Jsme zde na levicovém setkání a Glyn, padesátiletý londýňan a dlouholetý aktivista, nosí na batohu připnuté placky proti Bushovi a Blairovi. Tvrdí: "Dnes jsem si mohl v metru sednout, to už se dlouho nestalo! Ale nebylo to jako před rokem, kdy jsem byl den po atentátu snad jediným cestujícím v celém vagónu." Noviny a televize věnují ale výročí většinu prostoru. The Guardian dal na titulní stránku zprávu o videozáznamu Al-Kajdy s výhružkou nových atentátů. Pouze The Independent vyhrazuje přes půlku titulní strany korupční aféře vicepremiéra Prescotta.

A tak na místě, kde před rokem vyletěl do vzduchu autobus, je dnes hodně novinářů a jen málo lidí. Vlajky jsou staženy na půl žerdi a na poledne byly vyhlášeny dvě minuty ticha.

Glyn brojí: "Když to takhle vyhlásili v televizi, Blair a ostatní, tak to znělo jako dvě minuty nenávisti z Orwellovy knihy 1984. Dvě minuty nenávisti proti muslimům. Jen díky protiválečnému hnutí se nerozpoutala vlna protimuslimského násilí. To je totiž to, co se stalo v sedmdesátých letech po útocích IRA. Mlátili Iry na potkání." Po roce se tedy základní konstelace moc nezměnila. Vláda a většina médií hovoří o teroristických útocích, aniž by se zmínili o britských vojácích v Iráku nebo Afgánistánu. Al-Kajda hrozí dalšími atentáty jako odplatou. Lidé si ale dál dělají své.

Snad jediným náznakem toho, že je Blairův kabinet pod rostoucím tlakem, se tak stává zmíněná Prescottova aféra.