6. 4. 2007
Virtuální bohoslužba nejen pro všechny výbušné slepicePostmoderní Velikonoce1.text: 1. Korintským 15,3-11; 2.text: 1. Korintským 1,23 Christologie prvních křesťanů je nám dnes již jen těžko srozumitelná. My, pro které je víra důležitá, bychom si měli umět formulovat nově takové Vyznání víry, aby bylo srozumitelné nejen nám, ale i těm, kterým chceme o své víře něco povědět. Těchto dávno již nestravitelných starých formulací se však nechce vzdát víra, která je fundamentalistická (protože ustrašená), pro kterou je jednotná dogmatická formule stejně nedotknutelná, jako posvátná kráva pro hinduisty. |
Kristus zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen třetího dne slyšíme v prvém textu - to je významná a v době apoštola Pavla všem křesťanům známá (a srozumitelná) formulace víry křesťanské víry. Byla však pro ostatní lidi už tenkrát problémem, jak čteme ve druhém textu, a postmodernímu člověku Evropy na počátku třetího tisíciletí křesťanské éry je už tato formulace zcela nepřijatelná. Dnes je nám již zatěžko porozumět slovníku dva tisíce let staré christologie (řeči o Kristu). Nerozumíme už dnes pojmu oběti v náboženském smyslu; nerozumíme ani vzkříšení, jakkoli tyto formulace opakujeme spolu s miliony křesťanů na celém světě v našem Vyznání víry. „Zemřel za naše hříchy“ – to je první problém: převzetí viny nemá v našem právním myšlení místo. Náš právní řád je založen na tom, že vina je nepřenosná. Veškerý smysl trestu je podle nás právě v tom, že musí být potrestán ten, kdo se provinil. Proto můžeme těžko přijmout představu, že Kristus na sebe bere viny a umírá za hříchy druhých, i když víme o oběti a sebezapření jako o tvůrčí strategii v mezilidských i politických vztazích. „Byl vzkříšen třetího dne“ – tento druhý bod základní křesťanské výpovědi, totiž vzkříšení, je navíc pojem problematický odjakživa, vzpomeňme na Pavlovo kázání (Sk 17,32) v Athénách, kde sklidil výsměch již na počátku christianizace Evropy právě pro tuto tezi o vzkříšení. Christologie prvních křesťanů je nám dnes již jen těžko srozumitelná. My, pro které je víra důležitá, bychom si měli umět formulovat nově takové Vyznání víry, aby bylo srozumitelné nejen nám, ale i těm, kterým chceme o své víře něco povědět. Dnes již nestravitelných starých formulací se však nechce vzdát víra, která je fundamentalistická (protože ustrašená), pro kterou je jednotná dogmatická formule stejně nedotknutelná, jako posvátná kráva pro hinduisty. Osvobodivým by pro nás (a zejména pro fundamentalisty) přitom mohlo být poznání, že již první křesťanské výpovědi o víře byly nejednotné. Současné novozákonní bádání nám ukazuje, že v neobvykle krátkém období po Ježíšově popravě vznikla řada různých, samostatných výpovědí (christologií) o této skutečnosti; výpovědí, ze kterých se postupně začaly skládat do chronologické sukcese jednotlivé články Vyznání víry. Toto poznání je povzbudivé pro křesťany mimo jiné i proto, že není možné díky této skutečnosti interpretovat vznik křesťanství jen jako výraz nějaké ideje nebo jako tehdy nově vyprodukovaný mýtus. Právě explozivní mnohotvárnost raných christologií totiž vylučuje všechny hypotézy o dodatečném spojení předem vytvořeného křesťanského mýtu s osobou Ježíšovou. Na počátku musela bezesporu stát nějaká událost, nějaké dění, které vyvolalo takovou rychlou a pestrou reakci na Ježíšovu smrt. Teologové dnes mluví zhruba o čtyřech základních christologiích, tj. o čtyřech základních konceptech přemýšlení o Ježíši a pochopení jeho smrti v raném křesťanství s tím, že se předpokládá