Roku 606 před Kristem padlo Ninive a s ním celá Asyrská říše. Mladý babylonský princ Nabuchodonozor porazil egyptského faraóna Necha a tím se Izrael dostal pod nadvládu Babylona. Celý Izrael se začal vášnivě přít, jak se v takto změněné mocenskopolitické situaci zachovat. Mají se Babylonu podrobit, nebo povstat, spoléhajíce na pomoc Egypta, sousedů a samozřejmě na ochranu Boží? Známý prorok Jeremiáš se stal mluvčím těch, kteří nabádali k podrobení se. Byl na něho vydán zatykač jako na zrádce národa a celá země se Babylonu vzepřela.

Roku 597 však král Nabuchodonozor dobyl odbojný Jeruzalém a odvlekl do Babylona 10 000 zajatců, intelektuální i hospodářskou elitu Židů, nejschopnější obyvatele i s králem Jojakínem. Otázka, zda v této situaci začít respektovat Babylon, či nikoli, a to doma i v zajetí okamžitě nabyla na nové vážnosti. Nyní rozdělila jak exulanty, tak zbylé obyvatele Izraele.

Jeremiáš má stále stejný názor a z Jeruzaléma dokonce exulantům v dopise radí, aby se v Babylonu zabydleli, aby se dokonce za Babylon a jeho pokoj modlili, neboť v něm budou muset žít "sedmdesát" (symbolické číslo plnosti) let.

Pro úplnost dodejme, že "statečná" varianta odporu navzdory "zrádcům", jako byl Jeremiáš, opět zvítězila, načež byl Jeruzalém v roce 586 i s chrámem definitivně vypleněn a v druhé deportační vlně byl odvlečen zbytek nejschopnějších lidí -- v zemi zůstaly na dlouhé desítky let jen hrstky ubožáků.

Zůstaňme však u toho Jeremiášova dopisu, psaného někdy kolem roku 593, ve kterém Jeremiáš nabádá deportované ne jen k provizornímu spolunažívání v centru okupantské říše, ale k usazení se natrvalo, neboť návrat nebude. Prorok jej psal v situaci, kdy ostatní Izraelci se spolu s několika stejně malými sousedními zeměmi snažili vytvořit protibabylonskou koalici.

Byl Jeremiáš šílenec a zrádce národa, kterého je radno umlčet, jak píší z Babylona ve své replice deportovaní (Jr 29,24-28)? Anebo se v jeho postoji rýsuje něco nesmírně důležitého pro lidstvo a pro světovou politiku, jak naznačuje i to, že Bible jeho dopis zachovala až po dnešní dny?

Dnešní svět prožívá velmi naléhavé problémy, na jejichž řešení doslova závisí osud lidstva jako takového. Přináší je stále se zrychlující planetarizace, či módním slovem globalizace, v důsledku níž stále více hrozí "Střet civilizací".

Teroristické atentáty po celém světě či válka v Iráku jsou jen děsivými průvodními jevy tohoto nebezpečí. Světy různých náboženství a kultur se však do jisté míry prolínaly v dějinách vždycky. Nikdy svět nežil v jakémsi "blaženém izolacionismu", po kterém by mnozí dodnes ve svém omezeném zápecnictví a "obraně národních zájmů" toužili. Svědčí o tom nejen křesťanské kostely stojící vedle muslimských mešit, které vidíme v mnoha  zemích ležících na pomezí křesťanství a islámu, ale již i starověké dějiny světa. Jeremiášův text dopisu je toho svědkem.

Poněkud zjednodušeně lze říci, že při kontaktu dvou kultur jsou vždy v dějinách k dispozici dvě krajní varianty dalšího vývoje.

Ta prvá je ta jednoduší, více nasnadě a v naší zemi -- díky desetiletí izolace v etnicky vyčištěném prostoru -- pro mnohé lidi jediná představitelná; však se na ní také dosud získávaly politické body většiny naší nejvyšší politické reprezentace. Je to varianta: "my máme pravdu" a kdo je proti nám, "čepelem v tu zrádnou hruď". Je to varianta, která nemá jiné řešení než ovládnutí či zničení jedněch druhými, je to varianta krvavého konfliktu, války studené, či faktické. Tato varianta při dnešních technických prostředcích však má jediné možné vyústění -- zničení lidstva a možná i života jako takového na naší planetě.

Na druhém pólu všech možných řešení střetu kultur je vzájemný dialog. To není rezignace na hledání pravdy, není to plytký relativismus postmodernismu, je to pouze pokorné uvědomění si, že nikdy nikdo nemá pravdu celou. V optimálním případě pravda může mít mne, může si mne použít. Pravda je totiž příběh, který jsme nikdo nedočetl až do konce. Fundamentalističtí křesťané či muslimové budou argumentovat výlučností Ježíše, či Mohameda. To je však legitimní pouze potud, pokud si fundamentalisté uvědomí, že oni sami nejsou ani Kristus ani Mohamed, že jsou jen jejich hledači a svědkové, kteří se mohou mýlit.

Vést dialog znamená nejen že spolu nechceme už dál bojovat. Opravdový dialog znamená, že si chceme zachovat vlastní cestu hledání pravdy, vlastní identitu, a přitom respektovat identitu těch druhých. Není to ani lhostejnost k názorům ostatních, ani finta ke skryté misii -- k předělání těch druhých k našemu obrazu, je to snaha o porozumění těm druhým. Do opravdového dialogu mohou vstoupit jen lidé, kteří nepovažují toho druhého apriori za nositele lží a omylů, lidé, kteří pochopí, že jejich vidění věcí je nutně jen dílčí, jen jejich vlastní interpretací podle času a místa, z nichž vycházejí.

