30. 4. 2004
K Prvnímu májiCo je to vlastně marxismusPokud dnes hodnotíme současnost, měli bychom znát minulost. První máj jako Svátek práce se k minulosti a jejím filosofickým a politickým koncepcím odkazuje. Měli bychom tedy znát pojmy, vztahující se k významu svátku, jejich význam, filosofický, kulturní a politický kontext. Znalost minulosti ještě nikomu nikdy neublížila. Pomáhá ale mnohdy pochopit přítomnost. Pomáhá orientovat se i v konceptech budoucnosti, jejichž se stáváme i my součástí - ať chceme, nebo ne. Protože jsme součástí společnosti, jejíž nezanedbatelnou část stále ovlivňují ideje, které vznikly na konci 19. století. Protože jinak polopravdy dané neznalostí či mýty dané nepravdami vytlačují dějinné události a naše představy dostávají podobu strašidel. Třebas strašidla komunismu, které obchází už více než sto let Evropou. Protože ti, kteří se nepoučí z minuloti, si ji musí znovu prožít. šok Autor tohoto pojednání přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze. |
Marxismus lze považovat za určitou odnož západní liberální tradice a západního optimistického evolucionismu. Jeho základy se úzce váží (často kriticky) především na :
UTOPICKÝ SOCIALISMUSŘecky u = ne, topos = místo čili utopie je neexistující místo, charakteristickým rysem utopického socialismu je to, že vytyčuje požadavek záměny kapitalismu socialismem v době, když kapitalismus je ještě plně nerozvinul a průmyslový proletariát se ještě nezkonstituoval v samostatnou třídu, proto kapitalistická společnost není odsuzována jako historický jev (tj. za určitých podmínek vzniklý a ve změněných podmínkách zákonitě zanikající), ale hlavně z pozic morálního hodnocení. A tak socialistickou přeměnu společnosti neváží utopický socialismu pouze na dělnickou třídu a obdobně nevidí v sociální revoluci jediný možný způsob realizace této přeměny. Většinou se utopičtí socialisté omezují na získání lidí pro vytyčené ideály intenzivní propagandou či příkladem (organizování komun) a počítají i se získáním vlivných představitelů vládnoucích tříd. Za zakladatele utopického socialismu se považuje Thomas More (1478 - 1535), anglický renesanční humanista, autor díla : "Knížka vpravdě zlatá, stejně užitečná jako zábavná, o nejlepším stavu státu a novém ostrově Utopii", 1516 - základní hospodářskou buňkou svobodného státu je rodina, výroba je založena na řemesle, vládne demokratická správa, rovnost ve vykonávání práce, lidé pracují šest hodin denně a ostatní čas věnují vědám a umění, neexistuje protiklad mezi fyzickou a duševní prací a mezi městem a venkovem. Rovněž Thomass Campanella (1568 - 1639) snil ve svém díle "Sluneční stát" (Civitas Solis), napsaném v roce 1602 a poprvé uveřejněném v roce 1623, utopii o ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde společná práce je zárukou hojnosti, kde však existuje přísná reglementace způsobu života, vláda kněží, která v podstatě teokratická. Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých "kacířů" (bohomilové, valdenští, albigenští = kataři, begkardové), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (1490 - 1525) - vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení "království božího na zemi". Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa (1760 - 1797), šlo o revolučním hnutí ve Francii 18. století, usilující o "Republiku rovných" - jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, vroce1796 hnutí zorganizovalo "Spiknutí rovných", které však bylo odhaleno. Charles F. M. Fourier - tvrdil, že špatný není člověk, nýbrž společnost, v níž žije, proto je nutné vytvořit takové společenské podmínky, který by napomáhaly plnému uspokojování lidských vášní, jejich rozvoji a rozkvětu, základní jednotkou společnosti se stanou falangy, výrobně - spotřební celky, rušící obchod, každý člen falangy bude mít právo na práci, rozdělování se bude dít podle práce a nadání. Claude H. R. de Saint-Simon - budoucí společnost by měla být založena na vědecky organizovaném, plánovitém mohutném průmyslu, jednalo by se o centrální společenské řízení