Kdo jsme? Ačkoli tato otázka vypadá a zní jednoduše, jednoduchá vůbec není -- zvlášť, pokud jde o něco tak "exotického", jako je člověk. Ptáme-li se "Kdo jsme?", pak je důležité si uvědomit zjevný rozpor, který je v otázce obsažen. Tázací zájmeno jí dává univerzalizující charakter, protože se ptá po nějakém jednotném pojmenování nebo definici, zatímco podstatné jméno, které je množného čísla, odkazuje na toto množství, aniž by samo o sobě bylo univerzalitou fundováno -- je však jejím předpokládaným východiskem i cílem.

Ptát se na pouhé "Kdo jsem?" je nedostačující, neboť takto rezignuji na poznání obecné a stačí mi nějaké zařazení v rámci určitého celku, jehož podstatu tak vnímám jako danou a nezjistitelnou. To ale člověka ( ve smyslu otázky "Kdo jsme?") nemůže uspokojit a svou schopnost poznání orientuje směrem k jejímu objasňování. Východiskem je poznání uskutečněné a dosažené a cílem je toto poznání použít k odhalení toho, co ještě poznáno nebylo.

Při vší této snaze se termín "člověk" nepodařilo dosud plně rozluštit. Jedním z charakteristických rysů poznání je totiž fakt, že při odhalení nových poznatků se zároveň otevírá další dimenze nepoznaného. Pokud ale nedokážeme tento termín jednoznačně definovat, musíme poznané doplnit určitou představou, zaplňující nezmapovaná místa poznávaného celku, což nám ve výsledku dává veličinu, kterou známe jako mýtus.

Stanovením mety zvané člověk si náš živočišný druh vykreslil obraz ( a dále si ho vykresluje), k němuž je rozhodnut směřovat. Mýtus člověka je propracován do nejmenších detailů ( ať už na základě poznání nebo představy). Má ale schopnost, kterou ostatní mýty nemají. Jelikož je člověk člověkem jen díky schopnosti sebereflexe (člověk -- mýtus i člověk -- druh), je zároveň tento mýtus neustále aktualizován a rekonstruován podle požadavků člověka -- druhu. Tím je poposunována meta vždy o krok dál, aby bylo možno ho následovat, protože mýtus zde není od toho, aby byl dosažen, ale proto, aby byl následován.

Nejsilnější metaforou této gnoseologii se mi jeví starý klaunský trik. Tento trik spočívá v tom, že klaunovi spadne klobouk. Klaun se snaží klobouk zdvihnout, ale těsně před tím si ho po-kopne o krok dál. Udělá tedy krok a celou situaci zopakuje -- přiblížit, oddálit. Pohybuje se přitom po celé manéži.

Druhu homo sapiens spadl tento pomyslný klobouk na zem v okamžiku (za okamžik zde považuji jakkoliv dlouhé období), kdy si začal sám sebe uvědomovat. Od té doby se honí za svým kloboukem časoprostorem -- manéží. Mýtus je přitom ideální stav, který si člověk, jako pomyslný klobouk, před sebou posunuje. Nietzsche to pochopil, a domníval se, že dosažení tohoto stavu (stavu člověka -- mýtu), již proběhlo. Jako řešení viděl jeho překonání ve formě postmýtické existence nadčlověka -- bytosti, která nemá potřebu následovat mýty a je schopna vyrovnat se s vlastním sebepřesahováním.

Tím se však dopustil hned dvou hrubých omylů -- rezultátem nadčlověka jednak popřel kontinuální schopnost transcendence, jelikož nadčlověk představuje absolutní totalitu člověka. Za druhé paradoxně zajistil východisko pro vytváření mýtu o nadčlověku, což naprosto odporuje podstatě jeho filosofie, ale neodporuje to v žádném případě nutnosti nahrazovat jeden mýtus (třeba náboženství v pravém slova smyslu) mýtem aktualizovaným (třeba nacionální socialismus).

Diagnóza správná, závěr mylný. Friedrich Nietzsche pouze přecenil lidskou vůli, která sama o sobě není ničím jiným, něž mýtizovanou vlastností jakékoliv formy života. Jak jsem řekl, člověk nechce mýtus zničit, ale pěstovat a pokud nadchází jeho poslední chvilka je nutno ho nahradit mýtem novým.

Další velkou mytologii má na svědomí Karel Marx, který se dokázal (vskutku geniálně) oprostit od filosofické představy metafyzického absolutna a na poznatky klasické ekonomie aplikoval obrácenou Hegelovu dialektiku -- dialektiku postavenou jednak na poznání, ale také na představách, což je schéma vedoucí k vzniku další mytologie. Jeho podíl byl v tomto případě , na rozdíl od Nietzscheho, opravdu osobní. Ovšem ,stejně jako u Nietzscheho, je za to neprávem odsuzován a démonizován.