To neznamená rezignaci na pravdu jako takovou, je to jen pokorné uznání částečnosti našeho vlastního poznání. "Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim předkům" (Žd 1,1) říká Nový zákon. Je třeba vnímat tato slova doslova: k pomyslné hoře poznání pravdy lze přicházet z různých stran a mnoha cestami.

Vést dialog také znamená: tomu druhému skutečně naslouchat a nenechat se svést k zjednodušeným propagandistickým "pravdám". Když světem otřásl 11. září pád manhattanských "Dvojčat", mohli jsme mnohokrát slyšet že za terorismus může prostě islám. Je to stejně tragické zjednodušení, jako když někdo řekne, že křesťanství jako takové může za Ku-Klux-Klan. Znamená to o tom druhém něco vědět, vnímat jej v jeho pozitivech a nedémonizovat si ho.

Příběh o Jeremiášově dopisu je dávným příkladem odmítnutého dialogu z pozice majitelů "jediné pravdy". Deportovaní mají Jeremiáše za potřeštěnce, který patří do klády a na krku má mít obojek. Komentátoři jej nezapomenou obvinit, že je zaprodancem v  žoldu Nabuchodonozorově. Jsou přesvědčeni o tom, že pravda (Bůh) je vázána jen na jednu zemi, jednu tradici, jeden chrám.

Jeremiášův rozchod s touto tehdejší představou jednoho lidu, jednoho území, jednoho krále, jednoho chrámu, jednoho Boha je počátkem skutečného monotheismu, který by v různých kulturách vedl zprvu alespoň k jednomu jedinému "etickému minimu", jakožto ke konsensuálnímu východisku pro globální obnovu světové politiky, kultury a hospodářského světa.

Jeremiáš zve přesídlence, aby žili solidárně se světem, který je nyní kolem nich. Ne aby s ním poraženecky splynuli, ale aby s ním navázali vztah solidarity. Nemusíme světu přeci nutně vládnout, či jej odmítat, odsuzovat a moralizovat, abychom mu byli svědky o pravém životě a pokoji.

Modlete se za své nepřátele, tak - zdánlivě absurdně - navazuje Kristus na Jeremiáše v Matoušově evangeliu. Je to nabídka jediného možného nalezení pokoje na zemi. Je to ovšem jiný pokoj, než pokoj krále Davida, ke kterému se Izraelci upnuli, jiný než dnes západním světem oblíbený "pax romana", tedy jiný, než pokoj jediného vidění světa, projevený v lidské vojenské síle a vnucený druhým. Nastolením takovéhoto pokoje se stává Bůh pouhým idolem v rukou těch, či oněch lidí (státu, strany, náboženství..) stává se ideologií. Ta nejlepší biblická tradice však tuto představu bourá, vždyť je to iluze: žádný lid, žádná země, žádné náboženství nevlastní plně Boha, není jediné stoprocentně správné.

Modlit se za Babylon, modlit se za nepřátele -- ne aby se obrátil k naší pravdě, ale pro jeho pokoj a štěstí -- to ovšem předpokládá přestat se považovat za Božího majitele. Teprve potom z Božího pokoje nebudou vyloučeni ani mí včerejší nepřátelé. Pouze a jenom tak se prolomí začarovaný kruh neustálé odvety.

Že je to utopie? Nikoli: Tato varianta řešení střetu civilizací nám nabízí hledat pokoj nejen pro sebe, ale pro všechny. Zavrhneme-li tuto variantu, vrátíme se do světa křížových výprav a náboženských dobyvatelských válek, v nichž neosvědčíme nic jiného, než svou touhu po moci a ovládnutí druhých spolu s jejich přírodními zdroji.

A jsem přesvědčen, že právě biblická tradice, která má historicky již za sebou rozpoznání onoho nebezpečí spojení náboženství a moci, by měla umět nabídnout světu takovýto dialog. Tato biblická tradice vytvořila v evropském novověku sekularizovanou společnost jako svůj logický důsledek. Nesdílím současný názor mnohých, že návrat k náboženské aktivitě (a fanatismu) pozorovatelný všude ve světě je nevyhnutelný a přirozený. Považuji tento návrat za celosvětovou retardaci, vyvolanou hospodářskou a politickou bezradností, rozevírajícími se rozdíly v životní úrovni bohatých a chudých zemí a dalšími globálními problémy. Vždy, když člověk nezná odpověď na svá trápení, uchyluje se ke zjednodušeným řešením.

Modlit se za pokoj světa, mít ten svět rád, jakkoli je jiný, než jsem já, modlit se za něj i uprostřed nevyhnutelných střetů a zápasů, to znamená vnášet do často temného světa Boží světlo. K tomu existuje jeden takový pěkný chasidský příběh, který povězme na závěr:

Jeden mistr se zeptal svých žáků, ve kterém okamžiku končí noc a začíná den. "je to okamžik, kdy rozpoznáváme na dálku moruši od fíkovníku?" ptali se žáci.

"Nikoliv", pravil mistr, "je to až okamžiku, kdy jsme schopni podívat se do tváře kteréhokoliv člověka a rozeznat v něm svého bratra či svou sestru. Dokud to nedokážeme, je ještě noc."

Amen