Protože, řečeno ve stručnosti parafrází: Existuje opravdu na světě něco a někdo, co bych měl zachraňovat? Vážně se domníváte, vážení, že zachráníte sami sebe a ostatní (v tomto případě Čechy, Moravany a Slezany) tím, že budete mít vzdělání z britské, americké německé nebo francouzské univerzity? K tomu je nutné mít opravdu vysoce vyvinutou potřebu kvazireligiózního idealismu, aby to bylo možné brát vůbec vážně.

Vypadá to, alespoň podle BL, že teď všichni houfně odjedou do Oxfordu, Cambridge, Bostonu, Berlína a Paříže, aby tak dobyli svět. Ano, přesně tak, jak to kdysi udělala třeba... Madlenka Albrightová, Miloš Forman, nebo snad Milan Kundera, že? Je přeci srozumitelné snad i dítěti, že tito namátkou vybraní a slavní Češi se často ke svému původu vůbec nehlásí, a pokud ano, zeptáte-li se někoho, zda je zná, dozvíte se, že je zná jako Američany - popřípadě Francouze. Jistě, ministryně Albrightová je mimo jiné -- jak před 10 lety ke svému úžasu zjistila - také židovského původu, a spisovatel Kundera byl také původem reformní komunista -- což v okamžiku pádu Pražského jara byl podstatný moment v jeho budoucí francouzské kariéře.

Nejlépe z tohoto trojlístku snad vychází režisér Forman -- vzpomínám na jeden jeho rozhovor ve Svobodném slově Léta Páně 1988 o džungli, v které se svobodný člověk musí naučit žít (myšleno kapitalismus) oproti kleci nesvobody (myšleno komunismus), jenž mi nabídl snad nejpřesnější, i když notně karikovanou, metaforu světa, zbaveného elementárních hodnot -- on sám ale nakonec opravdu zůstal i v Americe velkým Čechem. Na rozdíl od jiných...

Pozor, varianta "menšího dobytí" zní: slavný návrat! Jakmile se hrdinům ze Západu podaří zvítězit, vrátí se domů a zde všichni padnou na kolena (pokud ne na něco jiného) a zvolají: "Sláva, sláva, třikrát sláva chrabrý Honzo, že už seš konečně zpátky! Celou dobu jsme na tebe čekali!" Každý, kdo kdy na nějaké takové univerzitě v zahraničí studoval nebo se kdy ze zahraničí třebas jen vrátil, ví, že studium a pobyt v nějaké takové zemi vyžaduje opravdu radikální přehodnocení...

Nezřídka takový člověk podlehne dojmu, že jeho nová vlast, protože se k němu chová třeba lépe než ta předchozí, je hodna jeho velké, ne-li větší lásky: stalo se to například spisovateli Josefu Škvoreckému, jenž bez kanadského prérijního klobouku neudělá už v rodném Náchodě ani ránu, a děje se to i občas novináři Janu Čulíkovi, který dává pravidelně na BL albionské lekce dobrého chování (pokud právě neprobírají rasistické prověrky britských celníků rovnou na Ruzyni).

Není přece zcela výsadou postkomunistické společnosti, že "navrátilci" bývají přijímání s rozpaky, údivem a často i nenávistí. Pozor, já tu nehájím žádnou podobu tzv. čecháčkovství, jak o něm část společnosti diskutuje (podobně jako kdysi spisovatel a prezident Václav Havel, před ním kritik Václav Černý a dnes třeba lesník Karel Schwarzenberg), ani neprosazuji teorii zápecnictví, kde se českému Honzovi vždy dobře hoví. Chtěl bych tu pouze upozornit na široce rozšířený předsudek, který tu vědomě šíří i editor Čulík, že člověk je odsouzen ke spáse -- své a někoho jiného, popřípadě nějakého většího celku.

Zapomněl totiž říct, že život je možné také žít způsobem, který nemá se spásou nic společného: a většina světové populace se často snaží vlastně jenom přežít. Pokud je smyslem nakonec vláda či nadvláda, jak zní multiplikace "spásného argumentu", dopracujeme se k ní opravdu tím, že budeme studovat v centrech evropské civilizace -- již vyjmenovaných univerzitách Západu?

Prosím, aby mi bylo rozuměno, protože se ptám: Kolik muslimů ve Velké Británii, Francii, Německu a také ve Spojených státech amerických, se rozhodlo po vystudování západních univerzit (všechny představitelně prestižní) vrátit do svých rodných zemí, aby tu zakládali centra odporu? Kolik Čechů, kteří kdy udělali velké kariéry na Západě, žije v klidu na důchodu někde (kdekoliv), aniž by toužilo po moci a spáse? Proč musíme poměřovat naše životní úkoly, jež jsou tak krutě vymezeny jeho délkou, pouze potřebou někomu vysvětlovat, že jinde se žije lépe a radostněji, případně spasitelněji a mocněji?

Neleží náhodou ten základní problém našeho světa v podivně zvráceném předpokladu, že jedni vědí o těch druhých lépe, jak se mají chovat? Arogance a ignorance jsou často výrazem záhadně nabytého přesvědčení, že jenom já vím, komu vnucovat spásu a svou vlastní moc. Nenabyl jsem dojmu, během svých studií na tzv. Západě (odpusťte, nebylo to Spojené království, ale také zmiňovaná Francie), že by to zvláštní ovzduší, které se v této části Evropy šíří, mělo příliš společného s tolerancí a snahou o porozumění...

Ale možná, že jsem se nechal jenom trochu unést. Možná, že někde se zkrátka i na zemi splní jednoho dne ten pradávný sen, který byl spojen s myšlením chiliastů, že se už blíží Boží království. To blouznění, které vedlo ke spanilým jízdám do Jeruzalému, ta evropská tradice sebebičujících se poutníků do Santiago della Compostella, ty zvláštní omyly baskické jízdy u Poitiers, odkud se svět zachraňoval a potom pod kourouhvemi vyjížděl dál. Protože tradice bez spásy a bez moci je přece hodná jenom poníženým a barbarům.