Pan Kopeček píše: "Vždyť jen řekl, že institut "vykázání z domu" je snadno zneužitelný."

Ale to právě není pravda. Pan Murín jen neřekl, pan Murín bojuje za zrušení tolik potřebného zákona na ochranu skutečně týraných osob jakéhokoliv věku či pohlaví a používá k tomu účelových metod. Tímto veřejně podporuje násilí páchané na slabších občanech a právo silnějšího na sadismus a příživnictví. Pan Murín píše o zuřivých a agresivních feministkách a přirovnává je ke komunistům a nacistům:

Nenávist predsa zvítězila: "...feminizmus je pokračovaním komunizmu inými prostriedkami (veď. Engels je ich vďačným zdrojom citácií o "patriarcháte") a podobne ako komunisti, ani feministky nemilujú kohokoľvek, kto by si trúfal mať odvahu ku kritickému pohľadu. Tento ich totalitný útok na médiá ale nie je vôbec nový."

O životy sa nelosuje! : "...keď sa v Nemecku chopili moci nacisti a takisto ich nezávislé súdy odsudzovali najskôr komunistov (ako konkurenciu nacistov v terore), ale čoskoro aj každého slobodomyseľného občana. Nacistov samozrejme oslobodzovali"

Pan Murín se ale dopouští těchto skutků:

a) štvaní proti skupině obyvatel,

b) upírání práva na svobodné smýšlení a svobodu slova,

c) vytváření falešných důkazů, falešných obvinění a vynášení falešných soudů - tedy přinejmenším pomluvy.

Činí feministky odpovědnými za skutky, které nevykonaly a ani k nim žádný podnět nedávaly, které nikoho nevyšetřovaly ani nesoudily. Pan Murín si možná neuvědomuje, že žádný soudce nemůže soudit podle toho, co jedna paní feministka povídala, ale musí hájit platné zákony své země a řídit se nějakou morálkou (v každém státě jinou). Za špatné konkrétní soudní rozsudky nemůžeme tedy činit odpovědnou žádnou osobu, která někde něco povídá či píše.

Tímto odvádí pozornost od násilníků a neschopnosti policie, úřadů a především naprosto neschopné justice.

Různé soudní rozsudky nejsou zaviněny feminismem, ale různou úrovní jednotlivých soudců, popřípadě dalších v kauze zúčastněných osob od vyšetřovatelů, přes svědky a odborné posudky až po obhájce. Kdyby tyto složky pracovaly tak, jak pracovat mají, nepotřebovali bychom ani zákon na ochranu týraných osob ani spoustu dalších zákonů, protože ty stávající zákony by nám stačily. Ale : "Kdyby na stromech rostly i ryby, nepotřebovali bychom rybníky." Donutit naše veřejné složky a státní úředníky k morálce a pracovní i občanské zodpovědnosti je stejné jako naučit kapry životu na stromech.

Pan Murín má naprostou pravdu v tom, že se najdou lidé, kteří budou zákona zneužívat a to na obou stranách pohlaví. To ale není důvod k tomu, aby zákon neexistoval. Není u nás (nevím, jak je to ve světě) mnoho zákonů, které by se nedaly zneužít nebo alespoň obejít. Stačí si přečíst reakce na nový bodový systém v silniční dopravě, který ještě než začal prakticky platit, již lidé našli metody obcházení i zneužívání, o problematice nekvalifikovaných městských policistů a korupci ve státní policii ani nemluvím. Pokud bychom připustili oprávněnost logiky pana Murína, museli bychom zrušit úplně všechny zákony včetně ústavy. Feministky mohou mít radost, ale to je asi tak všechno.

"Konečne padli prví mŕtvi. Feministky oprávnene jasajú," píše v článku "Nenávist predsa zvítězila" pan Murín. Vypadá to, jako by před schválením zákona na ochranu týraných žádní mrtví neexistovali. Bohužel existovali a bylo jich dost na to, aby se konečně společnost začala psychickým i fyzickým týráním lidí bránit. Nikdo na světe nemá právo týrat jiného člověka ba ani zvíře. Tyto věty považuji za skryté přání pana Murína, který by nad mrtvými feministkami jistě jásal.

Představme si však pana Murína v nějaké významné funkci ovlivňující životy lidí kolem sebe. Představme si jej jako vedoucího na pracovišti, jako předsedu některé rozhodovací komise, jako úředníka, vždyť pracuje ako vedúci laboratória na Ústave bunkovej biológie Univerzity Komenského v Bratislave. Jak se chová vůči svým kolegyním a podřízeným ? A jak se jeho tvrdému patriarchátu mohou spolupracující ženy bránit?

