Ten nepovedený článek mi znovu připomněl fakt, který mě čas od času zamrzí: v této zemi není ani 14 let po převratu nikdo, kdo by se seriózně a kriticky zabýval Marxem a marxismem, tj. oním složitým a velmi pestrým duchovním proudem, který na Marxe tak či onak navazuje. Nevychází u nás žádná literatura a ani filozofická fakulta v Praze nevypisuje žádné semináře k tématu. Mluvím za svou alma mater a zároveň pochybuju, že na jiných univerzitách v této zemi je tomu jinak.

Ten nezájem je snadno pochopitelný: do r. 1989 byli a museli být Marx a Lenin všude, nejčastěji přežvýkáváni do upadlé podoby, která měla s originálem už velmi málo společného. Po listopadu bylo jednou z prvních starostí marxismus-leninismus odevšad vymýtit a důkladně si od něj odpočinout; jen tak se totiž daly jednotlivé obory - humanitní a společenské zejména - uvést do stavu relativního normálu. Už je to ale 14 let a snad je čas s tím odpočinkem skončit. Vůbec ne proto, abychom vyvolávali zpět noční můry minulosti, nýbrž proto, abychom je (a skrze ně i sami sebe) lépe pochopili. Publicistika tu stačit nemůže, článek p. Januse je toho dokladem, je třeba soustředěného studia, u Marxe a marxismu to znamená někde na pomezí filozofie, historie, ekonomické a politické teorie.

I to je jeden z důvodů dnešního nezájmu -- Marxe nelze jednoznačně zařadit do žádné škatulky, do žádné akademicky vymezitelné "vědecké disciplíny". Když se před časem studenti na Ústavu filozofie FFUK pídili, proč se vlastně Marx nepřednáší, odpověděl jim mimo jiné jeden z pedagogů, že "Marxe a marxismus ani nepovažuje za filozofii".

Proč ne, proti gustu žádný dišputát, každý chápeme filozofii trochu jinak. Nelze však oddiskutovat, že tím, že se vyhýbáme Marxovi a všemu, co ho následuje, nám vzniká ve studiu našich i evropských duchovních dějin neodpustitelná mezera. Jak vypadala recepce a kritika Marxe před vznikem našeho státu? Jak se konstituovala česká levice za první republiky, ta sociálnědemokratická i ta komunistická? Jak to vypadalo na akademické rovině, jak na kulturní, jak na politické? A jak v evropském kontextu? Z toho všeho víme jen velmi málo, stačí připomenout, že jediné slušné dějiny naší komunistické strany napsal Francouz Jacques Rupnik, a je tomu už nějaký pátek.

Klást otázku "Komunismus -- idealismus, či zvěrstvo?", řešit ji v několika odstavcích a snažit se jednoznačně odpovědět... je od počátku scestné. Komunismus prostě byl v dějinách obojím. V 19. století především ideálem, k němuž má lidstvo směřovat (najdeme to i u Masaryka); v tíživé sociální situaci, kterou si dnes v době materiálního dostatku jen těžko představujeme, to bylo zcela pochopitelné. Druhá polovina 20. století pak zná komunismus především jako nepodařený společenský experiment, včetně oněch zvěrstev. Hledat v tom vývoji dějinnou nutnost je pohodlné, ale nepříliš objevné. Mnohem prospěšnější bude vrátit se k ideovým kořenům -- tedy i k Marxovi, poctivě studovat spletité historické okolnosti a bez předsudků se z odstupu zeptat "Jak bylo možné, že... že ideály se zvrátily ve zvěrstva?"

Marxova filozofie postupně tuhla ve stále rigidnější politickou ideologii, lze snad obecně konstatovat. Leč "marxismus" jako duchovní a politický proud je příliš komplikovaná a různorodá škatulka na to, aby se dala rozřešit jedním všeobjímajícím hodnocením. Už mezi Marxovou analýzou stávajícího ekonomického systému a Leninem s jeho sklony k sociálnímu inženýrství je obrovský myšlenkový posun. Paranoidní a brutální politický praktik Stalin představuje zase něco zcela jiného. A přesto: jako by nám to dnes všechno chtělo splývat: "Marxova komunistická doktrina nutně vedla ke stalinistickým zvěrstvům".

I u nás to bylo všechno mnohem pestřejší, než jak to v jediné větě vyložil p. Janus poukazem na Gottwalda. Do škatulky "marxismus" patří v posledním půlstoletí - vedle vedoucích stranických funkcionářů -- i užvanění publicisté a straničtí ideologové typu V. Kopeckého či G. Bareše, ale i vážení a pozoruhodní myslitelé, jako např. M. Machovec či K. Kosík. K tomu všemu je třeba se vrátit, máme-li se, jak se dnes říká, "vyrovnat s naší minulostí".

Ale zdaleka nemusí jít při studiu Marxe jen o minulost a její pochopení. Naše přítomnost je přece "věkem globalizace", věkem kapitalismu ve světovém měřítku. Marx se tímto systémem vědecky zabýval, a i když v jeho díle není radno hledat odpovědi na naše přítomné problémy (prostě proto, že nás dělí už více než 100 let), můžeme ho i dnes s prospěchem číst.

Jednak zjistíme, že nejde jen o čistě ekonomickou analýzu, nýbrž i o člověka a jeho důstojnost (je to neaktuální v době, kdy 1/5 obyvatel planety žije v často nesmyslném nadbytku, zbývající 4/5 vedle ní živoří a my se stále většinově ženeme za vidinou většího a ještě většího ekonomického Růstu?)

A jednak Marx dává pozoruhodnou perspektivu k pochopení dnes dominující ekonomické doktríny -- neoliberalismu. Budete-li srovnávat, často se podivíte. Politická ekonomie jako klíč k pochopení reality, vědomí, že dějiny někam přirozeně směřují a že jsou na naší straně. Atd. Ano, chci říct, že pokud čtete pozorněji Kapitál a myslíte přitom na současnou politickoekonomickou realitu, užasnete, kolik z Marxe -- jenže vulgárně pojatého, redukovaného pouze na jediný, ekonomický rozměr -- je například v myšlení našeho pana prezidenta.

Autor studuje filozofii a češtinu na FFUK