Překlad pořídila studijní skupinka sester ve složení Ebertová, Hradečná, Pešková a Tomková. Jejich zásluhou se tak i my můžeme blíže seznámit s podnětnými myšlenkami Dorothee Sölle.

Předně podle Dorothee Sölle musíme rozlišovat tři různé přítomné theologie, tři různé domy víry či tři theologicko-politické modely (kapitoly 2 a 3). Jedná se o ortodoxní theologii, liberální theologii a theologii osvobození (radikální theologii). Při jejich rozboru autorka aplikuje své jistě zajímavé motto: "Řekni mi, jak politicky myslíš a jednáš, a já ti řeknu, v jakého Boha věříš." Ortodoxní theologie podle Dorothee Sölle klade důraz na dogmata, zjevení a nadčasovost víry. V současném protestantismu tuto pozici zaujímají fundamentalisté, evangelikálové a nová náboženská pravice.

Liberální theologie klade zase důraz na platnost vědy, historicitu náboženství, textovou kritiku a představuje podle autorky hlavní proud v protestantských církvích. Liberální theologie vede k odluce státu a církve a k důslednému individualismu. Individualismus a oddělování politické a hospodářské sféry a sféry privátní ovšem způsobuje ztrátu prorockého a kritického hlasu církve. Chudým tato theologie nedává nic. To se snaží napravit radikální theologie čili theologie osvobození, která klade důraz na spolupráci lidí na Božím díle osvobození, kontextualitu a perspektivu chudých, žen a obětí útlaku.

Tři různé theologie přirozeně užívají Bibli čili Písmo rozdílně (kapitola čtvrtá). Podle ortodoxní luterské theologie je Bible jako Slovo Boží normativní normou (Formuli concordia z roku 1577). Písmo se chápe jako doslovně pravdivé, prosazuje se víra v písmena (literalismus) a verbální inspirace Písma (Bůh diktoval Písmo autorům) nebo personální inspirace Písma (Bůh inspiroval autory a ti psali pravé slovo Boží). Tento biblismus ovšem časem vede k absolutizaci a dogmatizaci Písma a zjevení. To pak rodí přehnanou víru v autoritu, tradici a instituci. Následně se objevuje "nesvatá trojice otce, státu a pořádku" a křesťanství tak získává sociálně konzervativní podobu.

Liberální theologie 18. a 19. století přichází s třemi kritikami - s kritikou Písma Svatého, s kritikou církve a jejích představitelů a s kritikou úřadu (mocí "stanovených Bohem" a "součástí stvořeného řádu"). Brojí proti zbožštění Písma (bibliolatrii). Dochází k zrelativizování a zhistorizování Písma. Písmo sice zůstává Slovem Božím, ale bylo napsáno lidmi, kteří se mohli dopustit omylu. Bible si někdy protiřečí (srov. Mt 14,13 - 21 a Mt 15,32 - 39), obsahuje různé tradice a psali ji různí pisatelé.

Liberální theologie má ovšem své slabiny - je tvořena převážně bílými muži, kteří patří ke střednímu stavu (čili k buržoazii). Proto zapomíná na sociálně politický kontext a opomíjí sociálně dějinné otázky. Theologie osvobození naopak vyzvedá historicko-sociálně-dějinný kontext. Bůh podle této theologie ve zvláštním smyslu miluje a upřednostňuje chudé - opce pro chudé (biskupská konference v Medelinu v roce 1968). Chudými se zde myslí marginalizovaní lidé, lidé na okraji společnosti, ne nutně lidé žijící v hmotné bídě.

Kapitola pátá je věnována theologii stvoření. Křesťanská víra ve stvoření má podle Dorothee Sölle tři elementy - Bůh jako stvořitelka a zachovatel světa, stvoření je svobodné a stvoření je "dobré". Ortodoxní theologie chápe biblické zprávy o stvoření doslovně, Bůh je pro ní otcem, které stále pečuje o své děti. Tento obraz ovšem bledne s rostoucím chápáním evoluce v přírodě. Liberální theologie zase v otázce stvoření ustupuje vědě, nechce diskutovat o vzniku světa, zaměřuje se na antropologii (sociálně psychické perspektivy). Nebezpečné je u ní to, že místo závislosti člověka na celku stvoření vyzvedá nezávislost těch, kteří se chápou jako páni a majetníci přírody.