Jak se může společnost znající krutost pouze z dějepisu a literatury bránit proti psychicky narušeným jedincům? To nám pan Murín nevysvětluje. Domácí násilí je v naší zemi tak běžné, že z toho běhá mráz po zádech. Je až nepochopitelné, že o tom někteří lidé vůbec nevědí nebo vědět nechtějí. Pokládám si otázku, kde to vlastně pan Murín žije. Pokud celý život tráví ve své pracovně a ve svém bytě a kromě svého zaměstnání nevychází mezi lidi, neboť mu na to při celoživotním studiu a autorské plodnosti nezbývá čas, pak se ovšem nemůžeme divit, že neví, co se v naší společnosti ve skutečnosti děje. Nebo to snad považuje za normální a vyhovuje mu to ?

Při tomto úsudku vycházím z jeho vlastních obav, že by jej mohl pan Potměšil (cituji z článku Vykázání z rozumu) "vykázať z mojej krajiny, kde žijem vcelku spokojne". Možná, že právě odtud vychází podvědomý strach a z něho vzrostlá nenávist k feministkám. Přečteme-li si životopis pana Murína, jde o člověka po celý život studujícího a autorsky velmi plodného, takže se přímo nabízí otázka, kde na to všechno bere čas a kdo se o něho stará. Jistě se při své zálibě v sebemrskačství, (k tomuto názoru jsem došla na základě autorových slov, cituji z téhož článku : "Ja som to utrpenie čítania feministických zlátanín (Aspekt je ich plný) aj za iných podstúpil a vybral som názorné ukážky.") nezabýval vařením, praním, žehlením, běháním po obchodech a po úřadech, domácí údržbou a spoustě dalších domácích činností včetně výchovy dětí, které by ho odváděly od protifeministických myšlenek.

Hrozí snad panu Murínovi nebezpečí, že by o svou krajinu mohl přijít kvůli feministickým názorům ? Například, že i žena má právo po celý život studovat a být autorsky plodná, že i žena má právo na to, aby vědecky pracovala a někdo jiný se o ni postaral ? Například manžel ? Nebo se obává, že by příliv žen do vědeckého a profesorského světa mohl být nebezpečnou konkurencí pro zatuchlý vědecký a vysokoškolský systém v naší zemi ?

Mnozí lidé si aspekty násilí vůbec neuvědomují, v násilí byli vychovaní, v násilí žijí a násilí jim připadá jako naprosto samozřejmé chování. I my jsme jako děti braly výchovné metody svých rodičů jako oprávněné, neboť se dotýkaly nás všech dětí ve škole i v místě bydliště a všichni dospělí nás učili, že je to takhle správné. Dokonce ještě dnes někteří lidé násilí obhajují jako jediný a tudíž potřebný a oprávněný prostředek na ty, kteří mají odvahu a sílu se vzpírat mocenským a autoritářským choutkám. Zatímco navenek jsou Češi, ale i Slezané a Moravané většinově zbabělí, plebejští a lokajští, v soukromí si svou frustraci z ponížení a vlastní neschopnosti léčí násilím a tyranií na slabších rodinných příslušnících a na zvířatech.

Pokud si někdo myslí, že rodina je způsob ochrany žen a dětí, pak se velice mýlí, nehledě na to, že i psychicky a fyzicky týraných mužů je v naší společnosti mnohem více, nežli se připouští. Právě nedotknutelnost rodinného prostředí byla dosud tou největší překážkou, jak obětem týrání pomoci - dětem, ženám i mužům. Nedotknutelnost rodinného prostředí zaručovala nedotknutelnou dobrou pověst člověka, který na veřejnosti kázal vodu a doma pil víno. "Navrch huj a vevnitř fuj." , říká staré lidové pořekadlo. To, co se odehrává za zdmi některých domácností může být takovým sadistickým peklem, ze kterého je jediným únikem sebevražda nebo čekání na smrt.