národního hospodářství, ovšem soukromé vlastnictví a třídy by byly zachovány, vládnoucí postavení by měla mít věda a průmysl, vědci a průmyslníci, k nimž řadí továrníky, obchodníky, bankéře i dělníky. Robert Owen - přikládal mimořádný význam výchově, připravoval "nový mravní svět", budoucí beztřídní společnost si představoval jako svobodnou federaci samosprávných komun, v nichž každá čítá od 300 do 2000 lidí, žádá odstranění všech bezpracných důchodů a rozdělování spotřebního fondu podle potřeb členů komun, organizoval pracovní komuny (dělnické osady), například "New Harmony" v USA v letech 1825-29 a "Harmony Hall" v Anglii vletech 1839 - 45, a směnné bazary (centrálně řízená výměna přebytků produkce komun), ovšem neúspěšně. STRUKTURA MARXISMU
FILOZOFICKÁ VÝCHODISKA MARXISMUMarxismus je realistickým, ateistickým a materialistickým učením. Podle něho bytí je první, duch ho následuje. Vědomí, duchovno závisí na bytí, na materiálním, nikoliv naopak. "Bytí lidí není určeno jejich vědomím, nýbrž naopak jejich vědomí je určeno jejich společenským bytím" napsal Karel Marx (1818 - 1888), první z klasiků marxismu již v roce 1851 v předmluvě svého pojednání "Ke Kritice politické ekonomie". Dále neexistuje žádný tvůrce světa (Bůh), ale naopak hmota (příroda) je věčná. Nemá začátek ani konec v čase a v prostoru. Je rovněž nekonečná ve své hloubce, je nevyčerpatelná, ve svém lůně skrývá nekonečnost forem, které se s ní postupně rozvíjejí (formy rostlinného života, živočichů, lidská společnost). Duch, vědomí je pak produktem a funkcí hmoty. Lidské poznání zase čistým odrazem (kopii, fotografií) vnějšího světa. Zde se zvlášť silně projevuje vliv učení německého poklasického filozofa Ludwiga Feuerbacha (1804 - 1872), který vznik náboženství a představy o Bohu vyložil jako projekci absolutizovaných a optimalizovaných lidských vlastností do nekonečna (základní dílo - "Podstata křesťanství" z roku 1841). Ideál člověka přitom Feuerbach vidí ve státě - obci, v níž by se spojil jeho egoismus i altruismus (komunismus) - tzv. člověk obcový (Gemeinmensch). Marxistická metafyzika je tedy monistická, evolucionistická a optimistická :
Vývoj přírody i společnosti ovšem děje dialekticky, zákonem pohybu a přeměny světa je tak dialektika, a to materialistická dialektika. Pojmem "dialektika" se původně označovalo umění dialogu a sporu (řecky "dialektike techne" = umění rozhovoru), ve středověku začali dialektikou nazývat formální logiku, která se stavěla proti rétorice, později dialektické myšlenky se objevily hlavně u představitelů německé klasické filozofie (idea vývoje, učení o antinomiích, učení o nevyhnutelnosti, se kterou vše spěje ke své negaci). Ovšem v marxismu se dialektikou rozumí "věda o nejobecnějších zákonech vývoje přírody, společnosti a myšlení". Za tvůrce dialektického materialismu se považuje Bedřich Engels (1820 - 1895), druhý klasik marxismu, autor takových filozofických prací jako "Ludwig Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie", "Podíl práce na polidštění opice", "Anti-Dühring" či "Dialektika přírody", který zevšeobecnil Marxovo sociální učení a jeho projekci (historický materialismu) na celý kosmos (vesmír, svět jako celek). Samotný název dialektický materialismus pak pochází od ruského marxisty Georgije Valentinoviče Plechanova (1856-1918). TŘI ZÁKLADNÍ ZÁKONY DIALEKTIKYformulované Bedřichem Engelsem:
MARXISTICKÝ POHLED NA SPOLEČNOSTZákladním principem tzv. historického materialismu je to, že materiální podmínky (společenské bytí) určují vědomí, myšlení dané společnosti a nikoliv naopak, přitom tímto společenským bytím se myslí tzv. způsob výroby materiálních statků, tzn.způsob, jakým lidé v dané společnosti vyrábějí statky, které jsou pro ně životně důležité. Vše, co učí filozofie, právo, ekonomie, sociologie, náboženství je pak zcela závislé na výrobním způsobu. Ten je rozhodující (prvotní), z něhož jsou celý duchovní život společnosti a její vědomí odvozené, sekundární, závislé - je to jen tzv. nadstavba. Prvním stupněm, faktorem ve struktuře společenského