cela řada konceptů dalších. Tyto koncepty, jak bylo již řečeno, byly zpočátku samostatné. Tím prvním je ono: Zemřel za naše hříchy. Toto vyznání vychází z metafory oběti v izraelském pojetí. Oběť umožňovala přinejmenším dočasný přístup k Bohu. Oběť Božího Syna musela otevřít cestu do blízkosti Boží s konečnou platností. Takováto christologie byla sama o sobě tehdejším lidem srozumitelná, je sama o sobě uceleným vyjádřením Ježíšova významu, a nepotřebovala Vzkříšení. Původní rozdíl obou (nakonec sloučených) konceptů je patrný: podle christologie zástupné smrti je Ježíš spasitelem, protože byl ukřižován, podle christologie vzkříšení přestože byl ukřižován. Druhým konceptem je christologie přicházejícího Syna člověka. Mezi Ježíšovými stoupenci po jeho smrti žila naděje, podle níž při příchodu Syna člověka na konci času má být Ježíš rehabilitován a povýšen: „...uvidíte sedět Syna člověka po pravici moci a přicházet s nebeskými oblaky“ (Mk 14,62). Pavel přímo ztotožnil Ježíše s tímto Synem člověka, např: „....Pán bude....sestupovat z nebe“ (1 Tes 4,16) I tato christologie byla původně autonomní bez Vzkříšení i bez oběti. Dalším alternativním konceptem je pojetí Ježíše jako Moudrosti, Moudrosti, která v Ježíšových trvale platných a aktuálních výrocích (logia) žije dále. Tato christologie se uchovala ve specifickém žánru – sbírkách výroků, nebyla však nakonec pojata do kánonu Nového zákona samostatně, pouze se objevuje v ostatních, starších textech s tím, že se Ježíšova slova začala tradovat jako slova již Vzkříšeného (1 K 9,14; 11,23). Konečně je to christologie vzkříšení, která se stala teologickou osou pozdější integrace mnoha christologických konceptů. Tento koncept přemýšlení o Ježíši se opírá o povelikonoční setkání s Ježíšem. „Vzkříšení“ je v této souvislosti z apokalyptiky převzatá metafora, která označuje to, co vyvolalo řadu Ježíšových povelikonočních zjevení, o kterých svědčili mnozí lidé, a která jsou vyjádřena slovesným tvarem OFTHE = byl viděn, nechal se vidět. To zdůrazňuje, že svědci byli překvapeni těmito událostmi, nepřivodili si sami tyto zážitky. Pokud by tato vyprávění byla dodatečně konstruovanými vizemi, které měly podepřít nově konstruovaný kult, byla by to mnohem názornější líčení této skutečnosti a ne de facto mlčení o samotném vzkříšení. Od počátku pak tato tradice předpokládala osobní identitu Zjeveného s Ježíšem Nazaretským. Christologii vzkříšení přijala nakonec většina Ježíšových stoupenců jako nejvhodnější výraz své velikonoční zkušenosti, i když někteří z nich původně vyjadřovali svou víru v Ježíše odlišně. Některé skupiny však tuto teologii nepřijaly, nebo ji interpretovali jinak: „Jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není žádné vzkříšení z mrtvých?“ ( 1 K 15,12) Jmenovali jsme hlavní proudy prvních křesťanských tradic. Různé christologie různě reflektují jedinou událost – dění, které se týká Ježíše. Přitom je zbytečné se ptát, která z těch tradic je nejstarší – první verbalizace jsou zřídka kdy nejtrefnější a teprve po delším čase se najde vhodné vyjádření. Zajímavější je, proč se právě christologie Vzkříšení prosadila jako integrující element – jako krystalizační jádro christologické reflexe. Mělo to řadu důvodů, z nichž některé jsme naznačili, ale souhrnně lze říci, že prostě zvěstí o Vzkříšení se nejlépe prvé církvi vyjadřovala její naděje a víra vložené do Ježíše. Koncept Vzkříšení vyjádřil, že zkušenost s Ježíšem je předzvěstí věčnosti, horizontem naděje. Vzkříšení není žádné osamělé mirákulum, nýbrž zjevení vlastního