Smutné je, že společnost bojuje pouze proti tomu, co vyhovuje mocensky vládnoucí skupině nebo vyhovuje finančně. Z finančních důvodů se začíná bojovat například i proti kouření, neboť náklady na léčení následků kuřáctví převyšují příjmy z výroby a prodeje tabákových produktů. Kuřáctví neoslabuje jedince psychologicky, nečiní z nich hloupou a neschopnou masu otroků, naopak spousta lidí kouří pro uklidnění a lepší soustředěnost. (Tím nepopírám životu nebezpečnou rakovinu plic, astma a další nemoci.) Proto je kuřáctví mocensky nevyužitelné a je možné ho snadno zlikvidovat. Navíc se na odvykajících nervózních lidech dá docela dobře farmaceuticky vydělat.

U alkoholismu tomu tak není. Oběti agresivních alkoholiků nikdo neodškodňuje, náklady na léčení obětí se prakticky nesledují. Alkoholici jsou na rozdíl od kuřáků ve svém střízlivém stavu poddajnější, hloupější, zbabělejší, více chybující a páchající přestupky, proto jsou lépe manipulovatelnější. Zisky z lidí postižených alkoholismem vysoce převyšují případné náklady nutné na likvidaci následků alkoholických skutků. Pokud to tak není, odstraní se pouze potřebná oblast, například vysoké náklady na pojistné plnění za havarovaná auta nás dovedla k bodovému systému omezující alkohol za volantem, ale opilství v senátu a parlamentu už nikoho netrápí, třebaže se podílí na obrovských škodách na zákonodárství. Alkoholismus je v naší zemi dokonce podporován státními dotacemi ve vinařství. Alkoholici běžně zabíjejí na silnicích, na pracovištích ohrožují své spoluzaměstnance, v rodinném prostředí týrají své rodinné příslušníky, v občanském životě obtěžují a ohrožují své sousedy a spoluobčany na ulicích, roznášejí nemoci, parazity, špínu a zápach.

Žít v jedné domácnosti s alkoholikem či alkoholičkou, je velmi těžké a smutné. Ubránit se agresivitě alkoholika je, až na malé výjimky, nemožné. Stejně tak je těžké se bránit neléčeným psychickým poruchám, jako je hysterie, autoritářství, žárlivost, chamtivost, závist, pedantství a další. Všichni občané by měli vědět, kde je hranice mezi běžným přestupkem a trestným činem. Každý občan musí mít možnost se násilníkům bránit. Ale máme takovou možnost v naší zemi ?

Sebeobrana proti agresivnímu opilci se velmi těžko prosazuje, obrana rodinného příslušníka před sadistou je běžně trestána jako ublížení na těle nebo vražda. V našich věznicích si odpykává trest několik žen, které se v zoufalství postavily proti opilému sadistovi, odpykávají si tresty i synové bránící život své matky či partnerky. Sem také patří případ pana Maxy zmiňovaný panem Murínem. To ale není v žádném případě problém feministek, je to problém společnosti, kde násilí je chápáno jako mocenská metoda dobrá k ovládání občanských mas. Je to problém i české společnosti, kde vyhrožování, vydírání, slovní napadání, vulgarismy, pomluvy, urážky, ponižování, výsměch, zastrašování, vyhazování, fyzické tresty jsou běžnou mezilidskou komunikací, proti níž je možná obrana spíše vzácností. Jediný účinný prostředek proti násilí je zase jenom násilí, mafiánské partičky jsou u nás téměř v každém městě, pouze se o nich veřejně nemluví. Pokud se feministky podílejí na potírání takovýchto jevů, buďme jim vděční.

Nejsmutnější na týrání je lhostejnost lidí, kteří o něm vědí a ze své profese by měli zasáhnout. Jsou to především učitelky a dětské lékařky, které se lhostejně dívají na modřiny, spáleniny a odřeniny, muži jako učitelé a lékaři se tolik nebojí okamžitě zasáhnout. U žen, které jsou samy matkami je to naprosto nepochopitelné, snad více pochopitelné(ale o to více odsouzeníhodné) je staré heslo zbabělých : "Nehas, co tě nepálí." Strach z násilníků mají i samotní vycvičení a ozbrojení policisté ( což sice vypadá jako jejich zbabělost, ale není to tak vždy, většinou je to zase jenom záležitost zákonodárná). Dokud tyto profesionály nějaký zákon nedonutí k pracovní odpovědnosti a nepřenese na ně spoluvinu za ublížení na těle obětí svým nicneděláním, pak nemáme šanci proti projevu lhostejnosti a občanské zbabělosti bojovat.

