Podle toho, co jsem četl, to byla země, jejíž prostí obyvatelé měli v polovině 20. stol. stejnou technologii jaká se užívala v Evropě v době železné. Země, kde byli prý lidské oběti, rituální i nutriční kanibalismus celkem běžné a největší pochoutkou byly syrové vnitřnosti jaka.

Připojení k Číně, byť provázené bezprávím a násilím, představovalo pro Tibet začátek modernizace. Té základní, elemetární modernizace, kterou si Evropa odbyla kdysi v časech absolutistických monarchií: Byrokratická správa země, povinná školní docházka, určitý právní systém, soudy, policie, a základní zdravotní péče. Alespoň částečná elektrifikace, vodovody ve městech, kanalizace..samozřejmě, to všechno velmi nedokonalé, neodpovídající evropským standardům, ale proti době železné to pokrok byl.

To nemění nic na tom, že by nikdo z nás Evropanů za současných podmínek v Tibetu žít nechtěl. Ale je otázka, jak bychom volili, pokud by alternativou byl život ve venkovských krajích Nepálu, okrajových oblastech Indie či Laosu.

To mi připomíná, že mnoha lidem nedochází, že přinejmenším pro rozvojové země byl i ten těžkopádný státní socialismus, hospodářsky založený na plánované industrializaci a rabování přírodních zdrojů a byrokracii, požehnáním. Umožnil těm zemím v 60. a 70. letech aspoň na čas koncenrovat zdroje a především značně pozdvihl úroveň kvalifikace obyvatelstva i jeho zdravotní stav.

Rolníky z chýší nahnali do továren. Násilím, ale přece je naučili něco víc, než okopávat nebo pást vyhublý dobytek. Děti začali chodit do školy, kde jim do hlav natloukli základní moderní poznatky o světě. Z některých se stali inženýři, z jiných lékaři ( a z dalších vojáci, vím...).

Bohužel se to však ve většině případů od 80. zase všechno zvrtlo k horšímu, přišla globalizace. Řada oblastí se z 20. století vrátila zpátky do toho středověku. Týká se to i některých balkánských, kavkazských a středoasijských oblastí bývalého "tábora socialismu". Z učitelů jsou zase pasáci krav. Potkáte lidi, kteří se kdysi učili fyziku a chemii z velmi podobných učebnic jako děti v Československu, ale dnes jsou z nich zase vyhublí zemědělci v hadrech, jako byli jejich předkové odedávna.

Vzpomínám si na jeden příklad, který myslím docela názorně ozřejmuje, co plánování a "komunistická" modernizace pro postkoloniální země znamenala. Někde jsem četl, že na hranicích mezi Barmou a Thajskem žije domorodý kmen, jehož ženy se vyznačují tzv. žirafími krky. To znamená, že malému děvčátku podle místního zvyku nasazují na krček postupně jeden měděný kruh za druhým - je to pro dítě spojeno s velkým utrpením, o špíně a infekcích ani nemluvě- až se krček protáhne, takže v dospělosti mají tyto ženy skoro půlmetrové krky obtočené kruhy z tlustého měděného drátu.

Ty kruhy nikdy nesundavají, neboť jejich svaly na krku jsou tak atrofované, že by se žena mohla udusit. Pochopitelně, nemohou se moc rychle pohybovat, což prý je i účel. Když se Barmě v 70. letech dostala k moci junta komunistických generálů, hned tento zvyk zakázala. Pod trestem deportace, popř. smrti, což jev místních podmínkách asi totéž.

Výsledkem je, že u té části kmene, která žije v Barmě, zvyk během jedné generace úplně vymizel.Tamní děvčata si můžou denně umýt krk, byť třeba jen v potoce. Naopak v Thajsku, které bylo vždy oddaným spojencem Západu a kde kapitalismus jen kvete, udělali z kmene s žirafími krky turistickou atrakci. Vozí tam cizince v autobusech. A ženy jsou mrzačeny dál.