Teď máme -- nevím kolik lidí v tajné policii, doufám, že počet není stejný, ale máme 14 000 výběrčích daní. Nejsou schopni velmi úspěšně vybírat daně.

To byl jen jeden jediný příklad, na ilustraci, jak obtížné je pro tyto nové země se přizpůsobit politické demokracii a tržnímu hospodářství.

A nadto, nyní, když existuje projekt společné měny a prohlubování spolupráce a Brusel vytváří stále nové normy a zákony, předpisy a direktivy, odpovědné osoby v nových zemích konstatují: my jsme sotva schopni si to přečíst, nemluvě o tom, že bychom se měli pokoušet to realizovat.

A proč bylo rozhodnuto rozšířit Evropskou unii hned o 10 zemí? Jsem přesvědčen, že to bylo proto, že postupný proces, proces per partes, by byl politicky velmi složitý. Na vstup do Evropské unie bylo při tom opravdu připraveno jen několik málo zemí. Kdyby bylo přijato jen těchto několik zemí, přijetí jiných zemí by muselo být odloženo po mnoho let. Tak bylo rozhodnuto, že bude přijato všech 10 zemí najednou.

Samozřejmě, dá se očekávat, že z toho vzniknou v budoucnosti určité problémy. Myslím, že bychom toto měli vidět jasně a neměli bychom se snažit předstírat, že v problémy existovat nebudou. V budoucnosti budou existovat problémy. Přesto si myslím, že tyto problémy budou zvládnutelné, pokud plně uznáme, jakého politického přístupu je zapotřebí.

Když byl v naší zemi zahájen proces hodnocení, jak je Česká republika připravena na Evropskou unii, projekt Agenda 2000, byl pro naši zemi nesmírně užitečný. Protože, víte, během privatizace v ČR vznikly velmi silné nátlakové skupiny ve finančním sektoru a v průmyslu a ty dokázaly ovlivňovat právní procesy, takže politické strany nebyly schopny přijmout v českém parlamentu zákony, jejichž účelem by bylo nastolit férové konkurenční prostředí a potlačit vliv těchto lobbistických skupin,.

Avšak pod tlakem Evropské unie byla nakonec česká vláda schopna opravit právní systém, takže český právní systém je nyní, po pěti letech tlaku z Evropské unie, o mnoho lepší než býval předtím.

Nemáme jenom právní systém, ale také systém vynucování práva. Ten se také s pomocí Evropské unie nesmírně zlepšil.

Takže i když vezmeme v úvahu ony různé miliardy korun, které ČR obdržela ze strukturních fondů EU, tyto peníze nebyly tak důležité, jak důležitý byl tento tlak, který nám umožnil zlepšit fungování politické demokracie a tržního hospodářství.

Jsem politolog a také vyučuji na Karlově univerzitě. Vysvětluju studentům, jak by měly vidět současnou situaci. Myslím, že by ji měli srovnávat se situací ve Francii po první světové válce. Protože jestliže vidíte slabost politického procesu, jestliže si uvědomíte, jak slabé byly americké instituce před zavedením Securities and Exchange Commission, instituce, která kontroluje kapitálový trh, uvidíte, že jsou postkomunistické země na téže úrovni vývoje, na níž byly západní země tehdy.

Západním demokraciím trvalo několik desetiletí, než překonaly tyto nedostatky. My postupujeme daleko rychleji. Ale i s pomocí Evropské unie to bude trvat dlouhá léta, než budou tyto země schopny fungovat bez korupce, než budou schopny snížit korupci na rozumnou úroveň, protože zlikvidovat korupci úplně je, jak víme, nemožné.

Takže, myslím, že když nebudeme mít velké oči, když nebudeme hovořit o zářné budoucnosti, když si uvědomíme, že bez hrozby ze Sovětského svazu není soudržnost Evropské unie příliš silná, přesto pořád můžeme najít rozumné politické důvody, proč bychom měli zůstat v Evropské unii a proč bychom měli podporovat rozšíření EU.

Možná, že je Česká republika jednou z nejeuroskeptičtějších zemí z nových 10 zemí, díky bývalému dlouholetému českému premiérovi Václavu Klausovi, který je nyní českým prezidentem, který je dobrým žákem Margaret Thatcherové a používal stejných argumentů. Což je v českém kontextu docela legrační, dokážu pochopit argumenty Margaret Thatcherové v kontextu britské historie, nemohu to však moc pochopit v kontextu české historie. Ale holt takové jsou politické hry v naší zemi.

Jsem ale Václavu Klausovi vděčný, protože čeští občané od Evropské unie neočekávají mnoho, a tak nebudou zklamáni. Je to velmi dobrý výchozí bod, jak přijmout to, k čemu dojde po 1. květnu 2004. Nic moc se nezmění. Jsem si téměř jist, že se na naší situaci skoro vůbec nic nezmění. Ani na skotské situaci se nic nezmění, proto se k ní nechci vyjadřovat. Přeji ale nám všem, abychom byli trpěliví a abychom od budoucího vývoje neočekávali příliš mnoho. Protože budoucí vývoj nebude přímý, bude složitý, budou v něm vlny, jak to například ukazuje debata o evropské ústavě.

Poslední poznámku: Myslím, že bychom měli užívat slov opatrně. Nedovedu si představit, že by v blízké budoucnosti mohla vzniknout skutečně federální Evropa. Pro mě znamená federální Evropa federální politický proces. A federální politický proces znamená společný jazyk. Bez společného jazyka nemůže existovat federální politický proces. Politické procesy se budou dál odehrávat v rámci národů.. Bude muset existovat určitá dohoda mezi národy budoucí Evropy.

Ale, jak řekl můj kolega z Polska, neměli bychom uvažovat jen na základě toho, co našemu národu v Evropské unii rozšíření EU přinese. Zamysleme se totiž nad tím, co by to znamenalo pro všechny z nás, kdyby evropská integrace selhala. Myslím, že je jasné, že by z toho neměl prospěch nikdo. Bylo by daleko obtížnější zvládnout bez Evropské unie moc Německa, než jak je tomu v Evropské unii.

Takže jsem si naprosto jist, že máme společný zájem, ale neměli bychom považovat úspěch rozšíření Evropské unie za automatický. Největším nepřítelem Evropy pro mě je její dosavadní úspěch. Protože úspěchy, jichž bylo už dosaženo, se dnes považují za něco samozřejmého. Ale ony samozřejmé vůbec nejsou.

Takže usilujme o to, abychom měli po 1. květnu v Evropě dobrou a střízlivou budoucnost.