Násilnické povahy se projevují téměř všude. Konečně i jeden můj soused si myslí, že jezdit po městě méně nežli 100 km rychlostí je porušováním lidských práv, neboť mu to brání v rychlém svobodném podnikání. Lidé, kteří nestačí uskakovat, jsou podle něho tupci a lenoši, kteří si za své nehody mohou sami, neboť měli přece dávat pozor. Bodový systém ho přivádí k zuřivosti. Podobně se chová i doma ke své rodině.

Listina základních lidských práv a svobod v Oddíle prvním - v článku 7 /2/ říká : "Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu." Bohužel již z článku 8 a 9 zjistíme, že listina má na mysli především práva zadržených. Je smutné, že většina zadržených jsou pachatelé trestné činnosti a jejich práva jsou nadřazená nad poškozené osoby, zvláště pokud se jedná o ženy a děti ve společné domácnosti. Řada nařízení a zákonných norem detailně předepisuje, jak postupovat, aby nedošlo k poškození podezřelého z trestného činu, nikoliv oběti.

Když se u nás začalo mluvit o zákonech proti sexuálnímu harašení, také jsem jeho smysl nechápala. Mě po celý život stačila obyčejní česká facka, připadalo mi to normální, nikdy se mi za to nikdo nemstil, netrestal mě ani nežaloval, za to vždycky spolehlivě pomohla. Už moje babička říkala, že když někomu haraší na cimbuří, musí se zasáhnout včas - nejlépe ihned, jinak tam na cimbuří začne strašit Bílá paní, pak myšky a netopýři a nakonec bude padat kamení. Navíc je taková facka poctivá - plácnutí za plácnutí jako biblické oko za oko. Pak jsem ale narazila na internetové diskuse a problém jsem probírala s lidmi v okolí. To, co jsem si přečetla a slyšela, byla tak silná obhajoba násilí a práva na zneužívání slabších, tak silná dávka patriarchátu, s jakou jsem se před tím nikdy osobně nesetkala, že jsem musela nakonec uznat potřebnost takových zákonů. Známá je veřejná obhajoba harašení od herce Dejdara z jeho televizních pořadů "Ptákoviny".

Velmi brzy se ona potřebnost ukázala, byly podány první žaloby na diskriminaci a harašení v pracovním poměru. Dnes již můžeme konstatovat, že se situace v naší společnosti velmi zlepšila, sama jsem si všimla, že zmizely všelijaké sexistické narážky, ženy (alespoň na veřejnosti) nikdo neplácá po zadku, dokonce se muži učí při rozhovoru s ženou dívat se jí do očí a nikoliv do výstřihu, na ulicích se nehvízdá za každou krátkou sukní atd. Dnes už každá žena ví, že "dávat nemusí" , protože ji zákon chrání, a muži vědí, že vyžadovat sex násilím či vydíráním se nesmí, že to není jejich "mužské" právo. Platí to samozřejmě i genderově obráceně.

Práce pana Murína je přesto svým způsobem důležitá. Ukazuje myšlení některých lidí ve společnosti, ukazuje potřebu proti takovým lidem vystupovat. Je v pořádku, upozorňuje-li se na nešvary společnosti a metody lidí, kteří dokáží zneužít kdečeho ve svůj prospěch. Je to potřebné pro všechny občany, kteří se mohou dostat do těžké životní situace. Pak je ale nutné k takových zveřejněným případům také dodat, jak se má člověk bránit. To ale pan Murín v žádném ze svých článků neudělal. Pouze by chtěl nařizovat a zakazovat, rušit.

Nejenom, že feministky jsou lidé, kteří mají právo na svobodné myšlení a vyjadřování jako každý jiný člověk, ale navíc je potřebujeme. Volební právo je toho důkazem. Tak dlouho ženy volaly po volebním právu žen, až se jejich křik donesl k uším politických stran s malou naději na volební úspěch. Politické strany si najednou uvědomily početní sílu nové voličské základny, voličskou rezervu a volební právo žen bylo na světě.

Emancipace žen je v dnešní době potřebná. Již dnes se mezi muži mluví více o otcovské dovolené a to díky tomu, že mateřství bylo konečně uznáno jako plnohodnotná práce. Pokud to přivede muže k péči a výchově svých dětí, pak se v naší společnosti mnohé změní. Feministkám můžeme poděkovat i za to, že si umíme udělat představu o možné realitě a určit hranice mezi touto realitou a naprostou absurditou. Čím více životních směrů se lidem předkládá, tím svobodnější mají volbu o svém životě.