života jsou podle historického materialismu tzv. výrobní síly - výrobní prostředky a lidé, kteří mají určité znalosti, výrobní zkušenosti a pracovní návyky a kteří uvádějí výrobní prostředky v činnost. Výrobní prostředky přitom představují souhrn pracovních prostředků a pracovních předmětů, jichž se používá v procesu společenské výroby při vytváření hmotných statků. Pracovními prostředky se myslí výrobní nástroje (stroje a zařízení, nářadí a přístroje, motory atd.), provozní budovy a stavby, prostředky k přepravě nákladů a pracovními předměty pak věc nebo soubor věcí, na něž působí člověk v procesu výroby (materiály a suroviny). Druhým stupněm, faktorem jsou tzv. výrobní (produkční) vztahy - souhrn společenským vztahů, které se vytvářejí mezi lidmi nezávisle na jejich vůli a vědomí, tj. objektivně, v procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby hmotných statků. Představují společenskou formu výroby (pohybu výrobních sil), pomocí níž si lidé přivlastňují předměty přírody. V jednotě s výrobními silami vytvářejí výrobní vztahy určitý výrobní způsob (například feudální výrobní způsob či kapitalistický výrobní způsob). Souhrn výrobních vztahů, tvořících ekonomickou strukturu společnosti se pak nazývá základnou společnosti. Třetím stupněm, faktorem je tzv. právní a politická nadstavba ve smyslu reálných právních a politických vztahů a poměrů, organizací a institucí. A konečně posledním, čtvrtým stupněm jsou tzv. formy společenského vědomí - náboženství, filozofie, morálka, umění, sociální nauky (názory). Společenská nadstavba je potom tvořena právní a politickou nadstavbou a zahrnuje i formy společenského vědomí. Určitý typ společnosti s daným způsobem výroby, základnou a nadstavbou, které jsou pro něj charakteristické, tvoří posléze tzv. společenskoekonomickou formaci (např. otrokářský řád). Kromě pravěku lidstva se podle marxismu společnost vždy štěpila na velké skupiny lidí - třídy, mezi nimiž probíhal třídní boj - šlo tedy zatím vždy o třídní společnosti. Podle Vladimíra Iljiče Lenina (1870 - 1924), otce leninismu (spis "Velká iniciativa", červenec 1919) jsou třídy "velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému výroby, svým vztahem (zpravidla fixovaným a formulovaným právem) k výrobním prostředkům, svou rolí ve společenské organizací práce a konečně způsobem nabývání a velikostí podílu na společenském bohatství, jímž disponují." Navíc jedna třída se snaží přivlastňovat práci druhé třídy, protože zaujímá jiné místo v určité soustavě společenského bohatství. Ve společnosti přitom existují jednak hlavní třídy - vykořisťovatelé a vykořisťování, mezi nimiž vládne nesmiřitelný antagonismus (např. feudálové a nevolníci, kapitalisté a proletáři), jednak vedlejší třídy (např. rolníci a malovýrobci v kapitalismu) a vztah mezi třídami může být také neantagonistický (např. mezi dělníky a rolníky za socialismu). Vedle tříd se rozlišují rovněž tzv. sociální skupiny - úřednictvo a inteligence, jejichž postavení je mezi hlavní třídami. Každá společnost s antagonistickými třídami je potom zcela rozpolcená třídním bojem, kdy každá třída má svůj stát a kulturu a i národní rovina nemá větší význam. Cílem politického boje utlačované třídy (např. proletariátu) má pak být revoluční převzetí moci, zničení starého (buržoazního) státu a výstavba státu zcela nového (socialistického). S ohledem na odpor "reakce" je přitom mnohdy nutné užití násilí (tzv. úloha násilí v dějinách). MARXISMUS A DĚJINYZákladní roli v marxistické dynamické analýze dějin má tzv.mechanismus nutného pokroku, kdy dějiny se bez přestání pohybují vpřed, i když existují periody, během nichž je chod dějin pomalý a někdy jakoby šlo i o pohyb zpět. A pak náhle vývoj prudce poskočí nahoru, vpřed, v dějinách totiž podle marxismu existují přeryvy a skoky (revoluční skoky). Hnací silou mechanismu pokroku jsou výrobní síly, ty se proměňují jako první, zatímco výrobní vztahy je v tom následují se zpožděním. Mezi novými, rychle se rozvíjejícími výrobními silami a starými vztahy se vytváří napětí, tzv. rozpor. Napětí