Přechod k demokracii po pádu komunismu zakryl krutou hospodářskou transformaci. Bezprecedentní úpadek postkomunistických ekonomik lze srovnat jen s velkou hospodářskou krizí z třicátých let dvacátého století. V zemích, které měly štěstí, jako je Maďarsko, poklesl národní příjem jen asi o 20 procent. Hrubý národní produkt jiných zemí přitom poklesl až o 30-40 procent. Polsko bylo první kterému se podařilo vrátit se na úroveň z roku 1989, v roce 1997, jiným se to podařilo až v roce 2000 nebo později. To však neznamená, že míra spotřeby či průměrná životní úroveň byla obnovena stejně rychle.

Ideologové volnotržního kapitalismu prosazovali přechod k tržní ekonomice, aniž by strpěli jakákoliv alternativní řešení. Liberální strany, které se tvářily jako zastánkyně lidských práv a demokracie, v podstatě fungovaly jen jako politické křídlo Mezinárodního měnového fondu.

Evropská unie hrála v tomto procesu dvojí roli. Na jedné straně poskytovala oporu proti režimu, který prosazoval MMF, na druhé straně vlády a firmy z EU zneužívaly východoevropského ponížení. Západ opakovaně odmítl poskytnout středovýchodní Evropě pomoc prostřednictvím nového Marshallova plánu -- že prý tu pomoc poskytne soukromý kapitál. Jenže zahraniční investice v Maďarsku v devadesátých letech nevedly k vyššímu růstu, v porovnání s jinými zeměmi v regionu.

Brusel začal uzavírat dohody o volném obchodu se středovýchodní Evropou už v roce 1991, což rychle vedlo ke změně obchodní bilance mezi Východem a Západem ve prospěch Západu.

Destruktivní západní politika skončila v roce 1999 s válkou Severoatlantického společenství proti Jugoslávii. Západoevropské vlády si uvědomily, že pokud nebude muset být ke stabilizaci střední Evropy použito amerického letectva, bude nutno podniknout nějakou celoregionální iniciativu. Tak EU přislíbila vstup celé střední Evropy do EU, který ekonomicky nejúspěšnější postkomunistické země považovaly za urážku, který však nakonec dokázal se efektivněji zabývat širšími problémy středovýchodní Evropy a zabránit balkanizaci tohoto regionu.

Avšak EU zajistila, aby byla hospodářská pomoc střední Evropě udržována na minimální úrovni. Vyhlídky na vstup do EU vyvolaly v posledních letech podnikatelskou důvěru, ale vstup střední Evropy do EU velmi pravděpodobně nepovede v blízké budoucnosti k významnějšímu zlepšení životní úrovně. Většina lidí ve středovýchodní Evropě nevidí vstup do EU jako spravedlivé odškodnění za ztráty a oběti z devadesátých let. A lze argumentovat, že právě tvrdost podmínek EU pro vstup nových členských zemí zahnala Polsko do náruče USA a do jeho role ve válce a při okupaci Iráku.

Dalším problémem je případné přijetí eura, píše dále autor. Násilné vynucování maastrichtských kritérií a paktu o stabilitě EU může lehce vyvolat ve středovýchodní Evropě hospodářský rozklad. To by mělo katastrofální důsledky pro evropské politické síly a poskytlo by to munici antievropským nacionalistům. Slovensko, které je inzerováno jako neoliberální vzor, možná ukazuje sociální a politickou cenu takovéto politiky sousedním zemím. Nedávno tam docházelo k násilnostem mezi ožebračenými romskými skupinami a v prezidentských volbách tam soupeřili dva pravicoví populisté.

Z čistě hospodářského hlediska je rozšiřování EU směrem na Východ analogické vstupu Mexika do USA. Samotné ekonomické argumenty by nikdy pro rozšíření EU na Východ nestačily. Obrovský hospodářský rozdíl mezi Východem a Západem by bylo lze odstranit jen přerozdělováním, které by bylo alespoň dvakrát tak vyšší než nynější. Víme, že očekávat to není v současné politické situaci realistické.

Jinou možností by bylo, aby se Evropa otevřela inovaci svých institucí, aby dokázaly řešit problémy, které jí přinesou noví členové. Musel by vzniknout model s větší regulací tržních sil a s větší mírou sociálního a hospodářského plánování na evropské úrovni.