V dosavadních epochách byl mýtus konstruován a rekonstruován na základě strukturální proměny: dá se říct, že každá mytologie je pouze jiným řazením, řetězením a kvantifikací stejných prvků. Stejně jako v chemii je možné tímž způsobem vytvořit z určité omezené skupiny prvků odlišné sloučeniny. V tom případě je tedy každá mytologie strukturálně rekonstruována z prvků té předcházející, navenek vnímána jako kvalitativně odlišná.

Zatímco až donedávna se jednotlivé mytologie střídaly ve společenské dominanci -- s marnou snahou vymazat mytologie předchozí nebo konkurenční - po zkušenostech s nacismem a komunismem (případně s mytologiemi odvozenými ) se společnosti, které tyto mytologické sloučeniny vytvořily, rozhodly podrobit je i všechny jiné (např. liberalismus) neustálému relativizování.

Přehlédneme-li současnou politickou scénu, zjistíme, že je složena ze všech podstatných mytologií minulosti - křesťanské, liberální, nacionální a sociální, ve více či méně autentických, vesměs ale z jejich vzájemných, možných i neuvěřitelných, kombinací.

Pokud by chtěl někdo namítnout, že liberalismus není mytologií, neboť vyznává svobodu, pak podotýkám, že princip svobody (a svobody trhu zvláště) je ze strukturálního hlediska stejným mýtem jako bůh nebo sociální spravedlnost. Vystoupit z řady mytologií umožnila liberalismu specifická situace po roce 1989 na východ od železné opony.

Na západ od ní může být označení liberál stejně urážlivé, jako je u nás komunista. Postmoderna je tak v pozici chytré horákyně -- ani oblečená, ani svlečená, ani pěšky, ani na voze. Distancování se od mytologií (ideologií s potenciálem víry) proběhlo, bez podstatnějšího uvědomění , jen napůl. Opustit tyto struktury zjevně nedokážeme, aniž bychom je nějakým způsobem kompenzovaly. Tento deficit (prostor) je také možné označit jen za teoretický, protože v praktickém životě společnosti vstupuje, skrze média, do mytologie sektor soukromých individuálních nebo skupinových zájmů, využívajících mýtus jako prostředek k jejich uspokojení.

Jak tedy vznikl tento prostor? Všimněme si, že žádný z politických subjektů, které chtějí hrát významnější roli při ukrajování z koláče moci, přímo neodkazuje na mytologie, ze kterých bez pochyb čerpá. Činí tak pouze pod nátlakem a z nepozornosti. To, že je tato nedůvěra stále živá, pocítil např. rakouský neonacista Haider, když začal být natolik troufalý, že veřejně ventiloval své zpochybňující názory na holocaust nebo rasistické urážky. Musel, v zájmu zachování politické přijatelnosti rakouských Svobodných, opustit post předsedy a stát se jejich šedou eminencí.

Právě tato hranice, za kterou už ideologie nesmí, pokud si chtějí uchovat svůj kredit, je v jiné úrovni, než je hranice uspokojení mýtických potřeb. To znamená, že tento prázdný prostor je třeba bez váhání vyplnit. Pro ekonomickou expanzi, hledající neustále nová odbytiště, se tento deficit stal příležitostí, jak spojit příjemné s užitečným. To by nebylo možné bez jednoho důležitého činitele -- bez médií. Ty hrají zásadní roli ve vytváření mytologie konzumu na základě své vlastní autority (v pravém slova smyslu mýtické) a to ve vlastním zájmu, neboť jsou, v drtivé většině na této konjunktuře existenčně závislá.

Společnost se tak ocitá ve stavu jakéhosi mytologického schizmatu. Toto schizma způsobuje, že masa společnosti je orientována stále víc mimo sociopolitický děj a jeho rozhodnutí se tak stávají, k potěše vykonavatelů, na této mase nezávislá. Stávají se výsledkem soupeření vysoce autonomního politického boje. Nálepka původních mytologií dodává subjektům usilujícím o mocenské postavení politickou legitimitu, zdání vyšších cílů, než je osobní nebo skupinová mocenská participace. Oporu pro své působení mají v základním principu demokracie -- v politické pluralitě. Tato mnohost je však, jak je patrno výše, určena pouze možnostmi kombinovat staré, jako celek odmítnuté mytologie.

Je v zájmu všech "mocenských akcionářů" podporovat konzum a mýty, které se k němu vážou -- potvrdí tím vlastní konformitu a zároveň mohou dále počítat s pasivitou občana, vystačujícího si s televizí a čtrnáctidenní dovolenou. Určitě ho však nezapomenou z obrazovky vyzvat, aby se zúčastnil voleb. Tímto krokem volič celý smutný akt potvrdí.

Jsme v situaci, kdy je člověk degradován na člověka-druh. Konzumní mytologie postrádá ideovou substancialitu. Řeší pouze to, co je dnes, co je přítomné a hmatatelné, nikoliv vzdálenější cíle a nepřesahuje sebe sama, na což je ,ke všemu, ignorantsky hrdá. Dospěli jsme k tomuto stavu, aniž bychom pro to našli nějaké opodstatnění, neboť člověk -- mýtus se člověku -- druhu ještě více vzdálil. Hlásám vám podčlověka.