je větší a větší, až dojde k nutnému zlomu, kdy se skokem obnoví soulad mezi charakterem a úrovní výrobních sil a výrobních vztahů. Na základě zákona souladu výrobních vztahů s charakterem a úrovní výrobních sil se tak uskutečňuje přechod od jednoho společenského řádu k druhému, přičemž v podmínkách třídních, antagonistických společností probíhá tento přechod cestou sociálních revolucí. Na úsvitu lidských dějin nacházíme tzv. prvotně pospolnou společnost založenou na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků jednotlivých občin (rodů, kmenů), s nízkou úrovní výrobních sil (primitivní pracovní nástroje) vynucující si kolektivní charakter lidské práce (sběračství, lovu, nerozvinutého rolnictví a pastevectví). Nyní dochází k první sociální revoluci, kterou provádějí otrokáři, kteří si zotročují dosud svobodné lidi. Tak vzniká druhá formace v lidských dějinách - otrokářská společnost. Otrokářská společnost vznikla tehdy, když se v materiální výrobě začali otroci využívat jako základní, masová výrobní síla, došlo k rozkolu společnosti na třídy otroků a otrokářů, vznikl stát jako mocenský orgán otrokářů. Svého vrcholu dosáhl otrokářský řád ve starém Řecku za athénské demokracie a starém Římě během římského císařství. Ovšem řada zemí tuto formaci vynechala a přímo přešla k feudalismu. Kromě toho existovaly v otrokářské společnosti i jiné třídy než otroci a otrokáři, a to svobodní rolníci, řemeslníci a kupci. Na konci starověku dochází k druhé sociální revoluci, kterou provádějí feudálové - vzniká feudalismus (feudální společnost). Feudalismus - jeho základem je feudální vlastnictví hlavního výrobního prostředku - půdy a osobní závislost výrobců - rolníků, kteří na feudální půdě vedou drobné individuální hospodářství, na feudálech. Vládnoucí třídou jsou pozemkoví vlastníci (šlechta a církev), proti níž stojí třída rolníků (nevolníků). Existuje soustava mimoekonomického přinucení (přímá moc feudála nad rolníkem) a jako důsledek toho nízká úroveň techniky. Na konci této periody provádí buržoazie třetí sociální revoluci (jejím vrcholem je Velká francouzská revoluce) a vzniká kapitalismus (kapitalistická společnost). Kapitalismus - společenský způsob výroby založený na soukromokapitalistickém vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování námezdní práce. Za kapitalismu je společnost rozdělena na dvě antagonistické třídy - na třídu kapitalistů, kteří vlastní výrobní prostředky a vykořisťují pracující a na třídu proletářů, kteří jsou zbaveni výrobních prostředků i existenčních prostředků, a proto jsou nuceni neustále prodávat svou pracovní sílu kapitalistům. Hlavním zákonem kapitalismu je maximalizace nadhodnoty (zisku), jejímž zdrojem je nezaplacená práce námezdních dělníků (dělník dostává zaplacenou mzdu - hodnotu své pracovní síly, nikoliv však hodnotu své práce). Maximalizace zisku nutí kapitalisty neustále zvyšovat vykořisťování pracujících, což vede k jejich rostoucímu relativnímu a někdy i absolutnímu zbídačování. Současně kapitalistická tržní ekonomika podléhá cyklickým výkyvům - hospodářským krizím z nadvýroby (zhruba asi v desetiletých intervalech). Postupně tak dochází k neustálému zaostřování základního rozporu kapitalismu mezi prohlubujícím se společenským charakterem výroby (v důsledku rozvoje společenské dělby práce, koncentrace a centralizace výroby) a soukromokapitalistickým přivlastňováním produktů práce. Na pořadu dne je čtvrtá a poslední sociální revoluce - proletářská revoluce, díky níž může lidstvo vstoupit do formace komunismu (komunistická formace). Komunismus (z lat. communis = společný) - první společenskoekonomická formace v dějinách lidstva, vytvářející podmínky pro neomezený rozvoj lidstva odstraněním sociální nerovnosti a urychlením rozvoje výrobních sil. Cílem je beztřídní společnost s jednotným společenským vlastnictvím výrobních prostředků a úplnou společenskou samosprávou (odstranění státu). Práce se stává pro všechny první životní potřebou, postupně se realizuje rozdělování statků podle potřeb, výroba se rozvíjí