4. 1. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
4. 1. 2007

Lyrický optimismus z Glasgow aneb O Čulíkově kolizi mocenské spásy

... ne že bych měl něco proti vzdělání, ale to samo o sobě nepřinese ani spásu, natož moc.

Na otázku, zda způsob, který popsal do Nového roku editor Britských listů Jan Čulík, je tím správným způsobem, jak zachránit Česko (já jsem ale nic nepsal o "správném způsobu jak zachránit Česko. pozn. JČ), si dovoluji nesouhlasit. Neznamená to, že bych nesouhlasil s potřebou vzdělání -- naopak, dlouhodobě jsem si myslel, že vzdělání je alfou a omegou všeho --, ale nesdílím ten lyrický optimismus z Glasgow, že tím něco, neřku-li třeba nějakou zemi, člověk zachrání.

Proč vlastně něco zachraňovat? A před kým? Zachráním-li sám sebe, zachráním i ty ostatní?

Protože, řečeno ve stručnosti parafrází: Existuje opravdu na světě něco a někdo, co bych měl zachraňovat? Vážně se domníváte, vážení, že zachráníte sami sebe a ostatní (v tomto případě Čechy, Moravany a Slezany) tím, že budete mít vzdělání z britské, americké německé nebo francouzské univerzity? K tomu je nutné mít opravdu vysoce vyvinutou potřebu kvazireligiózního idealismu, aby to bylo možné brát vůbec vážně.

Vypadá to, alespoň podle BL, že teď všichni houfně odjedou do Oxfordu, Cambridge, Bostonu, Berlína a Paříže, aby tak dobyli svět. Ano, přesně tak, jak to kdysi udělala třeba... Madlenka Albrightová, Miloš Forman, nebo snad Milan Kundera, že? Je přeci srozumitelné snad i dítěti, že tito namátkou vybraní a slavní Češi se často ke svému původu vůbec nehlásí, a pokud ano, zeptáte-li se někoho, zda je zná, dozvíte se, že je zná jako Američany - popřípadě Francouze. Jistě, ministryně Albrightová je mimo jiné -- jak před 10 lety ke svému úžasu zjistila - také židovského původu, a spisovatel Kundera byl také původem reformní komunista -- což v okamžiku pádu Pražského jara byl podstatný moment v jeho budoucí francouzské kariéře.

Nejlépe z tohoto trojlístku snad vychází režisér Forman -- vzpomínám na jeden jeho rozhovor ve Svobodném slově Léta Páně 1988 o džungli, v které se svobodný člověk musí naučit žít (myšleno kapitalismus) oproti kleci nesvobody (myšleno komunismus), jenž mi nabídl snad nejpřesnější, i když notně karikovanou, metaforu světa, zbaveného elementárních hodnot -- on sám ale nakonec opravdu zůstal i v Americe velkým Čechem. Na rozdíl od jiných...

Pozor, varianta "menšího dobytí" zní: slavný návrat! Jakmile se hrdinům ze Západu podaří zvítězit, vrátí se domů a zde všichni padnou na kolena (pokud ne na něco jiného) a zvolají: "Sláva, sláva, třikrát sláva chrabrý Honzo, že už seš konečně zpátky! Celou dobu jsme na tebe čekali!" Každý, kdo kdy na nějaké takové univerzitě v zahraničí studoval nebo se kdy ze zahraničí třebas jen vrátil, ví, že studium a pobyt v nějaké takové zemi vyžaduje opravdu radikální přehodnocení...

Nezřídka takový člověk podlehne dojmu, že jeho nová vlast, protože se k němu chová třeba lépe než ta předchozí, je hodna jeho velké, ne-li větší lásky: stalo se to například spisovateli Josefu Škvoreckému, jenž bez kanadského prérijního klobouku neudělá už v rodném Náchodě ani ránu, a děje se to i občas novináři Janu Čulíkovi, který dává pravidelně na BL albionské lekce dobrého chování (pokud právě neprobírají rasistické prověrky britských celníků rovnou na Ruzyni).

Není přece zcela výsadou postkomunistické společnosti, že "navrátilci" bývají přijímání s rozpaky, údivem a často i nenávistí. Pozor, já tu nehájím žádnou podobu tzv. čecháčkovství, jak o něm část společnosti diskutuje (podobně jako kdysi spisovatel a prezident Václav Havel, před ním kritik Václav Černý a dnes třeba lesník Karel Schwarzenberg), ani neprosazuji teorii zápecnictví, kde se českému Honzovi vždy dobře hoví. Chtěl bych tu pouze upozornit na široce rozšířený předsudek, který tu vědomě šíří i editor Čulík, že člověk je odsouzen ke spáse -- své a někoho jiného, popřípadě nějakého většího celku.

