Významný český kubistický malíř Bohumil Kubišta sloužil za první světové války jako důstojník na lodi a pevně věřil, že potopení každé nepřátelské lodi, o jejíž zničení se sám zasloužil, má smysl. Zabíjení alespoň z křesťanského hlediska ale nemá smysl nikdy, nicméně Kubišta vytvořil dílo, v němž z jeho důstojnické militantní cti nebylo obsaženo nic, a o to jde.

Riefenstahlová v nacismus s největší pravděpodobností nevěřila celý život, ale přesto svým dílem na rozdíl třeba od Kubišty sloužila moci, byť jen omezenou dobu. Zdá se tedy, že je z morálního hlediska vinna, ovšem především ve smyslu zpronevěry se tvorbě. Navíc, jak napsal Jan Čulík, její film Triumf vůle je velmi dobrý propagandistický film, natočený na svou dobu sice nezvyklými a vynikajícími filmovými prostředky, nicméně dílo nacistické ideologii neprotiřečí, ale naopak monumentalizuje jednoduchou a jednotnou totalitní ideologii.

Naopak Golgem zmiňovaní Raphael a Michelangelo, přestože byli financováni "zvrhlým", vlivným a bohatým rodem Medici, nevytvořili za tyto peníze jen dílo poplatné moci, ale nadčasově zpodobnili člověka v jeho utrpení a lidskosti. Jejich dílo je monumentální v onom všeobecně lidském přesahu, který se osvobodil z pout ideologie a dokázal stát samostatně a svébytně jako vzkaz budoucím generacím. Navíc je třeba si uvědomit, že renesanční oslava krásy lidského těla souvisela s novou nadějí a s novým pohledem na člověka, s jeho smrtelností. V tom renesanční umělci "protiřečili" církevní moci a nebyli ideologičtí.

Triumf vůle kultem fyzické krásy naopak oslavoval vyvolený segment, nesmrtelnost árijské rasy, a proto zůstal ideologickým. Riefenstahlové je třeba zcela jistě lidsky odpustit, nicméně je otázka, zda její další práce byla kvalitnější. To by měli posoudit odborníci, já si to nemyslím. Pakliže její další dílo nebylo lepší než to, co vytvořila pro Hitlera, má smůlu. Umělec celý život svádí boj mezi dvěmi já, já jako tvůrce a já jako člověk-občan, vlastenec, atd. atd. To poslední v umělci vždy zneužívala moc. Jen silný umělec si ponechá své tvůrčí já, za cenu odmítnutí své občanské "prospěšnosti". Mnozí kvůli tomu zemřeli, aniž by "nezávislé" dílo vůbec dokončili.

Dějiny umění jsou napínavým thrillerem lidských osudů, střetem víry a morálky. Umělec, který se vyslovuje ke světu především skrze tvorbu, je funkční a významný v tvorbě, jako občan je nepodstatný. Umělec s transparentem a s trikolórou na klopě je vždy k smíchu. Podstatné je dílo, které vytvoří, pokud ho vůbec může vytvořit, nikoliv jeho občanská "civilní" aktivita. Byli umělci, kteří nemohli tvořit, a tak netvořili. Jestliže umělec v něco věří, promítne to nutně do své tvorby v intenzitě své víry. Přesvědčivost díla je totiž postavena na víře umělce, na jeho schopnosti uměleckými prostředky tlumočit své sdělení.

Díváme-li se na Triumf vůle, film zcela přesvědčivý v tom, co chtěl sdělit, je zřejmé, že Riefenstahlová nacismus pochopila a dokonce mu, byť na chvíli, uvěřila. Věděla, že film udělá, protože porozuměla zadání skrze své přesvědčení a z díla je to patrné. Proto je ten film dobově "dobrý", protože je ideologický, antifašista by ho nikdy nenatočil. Riefenstahlová dala svého génia do služeb zvrácené ideologie, ovšem je paradoxní pro umění, že ona zvrácená moc umožnila vznik díla na tu dobu tak výjimečných kvalit. Kvalit v jistém směru dnes již ve filmu běžných a formálních.

Lyriku filmu, o které se Jan Čulík zmiňuje, považovala autorka - a ne neprávem - za tvůrčí nadstavbu, které Hitler pravděpodobně ani neporozuměl. Ovšem hranice, kde je "ještě" ve filmu lyrika a kde začíná patos, je velmi nepřehledná. Máme těžké rozhodnutí, jak přijmout kvalitu filmu Triumf vůle, který i dnes po tolika letech mrazí a je strhující podívanou. Co nás na něm ale vlastně uchvacuje? Jsou to jen ty novátorské postupy a práce kamer, anebo je to ona úchvatná "přesvědčivost" nacistické moci a celé její ideologie vyjádřené skrze tyto kamery?

Může být tedy dílo kvalitní, když zpodobňuje a zosobňuje moc, v jejímž důsledku zahynuli miliony lidí? Zdá se, že ano, ale jen potud, pokud má kvalita sloužit něčí ideologii, z hlediska ideologie a skrze tuto ideologii, které ovšem demokraticky smýšlející člověk nerozumí. Pro něho je to nuda. Kvalita filmu Triumf vůle je identická s kvalitou například bývalé sochy J. V. Stalina na Letné. I zde sochař Švec heroizoval kult moci a měl tu smůlu a možná i štěstí, že jediné neangažované dílo které po něm zbylo, je Sluneční paprsek -- socha jezdce na motocyklu, vystavená na Zbraslavi. Švec spáchal sebevraždu, protože všechny jeho sochy byly zničeny. Riefenstahlová se rozhodla žít a její film je v archivu, mohla být třeba dobrou herečkou.

Myslím že význam díla nelze posuzovat izolovaně jen v jeho formálních a novátorských kvalitách. Dílo vždy k někomu a někam směřuje, cosi vypovídá a cosi chce sdělit. Kvalitu díla proto nelze odhlédnout od jeho funkčnosti, od toho, čemu dílo slouží a jaké myšlenky sděluje. Ideologie velmi dobře věděly, že tvorba je komunikace, skrze níž lze manipulovat veřejnost. Dílo je tedy tak kvalitní, jaké otázky artikuluje. V rukou umělce se proto v jistý moment může koncentrovat obrovská odpovědnost nejen tvůrčí, ale hlavně občanská.

Osobní tragédie umělce je pak v tom, že se občas není schopen rozhodnout, a to se stalo i Riefenstahlové. Ona se však obhajovala tím, že natočila dokonalý film, čímž navršila míru vlastního utrpení na samotnou hranici snesitelnosti. Natočila špatné dílo, protože sloužilo zvrácené moci, a jeho "nadčasovost" je izolována jen v jeho historické roli. Nic víc z něho totiž nezbylo, novátorské formální filmařské postupy si přivlastnili a vykradli její kolegové.