Obvyklé tvrzení, že státy východní Evropy byly pro SSSR břemenem, platí dle mého pouze na první pohled. Je sice pravda, že od šedesátých let Sovětský svaz své satelity bohatě sponzoroval a jejich opuštěním se tohoto břemene zbavil, ovšem na druhé straně je potřeba upozornit na několik skutečností.

1. Který stát nebo impérium posiluje svou pozici tím, že se dobrovolně vzdává svých území?
2. Nezpůsobilo by v každém případě případné vzdání se částí impéria mohutnou vnitropolitickou krizi a tedy oslabení SSSR? Víme, že způsobilo...
3. A jestliže mohl socialismus obtížně přežít v izolovaném východním bloku, jak by mohl přežít v samotném SSSR?

Jak uvádí historik K. Zeman ve své knize Vzestup a pád komunistické Evropy, byl sovětský experiment zřízení SSSR a potažmo východního bloku, jedním grandiózním pokusem dohnat západ. S. Holubec dokonce tuto tezi rozvádí ve smyslu, že celá studená válka byla bojem o post globalizátora světa. Jak dobře dokazuje Wallerstein, výchozí podmínky byly nerovné (západ - jádro, východ - semipreriferie až periferie), tedy velmi špatné karty pro socialismus, ale v šedesátých a padesátých letech se zdál souboj vyrovnaným či dokonce se uvažovalo, že by jej mohl SSSR vyhrát. Od 70. let byl poražený už předem znám. A jak dále Wallerstein zajímavě ukazuje, jestliže se SSSR jednu dobu zdál být soutěžícím o post globalizátora světa s reálnými šancemi, nakonec si jej globalizace sama připravila na talíř.

Za další závažnou myšlenku považuji Wallersteinovo tvrzení: je v logice kapitalistického světového systému, že existuje jádro a periferie. Jistě. Proto se ani nemůžeme domnívat, že ČR v době kapitalismu kdy dohoní západ. Centrum a periferii bude mít i Evropská unie! A tato teze má další závažné vyústění: klíčovou úlohou pozdějšího socialismu bude nastolit rovnováhu nejen ve společnostech, ale i mezi státy světa a možná mezi nimi ještě silněji, protože jak nás skutečnost naučila, určité rozdíly ve společnosti jsou potřeba pro její dynamický rozvoj, efekt existence chudých a bohatých států je ovšem pochybný.

Tato Wallersteinova teze má i druhé vyústění: jestliže vše závisí na jádru světového systému, jakýkoli pokus o socialismus musí začít v jeho jádru. Jedině tak se může stát něčím víc než periferní kuriozitou. Pro levici v ČR to má pak odpovídající následky ve věci uskutečnění smyslu naší existence, těžko můžeme dělat více než čekat a připravovat svou odpovídající reakci na změny přicházející k nám z jádra. A teprve socialismus učiní z ČR zemi, kde se také rozhoduje o dějinách.

Konečně Wallerstein je pozoruhodně vyvážený: Na jedné straně u něho cítíme porozumění a dokonce sympatie k tomuto pokusu zvanému sovětský blok, na straně druhé nás staví na pevnou zem svým tvrzením: nebyli jste středem světa ani na čele vývoje. Ba dokonce jste ani nežili v nějaké izolované kleci zoologické zahrady (jak tvrdí dnešní pravice). I za socialismu jste byli integrálně propojeni s okolním světem, jehož centrum na vás mělo vliv větší než si dokážete tehdy i dnes připustit.

Wallerstein je velký myslitel, možná že vedle Pierre Bourdieu, Ulricha Becka a Noama Chomskyho největším levicovým myslitelem současného "světového systému" řečeno jeho terminologií. Jeho dílo si zaslouží studovat a je velkou ostudou, že nebylo v ČR dosud vydáno. Tento osud ovšem potkal řadu západních brilantních knih, které by mohly svým kriticismem zavánět českému měšťákovi komunisticky. Podobný osud potkal často např. předchozí zmíněné autory, z historiků třeba E. P. Thompsona či CH. Hilla, zatímco kdejaká západní "konzerva" (vnímaná doma spíše jako kuriozita), je do češtiny v devadesátých letech překládána - např. P. Johnson, R. Scruton, M. Novak, J. Rawls, D. Irwing nebo P. Berger.