Mezinárodní společenství společně se světovou veřejností odsuzuje sebevražedné útoky na izraelské civilisty, ale zrovna tak odsuzuje Izrael, který praktikuje atentáty a okupaci. Atentát je definován jako teroristický čin a je odsouzeníhodné to, že Izrael k nim používá raket, při takovém způsobu ovšem umírá mnoho civilistů a dětí, kteří jednak zrovna byli na místě provedeného atentátu a jednak v poškozených domech v jeho bezprostřední blízkosti.

Izrael neprovádí atentáty jenom v současnosti, používal je ještě dokonce před vznikem státu Izrael a používá je dodnes. V paměti jsou dlouhé seznamy jmen politiků, vědců a myslitelů, kteří byli tímto způsobem zavražděni: Lord Bernadot; Samira Mousaová a Jahja Mashad, dva egyptští jaderní vědci; Al Wazir, tehdejší vůdce Organizace pro osvobození Palestiny; Al Shaqaqi, tehdejší generální tajemník islámského Hnutí Žihád; Abu Ali Moustafa, tehdejší generální tajemník Lidové fronty pro osvobození Palestiny.

Po útocích 11/9 Izrael zneužil toho, že svět byl v šoku a neprodleně začal s likvidací policie palestinské samosprávy a okupací palestinských území. Hned nato začal provádět jeden atentát za druhým, hlavně na představitele hnutí islámského odporu Hamás, která je na seznamu teroristických organizací. Jednalo se o fyzickou likvidaci jeho nejvyšších představitelů. Posledním článkem v řetězci atentátů byl Dr. Abdel Aziz Al Rantissi, zavražděný 17.4.04, poté, co 10.6.03 vyvázl pokusu o atentát s lehkým zraněním, když izraelská helikoptéra zasáhla jeho auto, zemřeli přitom tři Palestinci, z nichž byla jedna žena a děvčátko. Duchovní vůdce hnutí šejch Ahmed Jassin byl na kolečkovém křesle roztrahán raketou z vrtulníku, když se vracel z ranního modlení v mešitě poblíž jeho bytu, společně s ním zemřelo několik jeho druhů, kteří ho doprovázeli.

Ráno10.9.03 stihačka shodila bombu na dům Mahmouda Al Zahar, v městě Gaza, vyvázl s lehkým zraněním, ale jeho nejstarší syn Chaled byl zabit a manželka a dcera byly zraněné, dům byl zničen. Ismail Abu Shanab byl zavražděn raketou, která zasáhla jeho auto dne 21.8.03, s ním zahynuli dva členové jeho ochranky. Atentát na Ibrahima Al Maqadima byl spáchán ráno 8.3.03, raketami z vrtulníků Apache, namířenými na jeho auto, zemřeli s ním tři členové jeho ochranky. Salah Shhada byl zabit 23.7.02, když obytný dům, kde bydlel, byl zasažen raketou z vrtulníku Apache, zemřela s ním jeho žena a mnoho civilistů, mezi nimi mnoho dětí. Na Mahmouda Abu Hanoud došlo k pokusu o atentát v srpnu 2000, když byl ve vězení v Nablusu a jen zázrakem se zachránil, zanedlouho došlo k dalšímu neúspěšnému pokusu, když se jeho auto stalo cílem stihačky F16, rovněž se zachránil, ale bylo přitom zabito 11 Palestinců.

Izrael na něj opakoval atentát potřetí 23.11.01, byl při něm zabit, ve věku 34 let. Jamal Mansour byl zavražděn 31.7.01 v jeho kanceláři, po telefonním hovoru, při kterém se příslušník Mossadu představil jako hlasatel britského rozhlasu, aby se přesvědčil, že zůstane ve své kanceláři, s ním zahynulo několik členů ochranky a šejch Jamal Selim, který byl vězněn dlouhá léta v izraelských věznicích. Na Chaleda Mashaal došlo k nejznámějšímu neúspěšnému pokusu o atentát v Amánu, hlavním městě Jordánska, dne 25.9.97, když jeho osobní ochránce Mohammad Mubid Abu Seif společně s řidičem pronásledovali dva atentátníky, agenty Mossadu, chytili je a odevzdali jordánské policii.

