11. 12. 2006
Mýtus zvaný horolezec HarrerEsesák učitelem dalajlámyMinulý týden byla ve Vídni prezentována nová kniha "Mezi Hitlerem a Himálajemi - výpadky ze vzpomínek Heinricha Harrera". Autor knihy Gerald Lehner v ní osvětluje, jakou úlohu hrál nacismus v životě tohoto světoznámého horolezce, který začátkem tohoto roku zemřel v Korutanech ve věku 93 let. Světovou proslulost mu kromě jeho nesčetných výprav po celém světě a řady knih pak přinesl i v Česku v nedávné době v televizi uváděný hollywoodský film "Sedm let v Tibetu" s Bradem Pittem. Heinrich Harrer a Tendzin Gjamccho, 14. dalajláma |
Nikoliv náhodou jiný světově proslulý jihotyrolský horolezec Reinhold Messner položil otázku, jaké hodnoty si Harrer ponechal z nacismu třicátých let. Nebyl jen členem nacistické strany a příslušníkem SS od roku 1938, tedy po anšlusu, ale byl především od roku 1933 členem ilegální SA, která byla tehdy v Rakousku zakázána jako teroristická organizace. O tom však se ve filmu nehovoří. Ten se soustřeďuje na Harrerovu Parbat expedici do Himálají v roce 1939 a jejími následky. Harrerovo jméno se po prvé zaskvělo v Třetí říši , když zdolal jako prvý na světě s třemi svými kolegy severní stěnu švýcarského dvoutisícového Eigeru, kterýž to výkon byl věnován jejímu vůdci Adolfu Hitlerovi. I když zřejmě podle pamětníků toto "věnování" bylo nacistickou propagandou vytvořeno dodatečně, Lehner v knize konstatuje "že se tím ukázal otřesný obraz Harrera nejen jako ochotného nástroje propagandy, ale jako stoupence nacionálně socialistické ideologie". Na jejím základě totiž vznikla zřejmě i potřeba vyslat Harrera do oblasti Nanga Prabatu, kde se údajně nacházely kořeny "germánského nadčlověka". Odpovídalo to mystickému a iracionálnímu myšlení nacistických pohlavárů, jehož cílem bylo "odžidovštit" poznání světa a z toho plynoucího hledání jiného pohledu a poznání vědy XX. .století. O to se snažila začátkem dvacátých let minulého století německá tajná společnost Thule, pojmenovaná podle zániku "nordické zaniklé kultury Atlantidy", která se pak začlenila do založené nacistické NSDAP. Zde měl žít kmen obrovitých nadlidí, kteří byli spojeni svými magickými silami s kosmem. Ovládli tak psychickou i technickou energii, která daleko překonávala znalosti dvacátého století. Část těchto vědomostí se měla nacházet v Tibetu , kde přežívají ještě někteří "nadlidé", kteří se zachránili po zničení Atlantidy. Protože podle názoru členů tajné společnosti Německo po prvé světové válce, ve které bylo poraženo, stálo na pokraji zániku, je jeho vzestup závislý na nové nordicko-atlantské rase. Přijde nový mesiáš, který touto správnou cestou povede německý národ. Na těchto základech vznikla nacistická pavěda, podporovaná především SS, která kromě "duté Země" propagovala i mystickou "glaciální kosmologii". Šlo zde o podivnou směs nordické mytologie a představ o věčném boji principu ledu , ze kterého měl být Měsíc, Slunce, planety i Mléčná dráha a na druhé straně ohně. Tuto teorii prosazoval rakouský inženýr Hanns Hörbiger, mimochodem syn proslulého herce stejného jména, který tuto nebeskou mechaniku "intuitivně" objevil. Jeho stoupenci a následovníci útočili na "konzervativní vědce" a žádali, aby se odvrátili od "zžidovatělé vědy" a uznali Hörbigerovu teorii. Prostě dva Rakušané, on a Hitler, měli osvobodit svět od židovské vědy, čímž byl míněn především Einstein a jeho teorie relativity". Hörbiger sice dva roky před převzetím moci nacisty v Německu zemřel, ale nyní se otevřela finanční stavidla na podporu této pavědy. Pozornost se přitom soustředila především na oblast Tibetu nejen jako předpokládané kolébky arijských nadlidí, ale pro obdiv tamního náboženského systému. Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, který stejně tak jako Hitler, Goering a další nacističtí předáci se zajímal o okultní vědy, prohlásil, že "obdivuje moudrost indických zakladatelů náboženství".. Sympatické mu bylo především kastovnictví v indické společnosti a ubezpečoval se tím o správnosti nastoupené cesty vůči židovstvu. V roce 1936 byla založena "Německá himálajská nadace", která se stala důležitým nacistickým propagandistickým nástrojem, a to nejen pro organizování spekulativních expedicí. Měla popularizovat sportovní zařízení pro nastávající válku a zajímat se o údajné "germánské kořeny" horského národa Hunzukuc v Himálajích. Tibetská expedice SS vedená Ernst Schäferem v letech 1938 až 39 byla však Tibeťany sledována s velkou nedůvěrou. Vstup na jejich území obdržel za pomoci Britů, kteří si v této době nechtěli rozzlobit berlínskou vládu. Ve Lhase se pak snažil údajně bezvýsledně přesvědčit tamního britského rezidenta Hugha Richardsona , že by jejich země měly kontrolovat celý svět. Podařilo se mu však obdržet od tibetského regenta dopis Hitlerovi, ve kterém se vyhovuje žádosti o "souhlas vzájemného přátelství". Antropologické znalosti, které byly zjištěny výpravou , především měřením lebek 300 Tibeťanů, byly v roce 1943 předány ke srovnání hlav zavražděných vězňů koncentračních táborů. Další expedici měl Harrer vést zřejmě po domluvě se svým jmenovcem Himlerem. Ve své biografii to sice odmítá s poukazem, že pět tisíc marek na její provedení obdržel od štýrské vlády, která však v této době po anšlusu vůbec neexistovala. Zřejmě šlo o peníze ze stranické župní pokladny NSDAP. Později Harrer hovořil, že šlo o "německo-rakouskou expedici", ale ve skutečnosti se na ní podíleli dva členové nacistické strany z Východní Marky, jak bylo Rakousko přejmenováno. Výpravě řízené Německou Himálajskou nadací se nepodařilo dosáhnout Nanga Parbatu a na zpáteční cestě byla zaskočena vypuknutím druhé světové války a v září 1939 v Karáčí Brity zatčena. Z indické internace, kde byl ubytován společně s fanatickými stoupenci Hitlera, se mu v září 1944 po pátém pokusu podařilo uprchnout s jedním kamarádem. Následoval pak dvacet jedna měsíců trvající útěk, který po dvou tisících kilometrech zakončil v Tibetu. Zde v létech 1946 až 1951 byl vychovatelem a poradcem mladého dalajlamy. Jaké politicky zabarvené názory mu předával, nebylo nikdy zveřejněno a těžko se to již dozvíme. V roce 1982 se Harrer jako Rakušan vrátil ještě jednou do Tibetu a rok poté navštívil Bhutan. Až do konce života trvalo jeho přátelství s 14. dalajlamou Tendzinem Gjamccho, který jej navštívil dvakrát v Rakousku k osmdesátým a devadesátým narozeninám. Nezávisle na tom dodnes existují "vědci", kteří obhajují teorie "dutých a ledových světů" a z toho plynoucích teorií. Na Norimberském procesu v roce 1946 se o nich nehovořilo. Britský žalobce Aivery Neavy prohlásil , že "kdyby se uvedly v soudní síni, pak by to obhajoba využila k označení svých klientů za duševně nemocné. Váleční zločinci by na základě snížené odpovědnosti byli zbaveni obvinění." |