Pan Murín má patrně na mysli zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím ZDE ZDE ZDE.

Uvedeným zákonem se mění zákon o Policii ČR, občanský soudní řád, trestní zákon, zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení. Proces schvalování zákona je patrný z dokumentů dostupných na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ZDE , resp. ZDE , kde lze nalézt i důvodovou zprávu k zákonu, a to ve stručné i podrobné verzi ZDE

Z důvodové zprávy, z počtu poslanců -- předkladatelů zákona (více jak 50) i z průběhu schvalování zákona vyplývá, že zde rozhodně nejde o případ "plazivého ovplyvňovania legislatívy bez verejnej diskusie", ale o pečlivě diskutovanou změnu právní úpravy, která dosud chyběla, ač její existence a dřívější aplikace mohla zachránit nejen zdraví, ale i životy řady obětí domácího (partnerského) násilí.

Naznačuje-li pan Murín, že za podobnými zlovolnými snahami o pronásledování nebohých mužů stojí pouze zaťaté feministky pronásledující muže, upozorňuji ho, že za novým zákonem stojí práce expertní skupiny Aliance proti domácímu násilí, jež vznikla na půdě Parlamentu ČR tuším v roce 2002, a jež pracovala ve složení: doc. PhDr. Ludmila Čírtková, Csc., JUDr. Tomáš Durdík, doc. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., JUDr. Martin Kloubek, JUDr. Eva Koubová, JUDr. Danuše Novotná, JUDr. František Púry, Mgr. Michaela Štěrbová, Mgr. Petra Vitoušová a JUDr. Jiřina Voňková, Csc. Není mi nic známo o tom, že by např. dr. Púry, dr. Čírtková, Mgr. Vitoušová nebo dr. Fenyk patřili k nějakým exponentům extremistických proudů feministického hnutí. Myslím si, že autor komentářů k trestnímu řádu dr. Púry si je dobře vědom všech záludností trestního řízení i dokazování a že dr. Čírtková, soudní znalkyně, či Mgr. Vitoušová, pracující s obětmi trestných činů, včetně obětí domácího násilí (a to jak žen, tak mužů), si jsou dobře vědomy nebezpečí falešných či vykonstruovaných oznámení (mluvím zde pouze o těch, jejichž jména jsou trochu známější).

Co přináší zákon nového? Především zavádí do českého právního řádu institut tzv. "vykázání", známý např. z Rakouska (nebo např. z Británie, pozn. JČ). Slovy zákona jde o "Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj".

Policista je oprávněn vykázat z bytu nebo domu společně obývaného s ohroženou osobou podezřelého, je-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodné předpokládat, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažnému útoku proti lidské důstojnosti. Vykázání se vztahuje i na nejbližší okolí místa a zahrnuje i zákaz návratu do vymezených prostor. Rozhodnutí o vykázání se vydává z úřední povinnosti, souhlas oběti se nevyžaduje. Rozhodnutí je účinné od okamžiku, kdy bylo prokazatelně sděleno osobě, proti které směřuje, nebo kdy se o něm tato osoba dozví.

Policista je povinen specifikovat prostor, na nějž se vykázání vztahuje, poučit o tom vykázaného. Při rozhodování o vykázání musí být přítomna nezúčastněná osoba. O přijatých opatřeních se vyhotovuje záznam, rozhodnutí v písemné podobě se do 24 hodin vyhotovuje a doručuje spolu se zmíněným záznamem vykázané a ohrožené osobě, příslušnému intervenčnímu centru a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jsou-li v místě vykázání děti. Opravným prostředkem je odvolání, které nemá odkladný účinek.

Vykázaná osoba je povinna vydat všechny klíče, musí jí však být umožněno vzít si nejpozději při výkonu rozhodnutí věci sloužící (výlučně) osobní potřebě, osobní cennosti a dokumenty a ve lhůtě 24 hod. od výkonu rozhodnutí další osobní věci a věci nezbytné pro výkon povolání nebo podnikání. Vykázané osobě též policista poskytne poučení o možnostech jejího dalšího ubytování a se zajištěním ubytování této osobě pomůže. Dále vykázanou osobu poučí o jejích právech a povinnostech a o dalším průběhu řízení.

Ohrožená osoba bude poučena mj. o dostupných sociálních a psychologických službách a je též poučena o následcích uvedení vědomě nepravdivých údajů.

