Problém je ale jen to, že ten, kdo nic neočekává, možná také nic nezažije, v soukromém životě ani ve své profesi.

Chceme být šťastní nebo mít šťastné děti, tak bychom si sami měli uvědomit a jim jako prvním dát vědět, že úspěch je relativní a není to samo o sobě lidská hodnota.

Taky bychom jim měli dát vědět, že kariéra není všechno a lidé s velkým úspěchem nejsou lepší lidé a často ani nejsou těmi nejšťastnějšími pod sluncem.

Měli bychom - a teď už budu psát jen o mladých lidech - jim dovolit, aby poznali svůj talent, a umožnit jim svůj talent rozvinout. A až potom půjde o otázku zaměstnání nebo studijních oborů, mladí lidé by měli vědět, že existují dvě části života, soukromá a profesionální, a také, že je to jen velmi šťastná výjimka, když mají lidé možnost úspěšně spojit milovaného koníčka se zaměstnáním a že někdy by bylo možná lepší nechat si koníčka pro soukromí a v práci se soustředit na něco jiného.

Na první pohled to možná vypadá divně, ale jako profesionální modelka na pedikúru byste měli mít alespoň jednu hezkou nohu, avšak na to, abyste měli potěšení z hraní jazzu s přáteli, nemusíte přece umět hrát na svůj hudební nástroj jako světová hvězda.

Spojit své soukromé cíle s profesionálním životem je také věc, která není lehká. Zejména, protože se očekává úspěch na obou těch stranách, a očekávají ho nejen mladí lidé, ale také jejich rodiče a jiná monstra, která mohou svými dobře myšlenými přáními mladým připravit peklo na zemi.

Rozumné cíle by měly být dosažitelné, často je potřeba tvrdé práce, ale to nevadí. Bez námahy úspěch vlastně není úspěchem, to by také mladí lidé měli vědět -- měli by si být vědomi, že budou opravdovou radost z úspěchu jen cítit jen potud, pokud předtím vynaloží tu námahu. Poznal jsem osobně, že bez toho, aby člověk měl štěstí, námaha často nestačí, ale úspěch, dosažený jen na základě toho, že člověk měl štěstí, zanechává jiný dojem.

A tak jsem konečně zase u těch pánů Mareše a Čulíka. Zkušenosti v zahraničí jsou zajímavá věc. Bohužel ale ne pro každého.

V zahraničí se nečeká na nikoho, kdo není dobrý ve svém oboru, a nemyslím tím jen na jazykové znalosti. Nečeká se tam vlastně vůbec na nikoho, alespoň ne na ty, co by se stali v budoucnosti kolegy místních lidí.

Když chcete mít úspěch v zahraničí, musíte být v něčím lepší než domácí lidé, musíte něco zvláštního nabízet. Nějak jste vždycky outsider, což pro někoho může být dokonce cílem, ale jasně ne pro každého.

A když nemáte jazykový talent a když dokonce nemáte ani talent ve své profesi, tak to radši nezkoušejte. Vím, jsou také jiné případy, málo dobrých, ale dost těch, kteří by radši bývali zůstali doma a zkusili se prosadit tam, a to na základě osobní odvahy.

A pro někoho je největší talent vědět, že nemá zvláštní talent a že se nemá dávat na cestu, aby se ztratil v cizím světě.

(Autor je Němec, býval dlouhá léta ředitelem jedné nadnárodní elektronické firmy v Evropě, žije v Hamburku)

Poznámka JČ: Upozorňuju, že jsem ve svém článku argumentoval, že by mladí lidé z ČR měli ve velkém počtu STUDOVAT v zahraničí tak, jak to umožňuje mladým Číňanům dnešní čínská komunistická vláda. Nikoliv aby se bez kulturního zázemí a jazykových znalostí vrhali do ciziny. Aby poznali rozvinutější prostředí a rozhodli si pak, kde chtějí - ku prospěchu své země - pracovat. Po absolutoriu západní školy budou mít zřejmě možnost pracovat ve své vlastní zemi i v zahraničí. I ve své vlastní zemi budou mít daleko prestižnější postavení.