Izrael uplatňuje na palestinské obyvatelstvo brutální kolektivní tresty, což je z mezinárodního hlediska nepřípustné, podle mezinárodního práva mají být civilisté za okupace chráněni. Izrael nikdy nerozlišoval mezi svými vojenskými ztrátami a vyhlazováním civilního palestinského obyvatelstva. Často se argumentuje tím, že ozbrojení Palestinci se skrývají mezi civilisty, nejedná se o žádné skrývání, oni v této oblasti prostě žijí a nejde o armádu, ale ozbrojený odpor. Přitom samotní členové izraelských přepadových jednotek, při akcích zatýkání militantnich aktivistů, používají úskočného civilního převlečení.

V roce 2002 izraelská armáda spáchala v Jenínu hromadný masakr, kde byly srovnány domy se zemí, v několika případech i s jejich obyvateli. Tehdy to byla msta za nastraženou léčku místního odporu, při které zemřelo 13 izraelských vojáků. Izrael odmítl vyšetřovací komisi OSN přístup do Jenínu, že v ní nejsou odborníci na terorismus. V současnosti Izrael používá stejné barbarské způsoby v dalších palestinských uprchlických táborech, naprosto katastrofální humanitární situace je v Rafah a Tulkarem. Izrael pod rouškou boje proti terorismu likviduje všechny životní podmínky, nutné k přežití Palestinců. Vytrvale odmítá vyslání mezinárodních sil, o které neustále naléhavě žádá palestinská vláda na ochranu palestinského lidu. Pokud je bezpečnost Izraele ohrožena, dalo by se logicky usoudit, že ten by měl žádat o mezinárodní ochranu, zatímco tomu je naopak.

24. dubna t.r. Izrael odmítl návrh Terje Roeda Larsena, zmocněnce generálního tajemníka pro Blízký východ, aby byly vyslány mezinárodní síly a pozorovatelé k dozoru po dobu stahování izraelské armády z pásma Gazy, které navrhl Šaron. Izraelský vyslanec u OSN Arye Mekel prohlásil: "Nedomníváme se, že poslání mezinárodních sil je dobrý nápad, ale je možné, že požádáme o pomoc spřátelené země, jako jsou USA." Larsen ujistil, že stažení armády musí být úplné a konečné, a že Rada bezpečnosti OSN rozhodne o ukončení okupace, zatímco Šaron prohlašuje, že k návratu izraelských vojenských sil do Gazy může dojít kdykokoliv, kdy to Izrael uzná za vhodné. Izrael tak soustavně přezírá roli OSN a staví se sám nad mezinárodní zákony.

Mnozí argumentují tím, že Izrael je jedinou svobodnou a demokratickou zemí na Středním východě, to je sice pravda, ale v žádném v žádném případě mu to nedává právo používat brutální sílu k potlačovaní druhého národa, totálně pustošit jeho území i s infrastrukturou a naprosto ignorovat jak mezinárodní zákon, tak odsouzení mezinárodní společnosti. Nelze zaměňovat práva palestinského lidu s totalitními režimy arabských zemí. Demagogicky to tak omlouval například Roman Joch ve článku "Rabín, kněz a krásná blondýnka" uveřejněného v MFD 23.4.04, kterým reagoval na článek vídeňského rabína Friedmana "Izrael a obušek holokaustu", MFD 21.4). Rabín Moische Arye Friedman nesouhlasí s existencí Izraele z náboženských důvodů, na toto přesvědčení má plné právo, nakonec tuto myšlenku zastávají všichni ortodoxní pravověrní Židé, zastává je i hnutí Neture Karta (O postoji židovského hnutí Neture Karta k sionismu BL 17.1.03 ZDE). Nadřazovat jeden národ a druhý, který nesmírně trpí pod izraelskou okupací, zatracovat jenom proto, že žije v jiném režimu, se dá přinejmenším nazvat rasismem. Samozřejmě, že politicky nelze nic namítat proti existenci Izraele, ale je třeba poukazovat na to, že svoboda a demokracie v něm není stejná pro všechny. Je všeobecně známo, že Arabové žijící v Izraeli mají své představitelé v Knessetu, ale jejich všeobecná práva jsou oklešťována a žijí víceménně v apartheidu. (Intifáda byla odpovědí na neuskutečněný mírový proces -- Maruan Bishara o své knize Palestina a Izrael, mír nebo rasová diskriminace BL 21.5.03 ZDE), také je potřeba vyzvedávat to, že muslimové před vznikem Izraele žili se Židy v souladu.