Vykázání trvá po dobu 10 dní a musí jej dodržovat vykázaná i ohrožená osoba, což je povinen policista kontrolovat (tzn. nelze vykázaného pozvat zpět domů, protože už je "hodnej", uklidnil se a slíbil, že už to nikdy neudělá).

Předběžným opatřením, podaným u soudu, lze de facto prodloužit desetidenní lhůtu, po niž trvá vykázání, a to na 1 měsíc. Bylo-li zahájeno trestní řízení, lze tuto lhůtu dále prodloužit, předběžné opatření zaniká nejpozději ve lhůtě jednoho roku. Návrh na vydání předběžného opatření lze i bez předchozího rozhodnutí Policie ČR o vykázání, obsahově mu však zhruba odpovídá, výslovně je něm též zapovězeno navazování kontaktů s ohroženou osobou ze strany osoby vykázané.

Ohroženým osobám se bude poskytovat psychologická nebo sociální pomoc ambulantní nebo azylové povahy, stejně jako lékařské, psychologické, právní apod. poradenství, pro tyto účely se zřizují intervenční centra. Intervenční centrum samo kontaktuje osobu označenou (zpravidla Policií ČR) jako ohroženou.

Porušování povinností vyplývajících z rozhodnutí Policie ČR nebo soudu bude možno postihovat jako jednu z forem maření výkonu úředního rozhodnutí (v případě extrémnějších forem -- např. agresor se opakovaně násilím dobývá do bytu či pronásleduje oběť, lze uvažovat i o uvalení vazby). (Pro další podrobnosti viz text zákona.)

Aniž to na první pohled vypadá, tato nastíněná, jinak celkem stručná novelizace několika zákonů, přináší poměrně široké změny v práci Policie ČR, soudů, obecních úřadů a neziskového sektoru.

Předně bude třeba vyškolit policisty, kteří budou dostatečně kvalifikovaní k rozhodování o vykázání -- v současné době se uvažuje o vyškolení cca dvou policistů na každém místním/obvodním oddělení, kteří by v případě podezření na situaci, jež vykázání odůvodňuje, byli na místo zasahující hlídkou přivoláni a dle okolností by jednali (školení všech policistů plošně není reálné ani nezbytně nutné).

Dále bude třeba zajistit "nezúčastněné osoby", což budou nejspíš pověření pracovníci a pracovnice obecních úřadů "na telefonu" (jak to už nyní funguje např. na odděleních prevence mládeže a podobných -- pro potřeby vedení výslechů mladistvých pachatelů apod.).

Dále bude třeba zřídit intervenční centra, což bude nejspíše provedeno tím způsobem, že nezisková organizace, mající zázemí a kvalifikované zaměstnance, bude nějakou formou akreditace pověřena, aby fungovala jako "intervenční centrum". Problémem bude nerovnoměrné rozložení takových organizací po České republice -- zatímco v Praze můžeme zmínit např. Bílý kruh bezpečí, Rosu a řadu azylových domů či center s podobným zaměřením, jsou v republice oblasti i zcela "nepokryté". Zřizování intervenčních center při orgánech veřejné správy je nejspíš nereálné a bylo by pravděpodobně i nefunkční (přemalováním jmenovek na té či oné kanceláři apod.).

Dále klade nový zákon vyšší požadavky na spolupráci mezi všemi dotčenými subjekty a na koordinaci jejich činnosti. Tato okolnost však může nakonec prospět všem zúčastněným (získání kontaktů, vzájemné informování, vzájemná pomoc, při vyšší frekvenci kontaktů či při společných jednáních, nutných k přípravě na nový zákon, i možnost sdělování svých požadavků na ostatní apod.).

V oblasti zdravotnictví by spolupráce při řešení domácího násilí měla spočívat ve kvalitnější dokumentaci všech zranění, s nimiž přijde pacient/ka, včetně podrobného popisu vzhledu a rozmístění zranění, se zakreslením rozložení zranění i do siluety člověka a včetně zaznamenání i tzv. "negativních" skutečností -- tj. kde např. žádné zranění není. (V trestním i přestupkovém řízení bývá nekvalitní či nedostatečná dokumentace častou překážkou v dokazování). V případě, že má lékař podezření na domácí násilí (oběť to sama připustí nebo popis původu zranění je nepravděpodobný), zaznamenává řadu dalších údajů (vedle výše zmíněných i možnosti vzniku zranění, zda odpovídají pacientovu vysvětlení apod.). Informovanost lékařů o těchto změnách je zatím spíše nízká a nerovnoměrná.

