Všeobecně platí, že mluvit vážně by se mělo s každým. Jsou však případy, kdy je nutné toto pravidlo omezit. Příčetnost, morální úroveň či osobní vyspělost mohou být kritéria pro takové omezení. V jistém ohledu je samozřejmě nutné a správné brát vážně i psychopata či recidivujícího zločince. Skutečnost, že každý si zasluhuje respekt, však ještě neznamená, že každý má být ve všech ohledech stejně hodnocen (Avishai Margalit, The Decent Society). Někdy prostě není dobré a zodpovědné brát vážně a bez výhrad výroky psychopatů, nenapravitelných zločinců či notorických lhářů ("Já to myslím dobře ...", "To já nedělám ..." apod.). Zejména pak není dobré a zodpovědné jejich výroky určovat své vlastní kroky a rozhodnutí.

Komunistické vlády se po celém světě vyznačovaly systematickou fyzickou likvidací opozice, represemi a omezováním vlastního obyvatelstva, devastací vzdělání a morálky společnosti (viz Courtois, S., et alii, Černá kniha komunismu; měla by stačit vlastní paměť starších z nás). Z ideologií pak komunismu co do organizované politické brutality může konkurovat pouze fašismus (byť v menším měřítku, evropský komunismus odsuzoval a trestal dle analogického principu: příslušnost k rase nahradila příslušnost politická či třídní; rasově méněcenného nahrazuje třídně méněcenný).

Je to Komunistická Strana Čech a Moravy, která má od počátku svého nepřítele a proti tomuto nepříteli se sama vymezuje: "Nikdo a nic není pro buržoazii větším nepřítelem než komunistické hnutí. Známe to z historie, ale velice dobře i ze současnosti." Cituji zde z projevu předsedy ÚV KSČM Miroslava Grebeníčka k 80. výročí založení strany (není-li uvedeno jinak, následné citace pochází také z tohoto projevu). Komunismus, podobně jak fašismus, je určen nejen myšlenkou "jak" a "kam", ale také "proti" -- a v posledním století bylo toto "proti" naplňováno všemi prostředky. Který jiný z politických směrů má svého esenciálního nepřítele, proti kterému je třeba bojovat? Podívejme se nyní, jak svoji historii vidí sama KSČM ústy svého předsedy M. Grebeníčka.

O způsobu moci a vlády, který bolševici v Rusku nastolili nepadne v tomto kontextu ani slovo. Čistky, Gulag, hladomor, okupace okolních zemí, nic neexistuje, nic nemá s komunismem společného ani vlásek, resp. nestojí za zmínku. Chybou zřejmě bylo, že "Koba" Stalin, Berija, Dzeržinskij, či Lenin, hordy katů a soudců byli vesměs válkou a bídou zradikalizovaní, převážně mladí dělníci, ještě nedotčení sociálně demokratickými praktikami. Pravda, s. Grebeníček přiznává, že akceptace stalinistického principu a politické procesy byly neomluvitelnou chybou, avšak neopomene rychle dodat: "Uvnitř strany stále probíhal zápas s omezenými zájmy a představami vládnoucích skupin, zápas o původní socialistické ideály, o prosazení skutečných zájmů fyzicky i duševně pracujících, zápas o tvůrčí myšlení a další rozvoj společnosti. I v těchto letech u nás lidé normálně žili, byla dosažena řada hmatatelných úspěchů a otevřeny možnosti progresivních reformních systémů." (Pozn. na okraj, míněna jsou padesátá léta.)

Ušetřena nezůstane ani První republika, byť se s. Grebeníček ve svém projevu T.G.M. na druhé straně dovolává.

První republika, téměř dvacet let Českého státu ve dvou větách předního představitele druhé nejsilnější strany v Čechách. Nejsem historik, avšak nakolik si pamatuji ze škol, jedním z prvních, kdo uzavřel s A. Hitlerem pakt a oficiální dohodu byl i J. V. Stalin. Jak byla komunistická strana v podzemí činná proti buržoaznímu útlaku, tak v počátku okupace vlastně nevěděla na čí straně stojí a až do napadení Sovětského svazu Hitlerem vyvíjela v odboji proti okupační moci jen nesystematickou a sporou aktivitu.

S jakou ctí vstupovala KSČ do dnů svobody vypráví např. Ferdinand Peroutka (Demokratický manifest, vzpomínky na věznění v KZ v Kosatík Pavel, Ferdinand Peroutka) či Margarete Buber-Neumannová (Moje přítelkyně Milena, Als Gefangene bei Stalin und Hitler).

Zejména ke konci války představovali komunističtí vězni pro významné politické spoluvězně, demokraty držené ve fašistických věznicích a koncentračních táborech další nebezpečí a ohrožení na životě. Komunisté likvidovali své nepřátele i v prostředí, které mělo za cíl zlikvidovat obě skupiny současně.