Zapomněl totiž říct, že život je možné také žít způsobem, který nemá se spásou nic společného: a většina světové populace se často snaží vlastně jenom přežít. Pokud je smyslem nakonec vláda či nadvláda, jak zní multiplikace "spásného argumentu", dopracujeme se k ní opravdu tím, že budeme studovat v centrech evropské civilizace -- již vyjmenovaných univerzitách Západu?

Prosím, aby mi bylo rozuměno, protože se ptám: Kolik muslimů ve Velké Británii, Francii, Německu a také ve Spojených státech amerických, se rozhodlo po vystudování západních univerzit (všechny představitelně prestižní) vrátit do svých rodných zemí, aby tu zakládali centra odporu? Kolik Čechů, kteří kdy udělali velké kariéry na Západě, žije v klidu na důchodu někde (kdekoliv), aniž by toužilo po moci a spáse? Proč musíme poměřovat naše životní úkoly, jež jsou tak krutě vymezeny jeho délkou, pouze potřebou někomu vysvětlovat, že jinde se žije lépe a radostněji, případně spasitelněji a mocněji?

Neleží náhodou ten základní problém našeho světa v podivně zvráceném předpokladu, že jedni vědí o těch druhých lépe, jak se mají chovat? Arogance a ignorance jsou často výrazem záhadně nabytého přesvědčení, že jenom já vím, komu vnucovat spásu a svou vlastní moc. Nenabyl jsem dojmu, během svých studií na tzv. Západě (odpusťte, nebylo to Spojené království, ale také zmiňovaná Francie), že by to zvláštní ovzduší, které se v této části Evropy šíří, mělo příliš společného s tolerancí a snahou o porozumění...

Ale možná, že jsem se nechal jenom trochu unést. Možná, že někde se zkrátka i na zemi splní jednoho dne ten pradávný sen, který byl spojen s myšlením chiliastů, že se už blíží Boží království. To blouznění, které vedlo ke spanilým jízdám do Jeruzalému, ta evropská tradice sebebičujících se poutníků do Santiago della Compostella, ty zvláštní omyly baskické jízdy u Poitiers, odkud se svět zachraňoval a potom pod kourouhvemi vyjížděl dál. Protože tradice bez spásy a bez moci je přece hodná jenom poníženým a barbarům.

                 
Obsah vydání       4. 1. 2007
4. 1. 2007 Závěrečná bilance vlády režimu Saddáma Husseina a možná východiska z krize Jaroslav  Bureš
4. 1. 2007 Michael  Marčák
4. 1. 2007 Saddámova poprava: "Ještě jednou! Pořád to ještě není dost důstojné!"
3. 1. 2007 Americký generál: "My bychom popravili Saddáma Husajna jinak"
4. 1. 2007 Miloš, Gert, Milan, Frau A a vize budoucnosti Miloš  Pick
4. 1. 2007 Rampouchy Antonín  Brousek
4. 1. 2007 Michael  Marčák
4. 1. 2007 Úspěch je relativní věc a není to humánní hodnota, aneb Jak se dnes připravit na život Uwe  Ladwig
4. 1. 2007 Lyrický optimismus z Glasgow aneb O Čulíkově kolizi mocenské spásy Josef  Brož
4. 1. 2007 Poznávat, co je jinde, je důležité
4. 1. 2007 Hra o genocidu Michal  Petřík
4. 1. 2007 Takové to bylo... Ladislav  Žák
4. 1. 2007 Novoroční antiprojev Robert  Bartoš
4. 1. 2007 Somálsko: dávat vinu obvyklým podezřelým, to je recept na vleklou regionální destabilizaci Mesfin  Gedlu
4. 1. 2007 Vědci "nalezli způsob jak levně patentovat léky"
4. 1. 2007 Léky za zlomek jejich ceny? Pohádka o filantropech Tomáš  Krček
4. 1. 2007 Koruna, listerie, hysterie František  Schilla
4. 1. 2007 Konec starých časů Alex  Koenigsmark
4. 1. 2007 Zrcadlo Tomáš  Koloc
3. 1. 2007 Strana Baas zvolila Saddámova nástupce
8. 1. 2007 Milan  Kozelka
3. 1. 2007 Štětina, KSČM, Rusko a Gruzie
3. 1. 2007 Témata, o nichž se v roce 2007 zřejmě nebude psát
3. 1. 2007 Všem občanům drahé divadlo Filip  Rožánek
3. 1. 2007 Novoroční zamyšlení Egon T. Lánský
3. 1. 2007 Velká politika, velké peníze Oskar  Krejčí
3. 1. 2007 Do nového roku Jan  Čulík
3. 1. 2007 Flexibilněji a dynamičtěji do roboty Martin  Šaffek
31. 12. 2006 Hospodaření OSBL za prosinec 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce