Humánní saturostacionární systém nebude podle něj tržní, růstová, subjektální a zisková soustava (viz např. str. 140). Půjde o jednotnou centrálně spravovanou a kontrolovanou společnost bez ekonomických subjektů, ale s lidskými subjekty, orientovanými hlavně na nemateriální a neekonomický život (duchovní život). Dojde tak k oddělení hmotné a duchovní stránky lidí. Centrálně celosvětové plánovité řízení výrobně spotřebního procesu pak bude postaveno vedle svobodného života lidí jako takového (str. 202).

Řízení ekonomických procesů se stane technickou a "naturální" záležitostí. Ekonomie se pak stane přírodně technickou, "inženýrskou" vědou (vznikne tak obecná územní ekonomie). Početně stabilizované obyvatelstvo bude dostatečně saturováno ve svých hmotných požadavcích a bude se především realizovat v duchovní (kulturní) sféře. Podle Stehlíka tak vznikne Frommova Obec bytí jako syntéza Boží obce středověku a novověké Pozemské obce pokroku, opravdové Boží království na Zemi či skutečně humánní komunismus (str. 203 a 321). Současně bude dosaženo trvale udržitelné lidské existence, respektující Zemi jako uzavřený systém (str. 111). Bude naplněno přirozené právo lidí na přírodu, obdobně jako přirozené právo na práci a odpočinek (str. 110).

Budoucí roční stacionární produkt podle Jiřího Stehlíka bude činit přibližně 20 000 USD na hlavu v cenách z poloviny devadesátých let 20. století, a to při změně jeho složení ze současných 60% soukromé spotřeby, 20% veřejné spotřeby a 20% hrubých domácích investic na 60% soukromé spotřeby, 30% veřejné spotřeby a 10% hrubých investic (zhruba odpisy). Z HDP odpadne vše postradatelné či škodlivé, např. bezpečnostní (zejména vojenské) výdaje, dekadentní produkce (drogy různého typu, konzumní zábava vulgárního stylu), výdaje spojené s fungováním konkurenčního systému (reklama, nedokonale koordinovaná výroba). Souhrnně bude HDP nového složení ve výši 20 000 USD představovat 25 000 USD současného složení čili bude řádově nižší o pětinu.

Dosažení výše 20 000 USD na jednoho světového občana počítá Jiří Stehlík koncem 21. století čili do roku 2100. Objem globálního produktu má tehdy dosáhnout 220 bilionů USD dnešních cen, kdy nyní činí zhruba 35 bilionů USD. Přitom se předpokládá stabilizovaný počet obyvatel světa ve výši 11 miliard lidí. Na začátku 90. let 20. století činil dle Jiřího Stehlíka roční produkt na hlavu v předních zemí světa 16 000 až 17 000 USD a žádoucí výše 20 000 USD by mohly tyto země dosáhnout do počátku 10. let 21. století. Dočasně mohou zvýšit svůj produkt na 25 000 až 30 000 USD s cílem přispívat na rozvoj zaostávajícím zemím či kultivaci krajiny (str. 222 - 230).

Pro zajímavost si lze připomenout údaje Světové banky, podle nichž země s vysokými příjmy dosahovaly v roce 1998 HNP na hlavu přibližně ve výši 25 000 USD, země se středně vysokými příjmy kolem 2 500 USD a země s nízkými příjmy asi 1200 USD (Fakta a čísla OSN, New York - Praha 2002, ISBN 80-86348-01-6, str. 119). V roce 1993 činil v USA reálný HDP na obyvatele 24 680 USD, v Japonsku pak 20 660 USD a Německu 18 840 USD (Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie, Grada Publishing, Praha 2000, ISBN 80-7169-891-1, str. 480). V roce 1999 HDP USA přesáhl již 30 000 USD na hlavu (Lipková, Ľ: Svetove hospodárstvo, SPRINT vfra, Bratislava 2000, ISBN 80-88848-35-0, str. 81). Mezinárodní měnový fond pak uvádí, že světový výstup v roce 1999 činil 30,614 bilionů USD v tržním měnovém kurzu nebo 41,344 bilionů USD v paritě kupní síly (World Economic Outlook, International Monetary Fund, Washington, D. C., September 2000, page 273).