Theologie osvobození a feministická theologie naopak zdůrazňují kooperaci mezi Bohem a lidským bytím, jejich vzájemnou vztaženost. Stvoření se chápe jako nedokončené, jako dílo v procesu. Podle theologie osvobození je stávající vládnoucí (kapitalistický) řád ke stvoření nepřátelský, neboť je prosycen útlakem, který ruší esenci svobody stvořeného bytí. Bůh je však nejen stvořitel, ale i osvoboditel. Křesťané mají budovat teologii ekologickou, milovat svou matku Zemi a chránit sakralitu stvoření.

V kapitole šesté se rozebírá otázka hříchu. Ten podle autorky nelze chápat pouze jako morální pojem. Hřích má totiž nejen subjektivní stránku (vinu), nýbrž i stránku objektivní (osud). Jako lidé se totiž rodíme do něčeho, co je již určeno strukturami hříchu, odděleností od Boha. Tuto stránku se snažil vyjádřit tradiční pojem dědičného či prvotního hříchu.

Ortodoxní theologie hřích ztotožňuje s touhou postavit sebe na místo Boha čili se sebeláskou, touhou po seberealizaci a autonomii. Jde o neposlušnost vůči stvořenosti, pýchu, domýšlivost a aroganci. Tato pýcha (řecky hybris) izoluje člověka od Boha i od spolulidí. Toto pojetí může vyústit v antropologický pesimismus, kdy pocit viny a hříchu se mění v pocit zoufalství a bezradnosti.

Pro liberální theologii je hřích nedostatek lásky. Jde o individuální nedostatek, nedostatek v personální rovině, kdy poznáváme, že nemilujeme jedni druhé. Theologie osvobození vidí hřích jako chtivost, lakotu, chamtivost ve smyslu přání vlastnit, chtít víc než ostatní. To zakládá privilegia a společenskou nespravedlnost. Hřích lze pak interpretovat jako odcizení, a to trojí odcizení (v návaznosti na marxismus) - odcizení od přírody, odcizení od bližních a odcizení od sebe sama a lidského pokolení (lidské rodiny). Pojem odcizení již používal ve vztahu k hříchu Paul Tillich. V zajetí odcizení jednáme jako nepřátelé Boha, což nás od Boha odděluje. Feministická theologie vidí jako specifický hřích žen sebezapření, sebepopření, poslušnost, nedostatek hrdosti, přijímání svého podřadného místa v patriarchátu bez odporu.

Kapitola sedmá je věnována feministické theologii osvobození. Základním textem pro tuto theologii je Magnificat - Mariina píseň. Theologii by měli tvořit i ženy, nejen muži. Bible obsahuje texty teroru vůči ženám (např. obětování dcery Jiftacha). Texty by se podle feministické teologie měly hodnotit podle toho, "zda přispívají k integritě, blahobytu a svobodě žen" (podle Elisabeth Schüssler Fiorenza). Sexismus (diskriminace podle pohlaví) je nespravedlivý a proti vůli Boží. Patriarchální Bible a androcentrický přístup Bible je podle některých feministek důvodem opustit Bibli - tzv. postkřesťanské křídlo feministické theologie (Mary Daly). Reformní křídlo feministické theologie (např. Luise Schottroff) navrhuje číst Bibli jako knihu spravedlnosti a osvobození. Bible je partnerem v dialogu. Nutno odmítnout doslovné chápání Bible a západní identifikaci Boha se zlatým teletem kapitálu, násilí a falické síly.