Při současných oslavách 56. výročí založení Izraele, demonstrovalo na padesát tisíc Izraelců proti Šaronovu plánu na zrušení svázání Izraele s Palestinci , a který posvětil Bush. Tím, že souhlasil s Šaronovým jednostranným řešením, vlastně popírá "Cestovní mapu" za kterou se angažoval a Palestinci s ní souhlasili. Místo toho mají žít v ghetu, odděleni izolační zdí a na Západním břehu nejenomže zůstávají izraelské kolonie, ale přibudou k nim ty, které budou přestěhované z Gazy. Bush a Šaron tak rozhodují o osudu Palestinců, aniž by se obtěžovali tak důležité rozhodnutí s nimi konzultovat.

Ani válkou v Afganistánu, kterou Bush vedl kvůli likvidaci organizace Al Qaida a režimu Talibánu, ani invazí do Iráku, kterou údajně irácký lid měl být osvobozen od krutého diktátora a stát se příkladem arabské demokracie na Blízkém východě, ani izraelskou okupací a státním terorem, se nedosáhlo kýženého výsledku. Tálibán a Saddám sice byli dstraněni a Al Qaidě byla zasazena smrtelná rána, ale nesmírné utrpení lidu ve válce, velké ztráty na životech a rapidní zhoršení životních podmínek, vykonaly své. Muslimové jsou pobouřeni otevřeným nepřátelstvím Ameriky a nespravedlivým nadržování Izraele a fundamentalisté z důvodu ohrožení islámu vyzývají k žihádu -- svaté válce. A to je nové semeniště dalšího terorismu. Jakékoliv násilí plodí zase jen násilí, je to bludný kruh, kterým se žádná situace nevyřeší, naopak je příčinou nezvladatelného chaosu a nekonečného umírání na obou stranách, avšak civilisté a děti platí za válku, která jim byla vnucena, tu největší daň.

Bushova administrativa je schopna z důvodu mocenské a vojenské převahy dočasně vyhrát válku, ale z absolutní neznalosti mentality muslimů a konkrétní situace na Středním východě, zrovna tak bezmezného stranění Izraeli, které nedovoluje ve vleklém izraelsko-palestinském konfliktu sebemenší krok vpřed, není už absolutně schopna řešit nastalý zmatek, který sama zasela. Američtí vojáci se k iráckému lidu chovají nadřazeně, používají násilné metody, zcela totožné s izraelskými, které ponižují a urážejí původní obyvatele. Lid se pak spontánně brání okupaci a zrovna takové prostředí je živnou půdou pro extrémistická hnutí, která jen přilévají olej do ohně a situace se tak stává neřešitelnou.

Jak Spojené státy, tak Izrael v praxi nepoužívají k řešení konfliktů politickou rozvahu, ale jen hrubé násilí. Je tragédií, že si jejich vlády neuvědomují, že tím terorismus nejenže nemůže být vymýcen, ale jen tím vzroste. Evropská unie zaujala k boji s terorismem velmi vyvážené stanovisko, je proti němu nesmiřitelná , ale klade přitom hlavní důraz jak na mezinárodní spolupráci zpravodajských služeb, tak na odstraňování kořenů terorismu.