Světová populace, výroba a spotřeba hmotných statků po dosažení svých hranic koncem 21. století pak již kvantitativně neporostou, bude zde probíhat jen prostá reprodukce. Systém se z tohoto hlediska stane opravdu saturostacionárním. Časem ustane i kvalitativní rozvoj a rovněž vědecké poznání narazí na své hranice (str. 151). Průměrná délka dožití bude 90 let, s nesmrtelností lidských bytostí Jiří Stehlík nepočítá, ani s vytvořením umělých lidských bytostí či s masovou expanzí lidstva do vesmíru (str. 125). Hustota zalidnění dosáhne 120 osob na kilometr čtvereční, dnes je 70 osob na kilometr čtvereční. Dojde k zespolečenštění ne-lidského (přírodního a technického) světa. Zavládne rovnost lidí v hmotné spotřebě, diferenciace spotřeby bude jenom na základě fyzických předpokladů - koncept hmotné spravedlnosti (str. 211). Soukromé (privátní) vlastnictví výrobních prostředků bude opuštěno, ne však osobní vlastnictví, sloužící k udržení života. Zmizí i vykořisťování člověka člověkem, dnes uskutečňované hlavně v podobě vykořisťování vědců a techniků (např. str. 30).

Předpokladem zavedení humánního saturostacionárního systému je ovšem dosažení celosvětově oné poměrně vysoké hospodářské úrovně, dnes příznačné pouze pro hospodářsky nejvyspělejší země - USA, Japonsko či Německo (viz výše). Celosvětový produkt na hlavu se tak musí zvýšit oproti dnešku asi šestkrát. V tomto ohledu lze tedy hovořit o určité předčasnosti snah o nastolení socialismu či komunismu v průběhu 20. století. A současně lze vidět historickou úlohu liberálního kapitalismu v umožnění dosáhnout vysoké materiální úrovně výroby a spotřeby. Po splnění tohoto úkolu bude nutné dle Jiřího Stehlíka evoluční překonání kapitalismu (zcela v rozporu s názory Friedricha Augusta von Hayeka, Micheala Novaka, Roberta B. Reicha či Petera Druckera). Reálný socialismus v tomto ohledu selhal, byl podle Jiřího Stehlíka pouhým "padělkem" pravého, humánního socialismu (str. 280). Reálný socialismus zanedbal hlavně rozvoj myšlenkové základny (tvůrčí rozvoj marxistické teorie), došlo zde také k degradaci politického systému, tento vývoj potom až druhotně vyvolal nižší produktivitu a efektivnost hospodaření (str. 289). Chyběla mu rovněž ohleduplnost vůči životnímu prostředí. Reálný socialismus nebyl však podle Jiřího Stehlíka státním kapitalismem (str. 171).

Zavedení humánního saturostacionárního systému je podle Jiřího Stehlíka objektivně nutné z důvodu omezenosti zemského prostoru (co do objemu, povrchu a absorpční schopnosti). Kategorie (faktor) omezenosti se týká rovněž hustoty zalidnění planety Země, fyzické velikosti člověka a jiných biologických druhů, duševních schopností člověka, poznání světa, počtu obyvatel světa, výroby, spotřeby (str. 153). Řada faktorů omezenosti vykazuje přitom vzájemnou spjatost - omezenost výroby a spotřeby, omezenost počtu obyvatel a spotřeby, omezenost hustoty zalidnění a počtu obyvatel či omezenost zemského prostoru a hustoty zalidnění. Z této planetární omezenosti či stísněnosti odvozuje Jiří Stehlík nezbytnost zavedení humánního saturostacionárního systému. Na zemském povrchu není totiž možno do nekonečna zvyšovat hustotu zalidnění, ani spotřebu a výrobu hmotných statků. Rozlohu ekumeny (využitelné pevniny) půjde zvýšit jen nepatrně - z dnešních 80 milionů kilometrů čtverečních na 92 milionů kilometrů čtverečních na konci 21. století (str. 161). Z toho pak plyne potřeba instalování hmotného saturostacionárního systému, který musí být ovšem zároveň navýsost humánní, aby nedošlo k nějaké degradaci lidských individuí a jejich společenství. Proto musí nezbytně dojít k oddělení hmotné (ekonomické a správní) a duchovní (kulturní) sféry života lidí, jak již bylo řečeno v úvodu.