Občané by též měli mít na obecních úřadech (alespoň na odd. přestupků) a na policejních stanicích možnost získat základní informace týkající se domácího násilí (co je a co není domácí násilí, kde lze hledat pomoc, jak se lze bránit, jak postupovat apod.), ať už ústně nebo formou letáků.

Organizace, podílející se na pomoci obětem domácího násilí, např. už zmíněný Bílý kruh bezpečí nebo Rosa, zároveň čila spolupracují se zahraničními subjekty podobného zaměření -- lze tak získávat znalosti a zkušenosti ze zemí, kde se veřejný i soukromý sektor věnuje problematice domácího násilí podstatně delší dobu, a má tak už prověřené "know-how", použitelné či adaptovatelné i v našich podmínkách.

Nebojím se tedy nějakého masového chaosu a masového zneužívání systému, byť rozjezd bude jistě obtížný. V Ostravě už ale např. proběhl projekt, kde byli policisté školeni a prověřováni, zda v rámci své činnosti dovedou vyhodnocovat a odhalovat případy domácího násilí a zda by dovedli na místě správně a kvalifikovaně aplikovat zmiňovaný institut vykázání. S ohledem na výsledky tohoto "průzkumného" projektu byl učiněn ten závěr, že s uplatňováním zmíněného institutu by problém být neměl, v souladu se zkušenostmi ze sousedního Rakouska však lze zprvu očekávat menší odvahu institut uplatňovat. Na základě statistického přepočtu na celou ČR (i s ohledem na zahraniční zkušenosti) se pak počet vykázání odhaduje na cca 1000 případů ročně.

Projekty vzájemné spolupráce, informovanosti institucí i občanů a součinnosti veřejné správy i neziskového sektoru proběhly i na několika dalších místech (např. Ústí nad Labem), v současné době existuje "interdisciplinární tým" např. na Praze 4 (zastoupeni Rosa, o.s., Policie ČR, městský úřad -- odbor humanitní a odd. přestupků, ZŠ, advokátka, psychiatrička, soud, v budoucnu snad i nemocnice).

Abych se tedy vrátil k článku pana Murína, který mě tak zvedl ze židle, neobávám se nějakého masového zneužívání nové právní úpravy. Dovoluji si tvrdit, že policisté a v druhém gardu i úředníci obecních úřadů, mají velmi dobrý "čuch" na různé manželské či rozvodové "lumpárny" a problémem pak spíše bývá všeobecná nechuť cokoliv podobného řešit, byť i může jít o věc vážnou, nepředstíranou ani nepřibarvovanou. Některé případy lze zjednodušeně řečeno poznat už "mezi dveřmi", příp. z policejního spisu, a většina okolností pak vyplyne v průběhu řízení.

Další obranou podezřelých, resp. nepravdivě obviněných, tkví v procesním právu -- o vině nesmějí být důvodné, resp. spíše žádné, pochybnosti. Pracuji jako právník oddělení přestupků a doposud mám pouze jedno pravomocné rozhodnutí o vině v případu, který lze označit za případ domácího násilí (zejména z důvodu pasivity obviněného z přestupku). Jinak považuji za téměř nemožné cokoliv prokázat, a to i v případě existence kvalitních lékařských zprávy, příp. i znaleckého posudku z oboru lékařství. Odvolací orgány jsou zpravidla velmi pečlivé při hledání nedostatků v dokazování a některé případy se mohou protahovat i řadu měsíců, za trápení všech zúčastněných (zejména oběti), než zanikne odpovědnost za přestupek (tzn. než dojde k promlčení). S ohledem na procesní práva obviněného z přestupku a nároky na dokazování je tak (skutečná) oběť dále týrána ještě řízením, které je většinou nakonec zastaveno. (Jako bonbónek uveďme, že v takovém případě navrhovatel/ka v souladu se zákonem o přestupcích platí ještě náklady řízení ve výši 1000,- Kč.)

Co se týče obětí domácího násilí, tak musím pana Murína uklidnit v další věci -- většina obětí věc nijak řešit nechce, je ochotna s násilnickým partnerem, z něhož má fyzický strach, žít řadu let, aniž by se svojí neschopností být "vděčnou ženou" někoho obtěžovala. Na základě své skromné zkušenosti si dovoluji tvrdit, že ty krystalické, "jasné" případy jsou vždy odloženy, neboť oběť nehodlá podat návrh na projednání přestupku (což musí učinit do 3 měsíců od data spáchání přestupku). A tak i vážnější případy (kopance, vyrvané vlasy, zdemolovaný byt) končí nakonec ve skříni, kde čekají na pokračování.

