Hromadí se zápory. Eskalovalo pokračující, ale až dosud nízko-úrovňové guerillové válčení v hlavních sunnitských oblastech, které vede k 3-7 americkým úmrtím za týden. Poté, co byli čtyři Američané přepadeni ze zálohy, zabiti, zohaveni a vláčeni ulicemi Falúdží, námořní pěchota se rozhodla k velkému protiútoku. Byla nasazena značná palebná síla, včetně útoku na mešitu, což mělo za následek stovky iráckých mrtvých, ke skutečnému masakru, aniž by (alespoň dosud -- tedy do 14. dubna) došlo k převzetí města Američany. Nepřiměřená reakce USA jim znepřátelila i ty největší stoupence. Adnan Pachachi, bývalý irácký ministr zahraničí, člen Irácké vládní rady a jeden z těch, které USA nejčastěji brali jako stoupence svých aktivit, napadl americký útok ve Fálúdží jako "zcela nepřijatelný a nezákonný" a označil jej za formu "kolektivního trestu".

Mezitím si USA vybraly právě tuto chvíli k otevřenému útoku na al-Sadra, radikálního mladého šíitského klerika, který byl neustále nepřátelský vůči americké okupaci. USA postupně rozdráždily vosí hnízdo a al-Sadrovi lidé obsadili svaté město Nadžáf a jiná města. USA se v té době neodvážily vstoupit do Nadžáfu. Navíc se USA podařilo dostat do velmi choulostivé situace mocnějšího a umírněnějšího velkého ajatoláha al-Sistáního, jehož stoupence přitahuje al-Sadrova bojovnost, zejména vzhledem k tomu, co dělají USA. Al-Sistání je opatrný, podle názoru USA příliš opatrný.

A všude mizí šíitsko-sunitské rozpory a nahrazuje je sjednocený irácký patriotismus. K němu se začínají přiklánět i Kurdové. To, co bylo pouze guerillovou aktivitou se mění v hnutí odporu, což je skutečný rozdíl. Síly hnutí odporu mají v tuto chvíli nejen mnoho měst, ale také odřízli silnici z jordánského Ammánu do Bagádu, a tak ohrozili zásobování.

Různé skupiny navíc unášejí ne-Iráčany, aby vyvinuly účinný tlak na ostatní země, které jako součásti koalice vedené USA dodávají vojáky a další podporu. Lidová podpora je v těchto zemích od počátku slabá. A podpora vlád začala opadat už před současnou eskalací. Nyní musí vynaložit mnoho své diplomatické energie na snahu přimět své koaliční partnery, aby nestahovali své vojáky, nebo aby vyslali náhradu za ty, kteří opustili Irák. Do člunu už teče voda -- a to právě ve chvíli, kdy USA potřebují v Iráku více vojáků, ne méně.

Ovšemže, USA mohou vyslat více vojáků samy -- i když ne všechny, pak mnoho, což by ovšem obnovilo koncepci, která by byla pro Bushovu administrativu politicky zničující. Někteří američtí politici už vyzvali k tomu, aby bylo nyní vysláno více amerických vojáků. Ale jiní mluví, i když tišeji, o možnosti jednostranného stažení se. Bush by rád nezvolil ani jednu ani druhou možnost a z celé diskuse se stáhnul. To je ale jen stěží možné, vzhledem k tomu, že se tu vyrovnává s "teroristickou hrozbou," která byla před i okamžitě po 11. září předmětem vášnivé celostátní debaty, probíhající i v televizi.

Mnozí Američané i jiní političtí vůdci říkají, že chtějí, aby větší roli sehrálo OSN anebo NATO. Ale zatímco americké vedení si opakuje tuto mantru (kterou stěží spolklo, vzhledem k jejich předchozímu opovržení nad OSN a dokonce i nad NATO), USA jen velmi pomalu pracují na dosažení potřebných rezolucí. A není vůbec jasné, jestli jich dosáhnou. Cena za takové rezoluce je vysoká -- postoupení velké části kontroly nad Irákem.

A s tím americká administrativa ještě není srozuměna. A tak chce to, co chtěla od začátku -- značnou pomoc od všech ostatních, ale aby vše bylo po jejich. Nejen, že s tím OSN a NATO nejsou srozuměny; vzpouzet se začíná se už i Američany jmenovaná Irácká vládní rada. Blíží se volby v USA a situace se zhoršuje. A blíží se i magické datum 30. června, během kterého USA slíbily předat Iráku suverenitu. Zdá se, že ani teď nemají jasný plán, co dělat. USA se modlí (doslova), aby Lakhdar Brahimi nějak s užitím svého šarmu přiměl Iráčany (všechny Iráčany) k souhlasu s přijatelnými formulkami. To je ovšem dosti beznadějné. I kdyby se nějaké takové formulky našly, bude mít vůbec nový irácký suverénní stát dostatek vojenské síly k tomu, aby vůbec něco kontroloval? To si lze stěží představit. Ale budou-li američtí vojáci stále hlídkovat i po 1. červenci, irácká suverénní vláda se bude jevit všem Iráčanům jako bezmocná loutka a ztráty americké armády budou růst.

Co se tedy bude dít? Pokud má nyní někdo na americké straně jasný plán, asi by mohl stabilizovat situaci. Ale od Cheneyho až po Rumsfelda, od Bremera až po generála Abizaída se všichni zdají být zmatenými náčelníky bloudícími v mlze. Ani američtí Demokraté nemají jasno v tom, zda chtějí kritizovat Bushovu administrativu za to, že válku začala, anebo za to, že ji nevyhrála.

V každém případě, to nejlepší, s čím může přijít Kerry, je přenechat celou tu patálii OSN (nebo možná i NATO) -- tedy stručně řečeno, skutečně stále ta samá písnička.

Jedna stará moudrost říká, že jsme-li v hluboké jámě, první, co musíme udělat, je přestat kopat ještě hlouběji. Mají-li ale přestat kopat, musí si lidé nejprve připustit, že bylo špatné do té jámy vůbec chodit -- pokud ne morálně, pak přinejmenším politicky. Upřímně řečeno, stále nevidím ve Washingtonu nikoho, kdo by byl ochoten to říct. Takže je jednoduché předvídat, že USA budou pokračovat a kopat stále hlouběji.

Možná, že ještě dříve, než si USA dnes myslí, přijde den, kdy se rozhodnou ke stažení z Iráku. Je dobré si připomenout, že když v roce 1975 Američané opouštěli Saigon, čelili sjednocenému nepříteli s naprostou kontrolou nad jeho vlastní stranou. Vietcong nařídil svým vojákům nestřílet na osamělou a velmi zranitelnou americkou helikoptéru, který se podílela na evakuaci. Viecong byl schopen ve Vietnamu nastolit pořádek. V Iráku není žádný Vietcong. Iráčané mohou klidně střílet po helikoptérách, které jim budou vyklízet pole.

Nikdo se v USA skutečně nepřipravuje na post-iráckou éru, která patrně nechá své nejkrutější následky uvnitř samotných USA. Nadcházející americké válce vzájemných protiobvinění je velmi pochybné, zda někdo bude mít dobré slovo pro George W. Bushe.

Přeložil Ondřej Slačálek

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2004

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.