hitlerovi věrný až do jeho konce, jej přežil téměř o třicet let a spokojeně zemřel ve svém domě, kde byly vystaveny olejomalby židovských předků. I když byl po konci války zatčen, internován a vyslýchán americkou CIC, bylo po výsleších konstatováno, že "pan Maurice je v důsledku otřesných protikladů mezi Hitlerovými původními úmysly a pozdějším politickým vývojem psychicky zmaten a zlomen". Hitlerův důvěrný přítel byl sice zařazen mezi hlavní viníky nacistického režimu, ale nakonec byl v roce 1948 odsouzen do pracovního tábora na dobu čtyř let a zabavení třetiny majetku. Maurice požádal o milost a ta mu byla udělena.

Závěrečná část studií Sigmundová věnuje židům, kteří se vyskytovali v bezprostřední blízkosti Hitlera. Ti se pohybovali kolem jeho osoby od školních let začátkem dvacátého století, především pak domácí lékař jeho rodiny dr.Eduard Bloch.Tomu Hitler věnoval nejen jeden ze svých velkých olejů, ale po anšlusu v roce 1938 vzal jeho a rodinu pod svou ochranu a umožnil mu emigraci. Když přišel jako mladistvý do Vídně, stal se stoupencem zdejšího antisemitského starosty Luegera. Živil se malováním obrazů, které kupovali především židovští obchodníci a intelektuálové. Mezi nimi vynikal vídeňský advokát dr. Feinhold a další, kteří považovali Hitlera za talentovaného malíře. Jemu nevadilo, že své práce prodává maďarsko-židovskému obchodníkovi Neumannovi a současně vstoupil do Spolku antisemitů. Je přímo paradoxní, že když se v roce 1913 přestěhoval do Mnichova, dostal se po vypuknutí války jako dobrovolník do bavorské armády za podpory židovského pobočníka pluku Huga Gutmanna. Ten se také zasloužil o to, že Hitler obdržel Železný kříž I.třídy, s kterým se pyšnil na své uniformě až do konce svého života. Po prohrané válce se stal až patologickým nepřítelem židů a židovstva, přitom mu nevadilo, že jeho nejbližší přítel je "neárijec" Maurice, nebo herečka Slezaková, která měla židovskou babičku.

Stejně mu nevadilo políbit ruku židovské novinářce Berth Frommové nebo se nechat fotografovat s židovskou princeznou Hohenlohe, pokud to považoval pro svou politiku za výhodné. Stejně tak pokračoval i po vyhlášení rasových norimberských zákonů, které sám inspiroval. To se projevilo již v roce 1936 u příležitosti berlínské olympiády.

Hitler prostě přehlížel skutečnost, že Německo reprezentují též "neárijci"a osobně jim blahopřál k vítězství.

Na jedné straně podněcoval vyvražďování miliónů židů, ale pokud se mu to hodilo, uděloval "čestné árijství". Obdobně tak postupovali i ostatní nacističtí bonzové jako Göring, Goebbels a dokonce i "velekněz árijské čistoty" Himmler, pokud šlo o tzv. "široké zájmy Říše".

Nejtypičtějším příkladem byl osud Erharda Milcha, který s Göringem spoluzakládal Luftwaffe. Ten podle norimberských zákonů jako položid byl měl jedinou šanci - dostat se do pracovního tábora. Stal se však nejprominentnějším "čestným árijcem", polním maršálem a nositelem Rytířského kříže. Nepostradatelnou se tak stala i Hitlerova dietní kuchařka Manzaiarlyová, které nechal obstarat "árijský rodokmen". Na druhé straně rasové šílenství Hitlerovy říše potvrzuje pronásledování čistě "árijských osob", protože podle nacistických antropologů měly "židovské rysy". To na příklad postihlo známého německého herce Thea Lingena, který podle Rosenbergova úřadu pro pěstování umění neměl "příliš árijský vzhled". Přestože po pečlivém prozkoumání bylo zjištěno, že je z "německé krve", úřad doporučil zákaz jeho vystupování, protože by "kazil rasový instinkt německého národa".

Hitler to rozmrzele odmítl, a tak se Lingen v jistém smyslu stal jediným árijským "čestným árijcem" Třetí říše.

Jak se ukázalo, nebylo to naposledy, kdy antisemité takto reagovali. (Za normalizace bdělý šéfredaktor mládežnické redakce Československého rozhlasu zakázal vystupovat herci Vlastimilu Brodskému,, protože měl podle jeho názoru "židovský vzhled", a tudíž "byl žid". Nevadilo mu přitom vůbec, že i podle norimberských zákonů za německé okupace Brodský byl árijcem a nemusel jít do pracovního tábora jako na příklad Miloš Kopecký. Studie o českém antisemitismu by byla proto více než poučná.)

Kniha Vůdcův nejlepší přítel, kterou perfektně přeložila Zlata Kufnerová, obsahuje kromě desítek většinou u nás neznámých snímků také podrobný osobní a věcný rejstřík, odkazy k jednotlivým uváděným skutečnostem a seznam vybrané literatury. Byla vydána nakladatelstvím Ikar v Praze v roce 2005 jako 3049 publikace o počtu 368 stran.Informace lze získat i na www.knizniweb.cz