Možno dodat, že komunistická strana pak podobné praktiky jen přenesla z lágrů do zemí, které ovládla a spravovala podobným způsobem (ostnatý plot kolem, represe uvnitř, neposlušnost vůči režimu se trestá až smrtí, centrální řízení a spíše příděly místo platů). Nakonec se čtenář dozví, že nikoli komunisté, ale ostatní politické strany a zejména buržoazie připravovala v roce 1948 puč a KSČ se mu jen a pouze bránila.

"Ačkoli se navenek vykládá, že u nás nikdo nepomýšlí na zvrácení znárodněného hospodářství", řekl k tomu K. Gottwald, "víme, že reakce o zvrat usiluje, že chce návrat k předmnichovským poměrům... Reakce, rozlezlá na všech stranách, se bude snažit ochromovat činnost vlády, parlamentu a ostatních lidových orgánů, aby v určitém okamžiku mohla vládu a parlament učinit plně práce neschopnými. Chtěla by vyvolat ve vhodný okamžik vládní krizi a učinit pokus o vytvoření úřednické vlády. Politicky vzato, takový krok by bylo nutno hodnotit jako pokus o reakční puč, jako pokus o reakční státní převrat. Na něj by bylo nutno dát patřičnou, pro reakci zdrcující odpověď."

Skutečnost, že kdekoli se komunistická strana dostane k moci či alespoň k význačnému poměru moci ve státě, nikdy se nedrží v mantinelech, které by respektovaly základní demokratické zásady, nemusí být zobecnitelná do podoby poučky. Že se tak zatím stalo ve všech případech, ale může cosi vypovídat o tom, kterak tato strana chápe své fungování a nakládání s mocí. Nakolik je či není tento fenomén provázán s definicí komunistického hnutí "proti", tj. bytostným vymezením proti nepříteli, kterého je nutno zlikvidovat, ponechme stranou. O sedmdesátých a osmdesátých letech, kde již o nějakém "zápas(e) o původní socialistické ideály, o prosazení skutečných zájmů fyzicky i duševně pracujících, zápas(e) o tvůrčí myšlení a další rozvoj společnosti," nemohla být ani řeč; kdy však represe a brutalita režimu dosáhla svého druhého vrcholu, s. Grebeníček mlčí. Ví proč. V těchto letech do KSČ vstupovala a aktivně v ní působila podstatná část jejích nynějších členů (KSČM se chápe a reálně funguje jako nástupnická organizace KSČ).1

Křivá rovnítka, jak by řekl Václav Bělohradský, se uplatní vždy a všude. Zejména při pohledu na poslední události v našich dějinách. Třeba pouze k jedinému rozdílu, patrnému z dobových fotografií: komunisté jsou ve vládě, ovládají represivní aparát státu, a Lidové milice v ulicích. Ani jedni však "znaménko" nepřehodili; rovnítko pokulhává.

Argumentem pro diskreditaci současné KSČM by měla být sama historická zkušenost a paměť. Dále si nejsem jist, kterak je strana, jejíž předseda prosazuje výše uvedený pohled na historii, schopna vésti dialog; případně na kolik je schopna zaručit, že se nebude v přístupu k moci opakovat. Někdo, kdo buďto záměrně a opakovaně lže či obhajuje totalitní a zločinnou minulost, není dobrým partnerem pro dialog. Nejde jen o nálepku "komunistický", byť jsem přesvědčen, že každého, kdo by se pokusil založit Fašistickou Stranu Čech a Moravy by státní orgány hned a správně pohnaly k zodpovědnosti. Jde i o to, co se pod touto nálepkou skrývá a co se z pod této nálepky ozývá.

Kromě toho, podobně jako už upozornili další signatáři petice, netuším, proč je vyjádření názoru chápáno jako "primitivní "věřící" antikomunismus" (článek M.J.). Pohled do minulosti ale možná připomene, že podobné po-petiční hysterie jsou běžnou součástí některých skupin české společnosti.

2.12.03, Vídeň

Celý projev s. Grebeníčka ZDE

1) V prosinci 1989 mimořádný sjezd KSČ (od r. 1990 KSČS) rozhodl o vytvoření územní organizace komunistů v Čechách a na Moravě. K tomu došlo na ustavujícím sjezdu KSČM 31. 3. 1990. I. řádný sjezd KSČM v Olomouci v říjnu 1990 přijal první samostatný program strany. Postupně vznikala představa o přetvoření jednotné KSČS na federaci KSČM a KSS. Došlo k tomu na 18. sjezdu KSČS v r. 1990. (cit. z dokumentu KSČM, Kdo jsme ZDE)