Božího charakteru. Christologie vzkříšení prezentuje Velikonoce jako objevení pravého, Bohem daného horizontu člověka, jehož základní podobou je setkání a společenství se Vzkříšeným. Laskavému čtenáři se nabízí samozřejmě otázka, jak dlouho ještě církvím postačí podobně klopotné interpretace Vzkříšení do našich souřadnic, jako je právě tato moje, čerpající z tezí prof. Petra Pokorného. Otázka, kdy konečně naleznou církve (alespoň v naší postmoderní Evropě, kde se řada tradičních pojmů stala už dávno břemenem) alternativní, pro postmoderního člověka stejně úderné vyznání o centru křesťanské víry a smyslu života, jako jím bylo Vzkříšení pro prvou církev. Jsem přesvědčen, že je již načase nalézt o Ježíši Nazaretském, který dodnes inspiruje a který se dává i dva tisíce let po své popravě poznávat milionům lidí; je již načase nalézt stejně integrující vyznání, jako bylo Vzkříšení. Církev se odvážila před dvěma tisíci lety radikálně přeznačit starozákonní teologii, aby informovala tehdy srozumitelnou formou tehdejší svět o své naději. Najdeme odvahu a potenci k témuž? Informovat současného postmoderního člověka, hledajícího stejně intenzivně jako člověk antiky nějaký úběžník života, nějakou naději a víru; informovat ho jeho současnými výrazovými prostředky o tom úběžníku, o kterém jsme my křesťané přesvědčeni, že je smysluplný ? Amen |
Virtuální bohoslužby - kázání na víkend | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
6. 4. 2007 | Postmoderní Velikonoce | Zdeněk Bárta | |
1. 4. 2007 | Květná neděle s Kurtem Vonnegutem | Zdeněk Bárta | |
27. 3. 2007 | Perly sviním | Zdeněk Bárta | |
18. 3. 2007 | Zbožnost k ničemu | Zdeněk Bárta | |
12. 3. 2007 | My jsme to nevěděli | Zdeněk Bárta | |
3. 3. 2007 | Půst aneb filipika proti rituálům | Zdeněk Bárta | |
25. 2. 2007 | ...a neuveď nás v pokušení... | Zdeněk Bárta | |
17. 2. 2007 | Ó běda bláznivým masopustníkóm - aneb Hus, Luther a chvála internetu | Zdeněk Bárta | |
20. 1. 2007 | Zrádce národa, či prorok dialogu? | Zdeněk Bárta | |
6. 1. 2007 | Epifanie člověka aneb Roubíčku, oni jsou blb | Zdeněk Bárta | |
31. 12. 2006 | Silvestrovské státní náboženství v roce 2006 | Zdeněk Bárta | |
24. 12. 2006 | Problém nastane, když se náboženství stane samoúčelné | Zdeněk Bárta | |
11. 11. 2006 | Povýšená nízkost a ponížená lidskost | Zdeněk Bárta | |
8. 9. 2006 | Vůle ke smyslu | Zdeněk Bárta | |
28. 8. 2006 | Telefon do nebe | Stanislav Heczko |
Velikonoce | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
6. 4. 2007 | Velikonoce jako potopa světa | Zdeněk Bárta, Miloš Kaláb | |
6. 4. 2007 | Všechny ostatky jsou "svaté", aneb malé velikonoční zamyšlení | Jan Paul | |
6. 4. 2007 | Od masopustu do půstu a k velikonoční pomlázce tak lehce křepce... | Ivo V. Fencl | |
6. 4. 2007 | Postmoderní Velikonoce | Zdeněk Bárta | |
5. 4. 2007 | Velikonoce, čas zmrtvýchvstání božího syna, kraslic a jehněčí pečeně, aneb Ne každé dítě je vítáno, ne každé dítě se může těšit ze života | Uwe Ladwig | |
4. 4. 2007 | Pesach a Velikonoce v roce 2007 | ||
14. 4. 2006 | Den zrady... | Ladislav Žák | |
14. 4. 2006 | Papež odsoudí genetiky, "kteří si hrají na Pánaboha" | ||
12. 4. 2006 | Velikonoční poselství o Ježíši Kristu | Karel Sýkora | |
10. 4. 2006 | Velikonoce -- drama úzkosti a utrpení či komedie pro zasmání? | Pavel Máca | |
10. 4. 2006 | Co se stalo o Velikonocích? | Boris Cvek | |
7. 7. 2005 | Paměť a teologie Svatého Augustina | Stanislav Heczko | |
4. 4. 2005 | Velikonoční hod | Jaroslav Hutka | |
25. 3. 2005 | Kříž ze slov | Martin C. Putna |