V rámci toho představení, motivovaného na způsobilost něco říci anglicky nebo francouzsky, musela zajisté překvapit odpověď, že v Bruselu lze přece mluvit také česky; anebo přezíravý odkaz na to, ať se tazatel podívá do dotazníku, aby se dověděl, ve kterém jazyku by dotázaný --- že by? --- odpovídal, kdyby něco cizojazyčně pronesl. Ač v době natáčení těchto krátkých šotů byla zřejmě přestávka v zasedání, pokud se náhodou přibližoval k někomu mikrofon a natáčecí aparatura, až příliš často následoval spěch kamkoli pryč od tohoto jinak tolik kýženého média, dokonce i přímo do sněmovní místnosti, ač se tam zrovna nic neodehrávalo. Pokud už se někdo předem nespasil úprkem předstírajícím neodvratitelný útěk před zemětřesením kamkoli, bylo možné také se dočkat perfektní nulové informace, dokonce s repeticí. Copak tam nezaznělo na konkrétní otázku dvakrát suverénně francouzsky "Je ne sais pas" (tedy "Nevím")? A opět: nešlo tu pouze o jedince ani o veselohru, pokud bylo opakovaně předváděno, jak pracně náš nejeden slovutný představitel hledal slovíčka a syntaktické lepidlo, jež by produkovalo aspoň zdání zformulované a jakžtakž ukončené věty.

Slušně obstáli jen dva (v angličtině), a třetí (byť ve dvou jazycích) byl na tom znatelně hůře. A ostatní se zřejmě vůbec nestyděli (i když ten jejich výkon byl "bez komentáře")... Brzy se s nimi všemi setkáme (na kandidátních listinách).