Tedy například, když Sophia Jex-Blake (byla to dcera právníka a první Skotka, která se stal lékařkou) oznámila otci, že po ukončení studia hodlá začít vyučovat matematiku, její otec souhlasil pouze poté, co se vzdala platu, neboť pokud by přijala peníze, přestala by být dámou.

Podobně Harrison, jedna z prvních britských historiček vzpomínala, že její otec na desetiletí zakázal do domu přístup jedné příbuzné, která se provinila tím, že se stala zdravotní sestrou. Chudá žena, která si musela na chléb vydělávat, dámou nebyla. Určitou výjimkou byly guvernantky, které se pohybovaly na pomezí.

Pocházely z "dobrých" rodin a dostalo se jim vychování, které se od "dámy" požadovalo, takže nebyly služkami, ale nebyly také členy rodiny. O jejich politováníhodné pozici, která jim také bránila v uzavření sňatku, vycházelo v jejich době hodně literatury. Pokud byly středostavovské ženy nuceny si vydělávat na živobytí, dělo se to někdy tajně. Šily a vyšívaly a jejich práce se pašovala tajně z domu (existovaly charitativní organiazce, které se tím zabývaly).

Prvním požadavkem emancipačního hnutí žen byla změna této situace, tedy snaha vydobýt středostavovským ženám - bohaté ho nepotřebovaly - právo si vydělávat na chleba bez ztráty statutu. Projevem této snahy pak bylo například to, že když se ženám otevřelo povolání ošetřovatelek, žena, která se dostavila k pohovoru bez rukaviček, přijata nebyla. Takovéto společensky nepřijatelné chování se zdravotním sestrám netrpělo.

Gender totiž není jediné kritérium pro dělení společnosti. Většinou ho je nutno uplatňovat v kombinaci s třídou, národností nebo rasou. Například v USA se po válce uplatňoval naprosto jiný přístup ke svobodným matkám pokud to byly bělošky, než byl přístup k černoškám. V devatenáctém století se zde zase požadovalo, aby se bělošky staly matkami na plný úvazek, zatímco černošky, které se chtěly věnovat výchově dětí na plný úvazek, byly trestány jako "příživnice".

V kontextu Titaniku to znamená, že od "gentlemanů", tedy mužů cestujících první třídou se očekávalo, že do záchranných člunů jako první pustí "dámy", tedy ženy jejich společenské a cestovní třídy. Byl to požadavek v dobovém kontextu naprosto oprávěný. Ty nebožačky měly na sobě několik vrstev spodniček a korzet, ve kterém se nedalo dýchat, natož plavat, což většina stejně neuměla. Kde by se to naučily? Na chudé ženy, které cestovaly třetí třídou a které proto dámami nebyly, se toto pravidlo nevztahovalo. Pasažéři třetí třídy - muži i ženy - byli drženi v podpalubí, aby se umožnila předností záchrana pasažérů první třídy.

Odpověď na otázku pana Kopečka "jak nízká má být úroveň ženy, aby nebyla 'dáma' je tedy jednoduchá. Byla to žena, která nebyla natolik movitá, aby si mohla dovolit lodní lístek první třídy, lístek, jehož cena byl zhruba desetinásobek ceny lístku třetí třídy.

Poznámka na závěr. Celá debata o Titaniku je zcela akademická a k reálnému životu má vztah jako úvahy o tom, kolik andělů se vejde na špičku špendlíku. V reálném životě se obvykle veškerá neštěstí seběhnou tak rychle, že na úvahy, kdo má, kde přednost se nekonají. Když se potopila Estonie, přežili v zásadě pouze mladí muži (nepřežilo jediné dítě mladší dvanácti let) a z výpovědí těch, kdo přežili, vyplývá, že naprosto nikdo nikomu nepomohl.

Kdyby se na Titaniku nespouštěly poloprázdné čluny a telegrafista místo telegrafování soukromých telegramů (sypalo to více) raději vysílal SOS, nemuselo se utopit tolik lidí.

Podobně, kdyby se posádka Estonie, obtěžovala oznámit výzvu k opustištění lodi i jinak než pouze estonsky, mělo více lidí šanci na přežití.

Nechápu proč by někdo měl mít komplex z potopení Titaniku. Jistě, byl to významný moment v historii. Podle některých je to moment, kdy umírá víra v modení dobu. Ale mít z toho komplex?

Poznámka pro pana Kopečka. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Úvahy o sexuální turistice pana Murína pokládám za mírně řečeno zcestné, už proto, že sčítá jablka a hrušky (tedy Japonky a Evropanky), ale naprosto mi nevadí. Jeho výpady proti paní Markytánkové mi naopak vadí značně.