Nyní přichází na řadu otázka milosti, kterou lze ztotožnit se štěstím (kapitola osmá). Milost totiž smiřuje s Bohem, přináší odpuštění a účast na Božím životě. Obsahuje ospravedlnění (justificatio) a posvěcení (santificatio). Milost bez posvěcení je jen "lacinou milostí" (Dietrich Bonhoeffer). Ortodoxní theologie chápe milost jako usmíření, odpykání, zadostiučinění a pracuje s následujícími obrazy milosti - vykoupení, oběť, očištění, uzdravení. Liberální theologie chápe milost jako smíření, odpuštění, změnu srdce, kdy Bůh vychovává lidský rod. Pro theologii osvobození je milost osvobození, reálná životní změna, změna životního stylu či chování. Osvobození je boj (španělsky "Liberation es lucha."), ovšem ne nutně násilný. Nespravedlivý hospodářský systém je hříchem. Podle Dorothee Sölle jsme však v Kristu schopni spravedlnosti a můžeme být nástrojem míru a spravedlnosti. Být k dispozici spravedlnosti Boží, jak nabádá apoštol Pavel (Ř 6,13). Člověk nemá být obětí člověka (velikonoční poselství Taizé z roku 1970). Nemáme sloužit kapitálu.

Na řadu přichází Boží království a církev (kapitola dvanáctá). Ježíš zvěstoval Boží království a přišla církev. Mystériem církve je její souvztažnost k Božímu království. Církev je současně událostí milosti a institucí. Umožňuje účast na historickém osvobození Božího lidu Bohem. Bůh jedná osvobozujícím způsobem v lidech a skrze lidi, čímž se stává viditelným, uchopitelným a slyšitelným. Boží království je královská vláda Boha. Présentní eschatologie (Boží království je zde) a futuristická eschatologie (Boží království je očekáváno v budoucnosti) se doplňují paradoxním způsobem (platí "již zde" a zároveň "ještě ne"). Vztah k Božímu království je vnitřním kritériem církve, kdy církev je "mezi časy".

Úlohou církve je kerygma (zvěstování, kázání, učení, volání k novému životu), diakonie (služba v postoji otroka, služba nejen souvěrcům, snaha o odstranění útlaku a panování, sebeodevzdání) a koinonia (sdílení zdrojů, společenství). V církvi by se měla prosazovat participace místo hierarchie. Nutno mluvit mocným pravdu (po vzoru kvakerů). Nestačí "čisté učení a slavnost svátostí" luterské ortodoxie. Diakonie není pouhou charitou, nutná je prorocká kritika. Potřebná je "církev pro druhé" ve smyslu věnovat majetek těm, kdo jsou v nouzi (Dietrich Bonhoeffer). Evangelium je dobrá zpráva pro chudé, pro bohaté je evangelium dys-angeliem, hrozící zvěstí (kardinál Arns). Chudí zvolili církev, potom církev optuje pro chudé (v Latinské Americe). Theologie osvobození přináší obnovu církve v Latinské Americe.

Po rozboru vztahu církve a Božího království přichází na řadu theologie míru (kapitola třináctá). Podle Dorothee Sölle tradiční církve chápou mír pouze negativně, to jest jako nepřítomnost násilí. To však nestačí, shalom (mír, pokoj) je širší, bohatší pojem. Zahrnuje v sobě i překonání politické nesvobody, hospodářské bídy, vykořisťování a psychické úzkosti. Mír (shalom) a spravedlnost (cedeka) znamená život obecenství v právu. Měřítkem spravedlnosti společnosti jsou práva sirotků a vdov. Biblický mír tak v žádném případě negarantují jaderné zbraně. Starověký Pax Romana znamenal světovládu Říma a byl v protikladu k Pax Christi.

Lze rozlišit tři základní postoje křesťanů k válce a míru - prvokřesťanský pacifismus, teorii "spravedlivé války" a ideologii "svaté války". Prvokřesťanský pacifismus znamenal mimo jiné odmítání vojenské služby, vojáci po přijetí křesťanství opouštěli armádu (např. svatý Martin z Tours). Podobně smýšlejí historické mírové církve (Kvakeři, Mennonité, Bratrské církve). Konstantinovský obrat roku 313 přinesl změnu postoje. Svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský zformulovali teorie tzv. spravedlivé války, která chtěla omezit brutalitu válek. Podle ní by např. války neměly působit větší škody, než kterým chtějí zabránit, nemělo by docházet k zabíjení nevinných, válku by měl vyhlašovat stát (ne soukromníci), válkám by měla předcházet jednání, hlavním cílem válek by mělo být nastolení míru. Ortodoxní theologie stojí na pozici teorie spravedlivé války. Ovšem moderní technologie ruší podmínky spravedlivých válek - dochází k zabíjení civilistů, prosazují se první údery či "obrana předem".