plánovitě, na základě vědeckého předvídání, bez nutnosti tržní koordinace. Komunistická formace se vyvíjí v průběhu výstavby socialismu a komunismu - nižší a vyšší fáze komunistické společnosti, kdy přechod od socialismu ke komunismu se obejde bez další sociální revoluce. Socialismus (z lat. socialis = společenský) tedy představuje nižší fázi komunistické společenskoekonomické formace (společnosti). převládá zde již společenské vlastnictví výrobních prostředků (družstevní, státní, samosprávné vlastnictví), ovšem výroba si ještě zachovává určitý tržní (zbožní) charakter, rozdělování se děje převážně podle práce, nejsou překonání úplně třídní rozdíly (i když vztahy mezi třídami a sociálními vrstvami mají být neantagonistické). Rozdíly mezi socialistickou a (plně)komunistickou společností jsou tedy nemalé, nelze však na základě nich tyto stupně považovat za zvláštní, samostatné nebo relativně samostatné výrobní způsoby či společenské formace. VÝVOJ MARXISMU
NEOMARXISMUSJde o komplexní hnutí, které se rozšířilo hlavně po roce 1960. Neomarxisté rozšířili tradiční marxisticko-leninské schéma o hlubší analýzu člověka jako svobodné osoby (tzv. antropologický obrat), kritiku gigantických technologií (technokracie), kritiku konzumní společnosti (společnosti nadbytku), kritiku bezhodnotové vědy (požadavek kriticky angažované vědy), demokratizaci (požadavek rozšíření politické demokracie na celou společnost -sociální a ekonomická demokracie). Neomarxistické názory jsou často spojením myšlenek "mladého" Marxe s moderními filozofickými (anarchistickými, existencionalistickými) a psychologickými či psychoanalytickými (Sigmund Freud, 1856 - 1939) teoriemi. Mnozí neomarxisté popírají revolučnost dělnické třídy azarevoluční považují spíše inteligenci (malou intelektuální elitu a studenty). Neomarxismu probudil zájem i o alternativní formy života. Měl vliv na hnutí "Nové levice" a studentské bouře v roce 1968. Předchůdci neomarxismu byli zejména Maďar György Lukács (1885-1971), filozof a literární kritik (například "Dějiny moderního dramatu", 1911) autor známého díla "Dějiny a třídní uvědomění" z roku 1923, v němž zdůrazňoval roli třídního sebeuvědomění proletariátu, z dalších prací - "Lenin" (1924) či "Mladý Hegel, o vazbách dialektiky a ekonomie" (1948) a Ital Antonio Gramsci (1891- 1937), revolucionář a filozof, který poprvé vyslovil požadavek, aby dělnická třída a komunistická strana usilovaly o kulturní hegemonii (nadvládu, vůdcovství) v občanské společnosti, nestačí pouze ovládat stát - politickou společnost, provedl též konfrontaci historického materialismu s matafyzicko - idealistickou koncepcí, jejímž autorem byl italský filozof a historik Benedetto Croce (1866- 1952), orientovaný na G. W. F. Hegela a hlavní Gramsciho dílo - "Sešity z vězení" (Quaderni del carcere), publikované poprvé v roce 1947. Hlavní představitelé neomarxismu
MALOBURŽOAZNÍ SOCIALISMUSK maloburžoazii podle marxismu patří řemeslníci, domácí výrobci, drobní obchodníci, soukromí rolníci. Spolu s inteligencí a úřednictvem tvoří v kapitalistické společnosti tzv. střední vrstvy, jejichž postavení je mezi dělnickou třídou a buržoazií (buržoazie se přitom dělí na monopolní a nemonopolní velkoburžoazii a střední buržoazii). Maloburžoazie se vyznačuje z marxistického hlediska dvojakým postavením - na jedné straně je ohrožována kapitalismem, velkoburžoazií (nebezpečí bankrotů, proletarizace), na druhé straně dělnickou třídou (socialistickým znárodněním, kolektivizací). Odtud plynou i její specifické názory na společnost a ekonomiku a hledání vlastních "třetích cest". K předním představitelům tzv. maloburžoazního směru se v 19. století řadí Jean Charles Léonard Sismonde de Sismondi (1773-1836) - kritik negativních důsledků průmyslové revoluce, základní příčinu hospodářských krizí vidí v nedostatečné celkové koupěschopné poptávce v důsledku poklesu podílu pracujících tříd na národním důchodě (díky trvalé hrozbě nezaměstnanosti), hlásal návrat k malovýrobě, k řemeslným živnostem a k drobnému pozemkovému vlastnictví, měl