Ani emocionálně nelze nebýt dojat sjednocením Evropy, zejména pro někoho, jako jsem já, pokračuje autor. Můj otec se narodil v bouřlivém pohraničí mezi Polskem a Ruskem, byl nedobrovolným hercem v tragickém dramatu evropské historie a zeměpisu, ale vždycky se považoval za občana Evropy. Bohužel, otec zemřel před 15 lety, pouhých několik měsíců před pádem komunismu. Avšak kdyby byl dnes naživu, obávám se, že by byl zatrpklý. Jeho oslava by byla spojena s trpkostí a jeho radost nad sjednocením Evropy by byla poškozena pocitem nespravedlnosti a dokonce zrady, stejně jak to pociťují miliony jeho spoluobčanů v nových členských zemích.

Jeden polský přítel nedávno srovnal Varšavu či Budapešť či Prahy dneška s dobou před patnácti lety. Ano, je svoboda, a to je největší cena, řekl přítel. Ale podívejte se na tu chudobu, na žebráky, na bezdomovce, na nezaměstnané, na nevytápěné nemocnice, na mizející veřejné služby, na hmotný rozklad. Je tohle pokrok, jaký měli lidé východní Evropy očekávat v roce 1989, když se zbavili komunismu?

Historie a technologie se prý zrychlují, ale uvažme, jak vypadaly Frankfurt, Hamburk anebo i Milán či Řím v roce 1960, patnáct let po devastaci druhé světové války. Chudoba, bezdomovectví, hospodářská nejistota, to všechno bylo odstraněno. Zdravotnictví a vzdělání byly k dispozici všem. Nezaměstnanost neexistovala a do Německa přicházely z Turecka miliony dělníků, aby tam vykonávaly práce, které už Němci nechtěli dělat.

Srovnejme dnešní východní Evropu. Deset nových členských zemí bude tvořit 25 procent obyvatelstva EU, ale jen 5 procent jejího HDP. Odhady, jak dlouho to bude trvat, než nové členské země EU doženou dosavadní členské země, jsou - 15 až 50 let.

Nechci tvrdit, píše dále autor, že EU nese vinu za absenci německého hospodářského zázraku ve středovýchodní Evropě. Je ovšem pravda, že EU se zpočátku uzavřela vůči vývozu nejlukrativnějších výrobků ze zemí, jako je Polsko či Maďarsko a středovýchodní Evropa dostala daleko méně finanční podpory než Německo a Itálie za Marshallova plánu.

Hlavním důvodem hospodářského neúspěchu středo a východoevropských zemí jsou však špatné ekonomické řízení, politická nestabilita a korupce. Nejvážnější byla absence průmyslové infrastruktury a manažerských schopností.

V mnoha nových členských zemích však může rozšíření EU vyvolat ještě hlubší deziluzi s EU, protože většina hospodářského prospěchu už těmto zemím připlynula, zatímco platit se za něj začne příští týden. Přitom jediné konkrétní výhody plného členství v EU - volný pohyb pracovních sil, zemědělské dotace a finance ze strukturních fondů - byly novým členským zemím odepřeny.

Nové členské země EU nepřicházejí jako idealisté, ale jako tvrdí pragmatikové. Budou čelit obrovskému domácímu tlaku, aby získaly z členství v EU další hospodářské výhody a budou bojovat proti další ztrátě národní suverenity a harmonizace, aby to neomezilo jejich svobodu pohybu.