Ideologie svaté války ve formovala při křížových výpravách. Na ně pak navázal americký prezident Ronald Reagan. Podobné postoje zastávají dnes fundamentalisté a stoupenci tzv. Morální většiny v USA. Armagedon je zde chápán jako holocaust lidstva (konečné řešení pro lidstvo). Podle televizního evangelisty Jerry Falwella "Bůh tuto zemi zničí" (odkaz na Zj 16,16). Formuje se státní náboženství zdůrazňující úlohu státu (symbolizovaného vlajkou), rodiny a náboženství. Dokument "Výboru ze Santo Fo" z roku 1980 (určený pro interamerickou bezpečnostní radu) považuje boj mezi komunismem a kapitalismem za věčný boj a za projev metafyzické krize, volá po porážce theologie osvobození a dává zelenou "špinavé válce" ve Střední Americe (v Salvadoru a jinde). Ve SRN se zase prosazuje církevní theologie, opírající se o liberální theologii. Teoreticky se propaguje údajně nestranný dialog pacifistů a militaristů, v praxi však dochází k odmítání politického biblismu, mírového hnutí a sociální analýzy reality. Prorocká theologie prosazovaná v rámci theologie osvobození pak považuje za pravé mírotvorce ne mocné lidi, ale malé, závislé lidi.

Kapitola čtrnáctá rozebírá provokativní téma konce theismu. Konec theismu či lépe řečeno konec theistického Boha znamená odmítnutí Boha jako vrcholu pyramidy bytí (kdy v hierarchii bytí je na vrcholu Bůh, pod ním jsou lidé - muži, pod nimi jsou ženy, pod ženami jsou zvířata, pod zvířaty jsou rostliny a úplně dole je země). Syntéza "Jeruzaléma" a "Atén" se jeví jako silně problematická. Chybí střední rovina mezi duchem a hmotou, kterou je zkušenost. Těžkosti v chápání Boha plynou z toho, že Bůh je vlastní jméno i abstraktní substantiv pro božství. Konec theistického Boha ale umožňuje mluvit o Bohu konkrétně, ve vztahu k životní praxi, a to ve světě ovládaném smrtí a orientovaném na smrt. I bohaté lidi trápí "hlad po Bohu", to jest trápí je hledání smyslu. Odmítání hierarchie (pyramidy) bytí je příznačné pro theologii osvobození, která vzešla z autochtonních kultur, jež zažily nadvládu bílých.

Kdo je tedy náš Bůh? Na tuto otázku se snaží odpovědět závěrečná patnáctá kapitola. Zde se Dorothee Sölle hlásí k neimperiálnímu pojetí Boha, se kterým přišel židovský filosof Martin Buber. Ten se staví zejména proti vztahu "Já a Ono" a klade důraz na vztah "Já a Ty". Bůh v tomto vztahu potřebuje člověka, nejen člověk Boha. Jde o skutečnou vzájemnost, spojenost, přijetí, vzájemné dávání a přijímání. Láska totiž není jen čistě dávání.

Podle Bubera "Na počátku byl vztah". A to vědomý a živý vztah k životu. Proto Bůh se děje, což znamená, že s Bohem se lze setkat v reálných vztazích, lépe řečeno lze být Bohem v těchto vztazích nalezen. Bůh pak nevyslovitelně potvrzuje smysl, a to skrze přijetí smyslu jako zkušenosti lásky. Modlitba a vyprávění jsou možnou řečí o Bohu, neboť Bůh je vůle, ne v sobě spočívající bytí. Kritiku ontologie "bytí o sobě" přináší ovšem nejen personalismus M. Bubera, ale také marxismus, existencionalismus, procesuální theologie a feministická theologie, která usiluje o vztaženou, nepatriarchální řeč o Bohu, mimo theismus a atheismus.

