"Dalo by se říci, že za čínské nadvlády je v Tibetu více demokracie a svobody, než kdy jí tam bylo v minulosti", tvrdí dokonce.

Existují ovšem různé způsoby, jak našinci představit libovolnou málo známou kulturu. Některé mohou být značně manipulativní, protože jsou založeny na poskytování výběrových informací, aniž by adresátovi bylo umožněno posoudit skutečný význam prezentovaného jevu v širším kontextu. Příklad: Dejme tomu, že by nějaký publicista třeba v Indonésii pojal úmysl představit spoluobčanům náboženský život současných Zápaďanů - a napsal by článek o satanismu. Mohl by se přitom opřít o poměrně rozsáhlou literaturu věnovanou působení odkazu Alistaira Crowleyho atp. Čtenářům by ovšem zamlčel jednu podstatnou informaci - že totiž většina Zápaďanů považuje satanisty za extrémní sektu, s níž nechce nic mít, takže pojednání o satanismu nepředstavuje právě nejvhodnější úvod ke studiu západního náboženství.

V tibetském buddhismu se během 11. století utvořilo celkem jedenáct sekt, z nichž devět dodnes existuje. Nejdůležitější z nich je Gelukpa, k níž mj. patří dalajlámové. Vedle těchto devíti buddhistických sekt však v Tibetu působí samostatné náboženství Bon, v některých textech zaměňované s buddhistickou sektou Dugpa (též Brugpa). Bon se rozpadá na tři vlastní sekty a představuje původní náboženství Tibetu, které z počátku oponovalo buddhistickému vlivu. Později sice v důsledku tlaku převládající víry v podstatné míře akceptovalo prvky buddhismu, avšak v jádru zůstalo tím, čím bylo původně: systémem šamanských praktik a magie. Právě a jen v rámci bonismu docházelo k Vítem zmiňovaným lidským (častěji však zvířecím) obětem. S převládajícím buddhismem má ovšem toto náboženství kromě užití orákula a astrologie pramálo společného, byť mu dalajláma v roce 1978 z politických důvodů udělil status buddhistické sekty. Stránku o bonismu s dost výmluvnými obrázky naleznete například ZDE.

V knize Dion Fortune Psychická sebeobrana, která coby okultní spis má samozřejmě k seriózní religionistické práci daleko, autorka na adresu bonistických artefaktů dovážených do Evropy uvádí: "některé tyto figurky jsou v Tibetu i jinde posvěceny krví lidských obětí. Tím ovšem nechci říci, že by všechny tyto figurky Buddhů byly takového druhu, stejně jako zde nejsou stavěny na hlavu všechny kříže, když někdo provozuje černou mši." To je, myslím, velmi trefné přirovnání, nad nímž by se měl Josef Vít rozhodně zamyslet...

Jestliže je řeč o temné straně tibetské kultury, neměli bychom však opomenout ani temný rub expandující kultury čínské. Autentičnost drastických fotografií publikovaných čínskou opozicí, stejně jako význam tvrzení o rozsáhlé tradici kanibalismu , můžeme zpochybňovat. Když však vloni Ian Cobain a Adam Luck odhalili, že Číňané exportují kolagen vyrobený z těl popravených vězňů, nelze se již vyhnout srovnání dnešního režimu v Pekingu s jediným  režimem, který proslul masivním průmyslovým zpracováním těl svých obětí.

"Tibet má větší možnosti rozvoje v rámci Číny než jako samostatný. Jako součást Číny se může podílet na obrovském rozvoji v oblasti", píše dále Vít. Z ekonomického hlediska to snad je pravda. Výsledky rozvoje v čínském stylu jsou však přinejmenším nejednoznačné. Vyklučení poloviny tibetských lesů, komerční lov vzácné horské zvěře, těžba uranu a špatně zabezpečená jaderná zařízení, raketojaderné základny, nucené potraty a sterilizace tibetských žen - to vše představuje odvrácenou stránku vychvalovaného rozvoje Tibetu, kterou Vít zřejmě nechce vidět. Pro něj je vliv současné Číny čímsi převážně pozitivním. Já jsem ovšem na základě uvedených skutečností zcela opačného názoru.

Čínský portál o Tibetu - China Tibet Information Center ZDE