Co se týče cest k dosažení humánního saturostacionárního systému, tak J. Stehlík preferuje evoluční, nenásilnou, nekatastrofickou transformaci společnosti v hospodářsky vyspělých kapitalistických zemích (str. 277). Velkou úlohu zde má sehrát vědecké poznání, výchova, uvědomění, společenský konsensus a osvícená vláda. Revoluční hegemon (např. lidé na okraji) není potřebný, navíc je politická mobilizace relativně chudých obtížná a v poslední třetině 20. století takřka nemožná (str. 349). Podle Jiřího Stehlíka bude však společnost jako celek požadovat kvalitativní změnu pro každého svého člena. Trh nezanikne proto pravděpodobně revoluční cestou, ale odumře. Moderní kapitalismus je podle Jiřího Stehlíka otevřený systém, který je schopný své negace (str. 196). Proletářské revoluce 20. století měly a mohly vést k humánnímu socialismu a odtud k humánnímu saturostacionárnímu systému. To se nepodařilo, reálný socialismus měl nízkou výkonnost a bránil duchovnímu rozvoji, proto se ukázal být neperspektivní. To vyvolalo nutnost rehabilitačních revolucí (let 1989 - 1991), které otevřely cestu nejen k návratu kapitalismu, nýbrž také k prosazení humánního (demokratického) socialismu. Žel prosadil se jednostranný návrat k trhu, což znamenalo posílení přirozené evoluční kapitalistické cesty k humánnímu saturostacionárnímu systému. Formulace humánního socialismu by byla podle Jiřího Stehlíka lepší (str. 354). Dříve by došlo k odstranění nezasloužených příjmů na burzách, v bankovnictví či reklamě a také k odstranění nadměrné příjmové diferenciace. I když nelze vyloučit neúspěch při nastolování humánního saturostacionárního systému, šance jsou pro lidstvo nadále relativně dobré a není nutno propadat skepsi. Zvlášť když zatím podle Jiřího Stehlíka není v dohledu planetární kolaps (předpovídaný např. manžely Meadowsovými a J. Randersem v jejich společné knize pod názvem Překročení mezí, česky Argo a Nadace Eva, Praha 1995, ISBN 80-85794-83-7 a ISBN 80-901890-0-8).

Osobně se spíše obávám, že vzhledem k velkému rozporu mezi současným vývojem a požadavky vzdálenější budoucnosti nebude mít přechod k novému systému takový relativně pokojný a evoluční průběh, jak si to představuje Jiří Stehlík. V dnešní době prosazované plné rozvinutí tržních principů a jejich průnik do všech oblastí (včetně oblasti vzdělání či veřejných služeb) možná přinese žádoucí vysokou produktivitu a hmotné bohatství, současně však podle mne vytvoří četné sociální, politické, hodnotové a morální bariéry pro nastolení humánního saturostacionárního systému, reflektujícího ohraničenost zemského povrchu a ekologické meze růstu světové produkce statků. Optimalizace vzájemného vztahu mezi lidskou kulturou (civilizací) a zemskou přírodou může tak mít i jinou podobu než ustanovení humánního saturostacionárního systému. Například nastolení totalitní světovlády vybraných jedinců či skupin finanční oligarchie a byrokratických elit (viz např. Herzán, M: Totalitní světovláda, Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 2000).

Na ekologické meze hospodářského růstu logicky naráží jako první hospodářsky vyspělé země a právě tam by měl začít přechod k novému systému (tedy k humánnímu saturostacionárnímu systému ). Vyspělé země však mohou svůj další ekonomický růst založit na ovládnutí a kontrole méně vyspělých a rozvojových zemí, o což se také snaží (viz např. obsazení Iráku vojsky USA a Velké Británie). Centralizace ekonomické a politické moci (např. v rámci Evropské unie) takové chování vyspělých zemí jen podporuje. Opuštění ekonomie růstu i tržního ekonomického systému, který je s hmotným hospodářským růstem těsně propojen, tedy nemusí být nijak snadnou záležitostí. Zvlášť když tržní hospodářství a s ním spjaté hospodářské struktury velmi silně ovlivňují nejen sociální a politický vývoj, nýbrž také hodnotovou orientaci a morální kvality většiny lidí.

Proto mám obavy, že přechod k novému (již konečnému, definitivnímu) systému bude plný krizí a katastrof, které lidstvo může, ale nemusí přežít. V tomto ohledu se kloním spíše k představě formulované tzv. katastrofickým milenialismem - tedy k názoru, že nastolení Kristova tisíciletého království spravedlnosti a pokoje nastane až po apokalyptickém zániku nynějšího "zlého" světa či věku (viz Vojtíšek, Z: Milenialismus a New Age, Dingir, č. 2/2003, str. 64 - 65). A tak lze jen doufat, že nás snad nakonec zachrání nějaký Bůh, jak to formuloval německý filosof Martin Heidegger, či konkrétní vtělený Bůh, v jakého věříme my křesťané. A to i navzdory tomu, že Jiří Stehlík připisuje křesťanství a dalším vírám druhořadou roli při přechodu lidstva k humánnímu saturostacionárnímu systému (str. 122), jelikož jako "správný ateista" nepočítá s hříchem (hříšností lidí)...

Obsah:

Autor recenze působí jako pedagog na VŠE