Osobně čekám na jednu paní, které manžel mj. opakovaně demoluje byt, vyhrožuje jí zabitím, ohrožoval už ji sekerou, polil horkým olejem, kontroluje ji cestou do práce a z práce a kontrolně jí telefonuje -- nyní je to ale "lepší" a dětem se zatím nic nestalo, tak asi počkáme na další kolo. Případy, kdy muž ženu zkope, sváže a nakonec pomočí nebo jí mlátí hlavou o zeď nebo má dotyčná žebrem probodnutou plíci naštěstí znám jen zprostředkovaně. Pro úplnost musím dodat, že občas se objeví i nějaký muž, s problémem, ale je to ojedinělé, neboť muži se v takových případech stydí ještě více než ženy. Samostatnou kapitolou budiž týraní seniorové, závislí na několika málo kontaktech s "vnoučky" či jinými "hodnými" příbuznými.

Po nudném úvodu se již nechci rozepisovat o dalších možnostech zákonného postihu či řešení domácího násilí, zmíním jen to, že součástí právního řádu je mj. relativně nově ust. § 215a trestního zákona, tzn. "Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě". V podrobnostech odkazuji např. na článek doc. JUDr. Jelínka z PF UK "K trestněprávnímu postihu domácího násilí"

Osobně nemám pocit, že je nutno vysvětlovat, co to je domácí nebo partnerské násilí, paranoidně-neinformovaný příklad pana Murína však ukazuje, že to asi třeba je. Abych neopakoval texty už jinde publikované, doporučuji k přečtení článek doc. JUDr. Vykopalové z PF UP "Násilí v rodině", článek p. Bednářové z centra Acorus "Specifika práce s oběťmi domácího násilí" nebo článek doc. PhDr. Čírtkové z PA ČR "Vybrané výzkumy a teorie domácího násilí".

Vrátím-li se opět k článku pana Murína, jen stručně podotýkám, že z informací získaných o feminismu (který se svým dílem zasloužil o řešení výše popsaných otázek) si jmenovaný vzal pouze to, co se mu "hodilo do krámu" --zmiňovaný časopis Aspekt totiž záměrně publikoval a publikuje články autorek a autorů různých pohledů a často i proti sobě jdoucích názorů a východisek, se záměrem prezentovat v (Česko)Slovensku věci dosud nepublikované či nediskutované, tj. včetně autorek a autorů často již v některých věcech překonaných. Totéž platí o ediční aktivitě Aspektu, jenž vydal řadu starších i nových "zásadních" či jinak zajímavých knih, do té doby nedostupných veřejnosti. (V Čechách se nyní této role ujalo nakladatelství One Woman Press). Uznávám, že některé články nebo publikace mohou působit "ujetě" nebo na první pohled ne vždy pochopitelně. A pokud pan Murín ve snaze najít podobné třaskaviny jako Catherine McKinnon četl všechny filozofické a sociologické eseje a články, publikované ve stastránkových Aspektech, docela ho lituji.

K citacím autora článku bych ještě podotkl, že nemusím souhlasit se vším, co kdo kde napíše, ale vytrhnout jednu kontroverzní myšlenku a předkládat ji jako obraz celku považuji za demagogii -- je to něco podobného, jako mluvit o nebezpečí filozofie -- feminismus má několik vln a řadu proudů a směrů a část nelze vydávat za celek.

Panu Murínovi už mohu jen doporučit, aby se odstěhoval do Saúdské Arábie, kde ho nebudou pronásledovat žádné feministky a kde vděčné ženy neotravují např. u voleb či u jiných neženských věcí, v Evropě či USA bohužel už dávno zlegitimizovaných zlotřilými sufražetkami.

A pro odlehčení na závěr, v narážce na řeči p. Murína o impotenci a podnícen reakcí paní Martykánové, doporučuji jmenovanému navštívit stránky Candidy Royalle nebo dr. Annie Sprinkle, amerických dam označovaných také za feministky -- třeba ho to inspiruje k nějakému novému řešení problému impotence. A ujišťuji ho, že tyto dámy rozhodně nešíří žádnou nenávist -- naopak.