vliv na ruské liberální narodniky, Pierre Joseph Proudhon (1809-1865) - jeden ze zakladatelů anarchismu, odsuzoval velkoburžoazní vlastnictví ("vlastnictví je krádež"), usiloval o vytvoření atomizované společnosti soukromých malovýrobců, chtěl zajistit pro malovýrobce volný (bezúročný) úvěr, Michail Alexandrovič Bakunin (1814 - 1876) - ideolog anarchismu a narodnictví, požadoval likvidaci státu, byl stoupenec skupinového (kolektivního) vlastnictví výrobních prostředků, tzv.anarchosyndikalismus, na něho navazoval takzvaný anarchokomunismus Petra Alexejeviče Kropotkina (1841 - 1921), požadující místo rozdělování podle práce rozdělování podle potřeb, teoretik nestátního komunismu, Ferdinand Lassale (1825 - 1864) - usiloval o státem podporované družstevnictví, požadoval pro dělníka "celý produkt jeho práce", formuloval tzv. železný zákon mzdový, "svépomocné", na státě nezávislé družstevnictví pak propagoval zejména Charles Gide (1847 - 1932), teoretik tzv. nimské družstevní školy. V Anglii pak působí Fabiánská společnost, založená v roce 1884 skupinou intelektuálů (George Bernard Shaw, Beatrice a Sidney Webbovi, Anne Besantová, Hubert Bland a jiní) prosazujících sociální reformy, zejména ve sféře přerozdělování a spotřeby (fabiánský socialismus), název pochází od jména římského vojevůdce Fabia Cunctatora (Váhavého), Fabiánská společnost se v roce 1900 stala součástí Labour Party jako literárně publicistická skupina. V Německu zase nacházíme tzv. katedrové socialisty, ke kterým patří např. Adolf Wagner (1835 - 1917), Gustav von Schmoller (1838 - 1917), Ludwig Joseph Brentano (1844-1931), Werner Sombart (1863 - 1941) a další představitelé mladší historické školy se zaměření na sociální reformy (zákaz práce dětí, omezení práce žen, zákaz práce v neděli, zavedení institutu továrních inspektorů atd.), prováděných státem za pomocí odborového hnutí, aktivně pracovali ve "Spolku pro sociální politiku", založeném v roce 1872. Ve 20. století se maloburžoazní proud zaměřuje na kritiku velkých kapitalistických monopolů a jejich využívání státu k vlastnímu prospěchu, někdy sní o obnově konkurence z období předmonopolního kapitalismu, často však srůstá s tzv. revizionismem (z lat. revisio - přezkoumání) a reformismem (zlat. reformare - přetvářet) v dělnickém hnutí. Za zakladatele revizionismu a reformismu se považují Němci Eduard Bernstein (1850 - 1932) - považoval socialismus pouze za mravně etický ideál, odmítal diktaturu proletariátu, za jediný úkol dělnické třídy považoval boj za drobné reformy v rámci kapitalismu, autor známe věty "Konečný cíl je ničím, hnutí vším!"- a Karel Kautsky (1854-1938) - původně marxista, nepřijal však socialistickou revoluci v Rusku, potřebu rozbití staré státní mašinérie a její záměny za orgány proletářské moci, V. I. Lenin jej považoval za odpadlíka - renegáta. Soudobý reformismus je pak údajně reprezentován Socialistickou internacionálou, založenou v roce 1951 a sdružující socialistické a sociálně demokratické (čili nekomunistické) původem dělnické strany. Vliv těchto stran byl spjat zejména s realizací tzv. sociálního státu v rámci státně monopolního kapitalismu 50 - 60. let. V současnosti tyto strany hledají svou novou, "postmoderní" podobu po vzoru britské New Labour.
|
1. máj | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 5. 2004 | První máj a jeho tradice | ||
1. 5. 2004 | Máj 1890 | Jan Neruda | |
1. 5. 2004 | Slavný den | Jaroslav Seifert | |
1. 5. 2004 | |||
30. 4. 2004 | Co je to vlastně marxismus | Stanislav Heczko | |
30. 4. 2004 | Nové zdanění důchodů odhlasováno | ||
30. 4. 2004 | Stávkokaz | Štěpán Kotrba | |
28. 4. 2004 | "Za anarchistický svět, proti kapitalistické Evropě" | ||
28. 4. 2004 | Kdo se v Praze serve na Prvního máje? | Ondřej Slačálek | |
2. 5. 2003 | Baťovské 1. máje ve Zlíně | Jiří Bakala | |
30. 4. 2003 | Památce popravených anarchistů z chicagského procesu | ||
29. 4. 2003 | První máj s komunisty, sociálními demokraty a odboráři | ||
28. 4. 2003 | Anarchistický 1. máj "Za svobodnou anarchistickou společnost" |