Dle pana Murína však zřejmě byli všichni od předkladatelů přes poslaneckou sněmovnu až po prezidenta "zmasírovaní" -- bylo by jistě dobré uvést, které konkrétní nenávistné kampaně je manipulovaly a které konkrétní sufražetky je očarovaly.

Pan Murín asi zákon samotný nečetl -- mé formulace "měli mít", "odhaduje se" apod. nesouvisí se zákonem samotným, resp. nejsou jeho citací, ale vztahují se k cestám jeho realizace a uplatňování; ne vše může a musí být v zákonu. Jako člověk, který měl možnost být o věci trochu více zpraven, jsem se pokoušel o stručné předání informací ostatním.

Dovoluji si dále tvrdit, že zákon není v rozporu se zásadami demokratického právního státu. Institut vykázání má charakter předběžného opatření a s ohledem na nutnost rozhodovat na místě je zde pravomoc svěřena výkonnému, tj. správnímu, orgánu, který už na místě je -- zde Policii ČR, jež má navíc místní znalost věci. Proti rozhodnutí existuje opravný prostředek, tj. odvolání k obecnému soudu, který sám také může vydat (či prodloužit) předběžné opatření. Předběžné opatření je institutem tradičním, jenž má zamezit dalšímu trvání protiprávního stavu, pokračování v protiprávním jednání apod., a to předtím, než se rozhodně ve věci samé (aby se zamezilo eventuálním horším škodám).

V případě vykázání je zavedení této úpravy vedeno snahou efektivně chránit oběť, resp. účelem je chránit život, zdraví a důstojnost člověka, tj. hodnoty v demokratickém právním státě vysoko stavěné. Bylo správně poukázáno, že se zde tyto hodnoty dostávají do kolize s právem na soukromí, právem na nedotknutelnost obydlí atd. V případě střetu těchto hodnot je třeba pečlivě zvažovat, které dáme přednost -- pro mě osobně zdraví a život stojí o něco výše (domovní prohlídka, příp. vazba, je také zásahem do soukromí, příp. osobní svobody -- a to jde často o mnohem méně).

Pokud se pan Murín čertí, že není třeba souhlasu oběti a že jde o totalitu nuceného dobra, upozorňuji ho, že např. u řady trestných činů také není nutný k zahájení řízení souhlas oběti (tedy pokud je trestný čin spáchán mezi osobami blízkými) a někde by ho navíc oběť ani dát nemohla (z márnice např.). Stát si v průběhu vývoje přisvojil právo sám stíhat protiprávní jednání (či řešit spory), a tak některé věci (hodně zjednodušuji) řešíme na základě svobodné volby v občanskoprávním řízení a některé v řízení trestním (kde jde o společensky závažnější prohřešky) -- zde už zpravidla bez souhlasu poškozeného, nikoliv tedy před stařešinskými soudy nebo na základě "civilního nároku" (nevymáháme "cenu krve", rodina nežádá výkupné za "poškození" dcery, do čehož nemá nikdo jiný co mluvit, apod.).

Pokud jde o poznámku k pomoci Policie ČR vykázané osobě, nejde přirozeně o ubytování doma na gauči, ale o seznámení s možnostmi ubytování a součinnost při jeho hledání/zajištění.

Pokud jde o kontrolu dodržování vykázání policií, nejde o bránění v "udobřování" -- udobřit se lze stejně tak i po deseti dnech. Jde o to, aby se oběť mohla "rozkoukat", rozmyslet si, co dál, aby nejednala ve stresu nebo pod vlivem manipulace dalšími výhrůžkami nebo sliby. Pozor -- nejde o běžnou rozmíšku, ale vykázání už musí/muselo něco předcházet.

Co se týče nezúčastněné osoby, jde o osobu, která není sama zainteresovaná na průběhu řízení -- klasicky musí být nezúčastněná osoba u domovní prohlídky, kde je majitel/podezřelý, Policie ČR a třetí nezúčastněná osoba, která je zde přinejmenším svědkem toho, jak úkon proběhl (zda nebyly ničeny věci, nikdo nic neukradl apod.) -- nejde tedy o nějakou v právu dosud neznámou inovaci.

Pokud dále p. Murín připouští, že určité případy domácího násilí existují, a zároveň mou zmínku o případech známých zprostředkovaně odkazuje do oblasti "urban legends", upozorňuji ho však, že je znám z první ruky od osob, které se s oběťmi stýkají/pracují s nimi. Policejní spisy jsou holt zaneřáděny fámami a feministické kampaně se zhmotnily v podobě konkrétních případů. Abych pouze neironizoval, s těmi brutálními případy se ani sám setkat nemohu, nebo jen výjimečně, neboť projednávám pouze přestupky. I to, s čím se ale dostanu do styku, mně však opravňuje k závěru, že domácí či partnerské násilí není nějakou literární fikcí, ale realitou.

Znovu upozorňuji, že nelze někoho jen tak vyhodit z bytu -- pokud bude na místě rozbité vybavení bytu, oběť bude mít viditelná zranění, vedle postele bude kanystr s benzínem, podezřelý nevypadá příliš příčetně a hlídka je tu už počtvrté, pak je asi třeba být pozorný. Pokud se manželé hádají, kdo je větší lempl, kdo koho podvádí a komu patří chata apod., samozřejmě nikoho vyhazovat nelze (i kdyby tam policie byla už podesáté -- i takové případy existují, aniž by ale policie někoho stíhala, protože není proč). -- Je to riziko pokračování nebo opakování útoku, co je hlavním kritérem při uplatňování vykázání (viz zákon) a rozpoznávání těchto rizik je/bude předmětem odborného tréninku policistů (i tak si nemysleme, že jsou všichni úplně blbí a slepí).

Jinak pokud mi pan Murín doporučuje "klasická díla feminismu", určitě mezi nimi nebude "SCUM Manifesto", které považuji za stejný úlet jako "Základy mužského šovinismu" pana Josefa Hausmanna. (Tak mě napadá, a ne že bych po tom volal, ale proč někteří muži smí nenávidět ženy, ale naopak se to nesmí?) Dále z literatury označované za feministickou si vyberu pouze to, co považuji za přínos, nehodlám trávit čas podrobným studiem Andrey Dworkin (to raději třeba poněkud "outdated" Betty Friedan).

A závěrem -- můj odkaz na stránky Candidy Royalle a Annie Sprinkle byl vskutku potměšilý, o těchto dámách jsem se ale dozvěděl v pozitivních souvislostech na přednášce věnované přístupu feministek (či "feminismu") k pornografii, tzn. vedle odmítavých přístupů (A.Dworkin) že existují i přístupy "pozitivní" nebo nikoliv paušálně negativní -- což samo o sobě v tomto dílčím případě zpochybňuje p. Murínem v podtextu předkládanou tezi, že existuje pouze jeden feminismus či jedna Velká Feministka, jež v pozadí tahá za drátky:-).