Ortodoxní theologie vidí Boha jako absolutní transcendenci. Bůh se skrze ni pak stává symbolem autoritativního náboženství (v protikladu k humanistickému náboženství, usilujícímu o sjednocení s Boží vůlí, ne o pouhou poslušnost). Liberální theologie přináší nerepresivního Boha a subjektivní, individualistický přístup k Bohu, kdy Bůh mluví ke svědomí člověka. Bůh filosofů je opuštěn ve prospěch dialogu s Písmem a tradicí. Subjektivismus ovšem vede ke ztrátě komunikativnosti a může vyústit v náboženství pojaté jako určitý druh privátní neurózy.

José Miranda (mexický theolog osvobození) klade proti sobě řecké myšlení a hebrejské myšlení. Řecké myšlení klade důraz na bytí samo v sobě, na nezávislost Boha (jeho aseitu). Tato ontologizace a objektivizace bytí vede k ovládání, chybí zde totiž propojenost,

souvztažnost. Hebrejské myšlení klade naopak důraz na bytí ve vztahu. V dnešní době jde pak o spor mužsko-patriarchální teologie (jako výrazu mužské vůle k moci) a feministické theologie. Theologie osvobození obecně zdůrazňuje vzájemnou odkázanost člověka a Boha. Člověk je nejen odkázán na Boha, ale je i Bohem potřebován. Theologie osvobození kritizuje panství a moc. Boží moc pro ni není nutně hierarchická a autoritativní.

Po Osvětimi je omnipotence (všemocnost) Boží považována v theologii osvobození za herezi. Proto nutno odložit myšlenku Boží všemocnosti. Bůh bezmocných je také sám bezmocný. Neboť láska je zároveň mocná i bezmocná. Být láskou je ovšem jedinou záchranou, neboť nic jiného než láska neproměňuje. Dobrovolná odkázanost lásky se týká i Boha. Kristův kříž je obhajobou nenásilné bezmoci lásky. Kristovo vzkříšení ovšem přináší naše osvobození ze smrti ve smyslu účasti na Boží moci. Kromě moci střílet je i jiná, dobrá moc, pocházející ze spojení se základem života (příklad - tráva prorůstající asfalt má také moc).

Dobrá moc je sdílenou mocí, rozdílenou mocí. Ježíš po svém vzkříšení dal ženám podíl na moci života. Proto křesťané mají jednat jako Bůh - Imitatio Dei, tj. mají krmit hladové a odívat nahé. Naděje na zemi bez válek a plundrování je naší povinností. Ovšem bez angažovanosti zůstávají tyto naděje pouhou iluzí. Nutno pochopit, že transcendence je radikální imanencí.

V křesťanství byla a jsou různá pojetí transcendence a imanence (apokalyptické zničení tohoto světa a nový věk panství Kristova; pokojné stádo pod dobrým pastýřem; Bůh jako pravý vládce, jehož zrcadlí pozemské řády). Feministická theologie osvobození nabádá myslet transcendenci a imanenci společně, neboť se týkají téže věci, téhož stvoření. Transcendence každý fenomén imanence posvěcuje a zhušťuje. Bez transcendence jde o "plochou imanenci" (Dietrich Bonhoeffer). A naopak v radikalitě lásky naše imanence obsahuje transcendenci. A tak transcendence se stává radikální imanencí, tj. od kořenů obhájenou, milovanou imanencí. Milosrdný Samaritán nalézá Boha na ulici a také Bohem je tam nalezen.

Angažovanost vede k vnitřní jistotě Boha. Život sám nám dává smysl, neboť ze společného vztahu vzniká smysl. Smysl života nelze zaměňovat s úspěchem, to bychom klesli na úroveň kapitalismu. Odmítnut nutno praktický atheismus mnohých křesťanů - úsilí o konzum, úspěch, majetek a bohatství. Boží bytí třeba chápat sociálně a ve spojitosti s celkem.

Boží stvoření lze zničit. Ale zničením stvoření by Ježíšova pravda byla stěží zničena. Bůh je síla začátku. Musíme vždy myslet na sílu vztahu. Trvání stvoření dnes závisí na síle lásky mezi lidmi. Na obratu lidí od bezbožnosti. Bůh nás k tomuto obratu vábí každý den nově, připomíná v závěru svých úvah Dorothee Sölle. A já dodávám, že pravděpodobně již v tomto století se definitivně ukáže, nakolik lidé vyslyšeli či nevyslyšeli toto Boží volání.