Na druhé straně oficiální texty v tehdejší době podávaly zcela jiný obraz a čím více byly politické, tím více se vyznačovaly stejnou textovou konfigurací - každý text byl vlastně jen rozředěnou ideologickou omáčkou vyzdobenou citáty z klasiků Marxe, Engelse nebo Lenina. Politicko-propagandistický apel pak nahrazoval meritorní zkoumání problému. Přesně tyto dvě dobové vzpomínky se mně spontánně vybavily v průběhu čtení politického projevu Mirka Topolánka k Evropskému roku rovných příležitostí.

Jeho stylistický projev je totiž zajímavý nikoliv po obsahové, ale spíše po formální stránce. V textu stačí zaměnit například slovo "liberální" za "marx-leninský", a Topolánkův projev tak dostává skutečnou universální nomenklaturní podobu, která je na úrovni nějakého bývalého okresního komunistického tajemníka. Forma je stejná a jen podle potřeby doby jsou aktualizovaná nová atraktivní ideologická slovíčka. Nomenklaturním jazykem řečeno: je nutno "provést (komunistické/liberální) reformy ve všech sektorech ekonomiky a společnosti"... které znamenají "důkladnou revizi přežilých (kapitalistických/socialistických) receptů. Zde se ale ukazuje jeden podstatný rozdíl. Současnému ideologickému věrozvěstovi Éry za lepší příští už není dvacet let jako mnohým budovatelům komunismu po skončení druhé světové války a je otázka, zda-li může dojít k nějaké vývojové kritické sebereflexi. Jeho nekritické ideologické nadšenectví, brutální nevzdělanost a ignorance meritorních problémů není tudíž možno omlouvat mládím, protože jeho závažným nedostatkem je nedostatek elementární soudnosti.

Nejde však o to, jak tento politicko-morální věrozvěst nové revoluční éry ideologicky hovoří o teologovi a diplomatovi Michaelovi Novakovi (který je známý například dílem "Duch demokratického kapitalismu") jako o nekonzervativním americkém ekonomovi Michaelu Nowakovi a jak se míjí právě se smyslem tohoto "ducha". Michael Novak totiž otevřeně popírá, že by demokratický kapitalismus měl být nějakým morálním závazkem pro budoucnost, v níž je spatřován "příslib lepšího údělu". Naopak výslovně zdůrazňuje, že "demokratický kapitalismus" není žádným "morálním imperativem".

Takže Topolánkův liberální mesianismus je opravdu spíše jen pokračování sekulárního marxistického mesianismu. A zatímco polistopadovou transformační liberální éru charakterizovaly takové pojmy jako například "bankovní socialismus", současnou liberální éru charakterizuje jakýsi marx-leninský liberalismus.

Co je na projevu Mirka Topolánka závažnější, je spíše způsob jak dogmaticky, sofisticky, ale hlavně nekompetentně hovoří na genderové téma. Podle Topolánka totiž ženy patří do kategorie sociálně "nejslabších" jako "Romové nebo zdravotně postižení". Příčiny této sociální slabosti jsou podle něho dvojí: první jsou "nevymýtitelné" z důvodů jejich "těhotenství a mateřství". Tato sociální slabost je údajně "role", která je ženám "svěřena přírodou", a tudíž společnost nepotřebuje "zákon", který by je "srovnal s mužem", a tedy omezil diskriminaci žen. Protože tento stav je podle něho zcela "přirozený", "logický" a "zdravý". Druhá příčina sociální slabosti žen spočívá podle Topolánka v tom, že "ženy na trhu práce diskriminuje údajně "jejich ochrana": "Proč jsou ženy diskriminovány při přijímání do zaměstnání? Jednoduše proto, že ochrana žen je tak vysoká".

Jako správný ideologický doktrinář má Topolánek na všechny společenské problémy universální řešení v podobě "flexibilního pracovního trhu". Trh je pro Topolánka novou objektivistickou zákonitostí jako byla zákonitost revolučních dějin.

Premiér vlády z pozice genderové moci samozřejmě nechce porozumět diferenci, jak připomíná například politická filosofka Herta Nagl-Docekal, mezi biologickým bezděčným "chováním" a lidským "jednáním" vyžadujícím rozhodování. Příroda totiž neposkytuje "role", protože role je sociální kategorií nikoliv biologickou. Ani těhotenství není "role", protože "příroda" si na rozdíl od člověka na nic "nehraje".

Je zjevné, že Mirek Topolánek si pravděpodobně navíc nikdy nepřečetl Plnění úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, a proto se může i chovat politicky ignorantsky, jakoby by ani neexistoval žádný judikát Evropského soudního dvora o rovných příležitostech mužů a žen, a dokonce se může tvářit jakoby se Sociologický ústav AV nikdy nepodílel na žádném genderovém výzkumu pracovního trhu z hlediska diskriminace pohlaví.

Topolánkův genderový politický primitivismus a cynismus (ženy jsou diskriminovány proto, že jejich ochrana je vysoká), velice přesně odzrcadluje jeho celkový ignorantský "machismus" prostřednictvím něhož nahlíží na Euroústavu jako na "shit", některá řešení vidí v henleinovské vizi "Es kommt der Tag" a dotěrné novináře posílá rovnou "do prdele". Od politika se neočekává, že bude odborníkem na všechny společenské problémy, předpokládá se ale, že si dokáže vybrat schopné spolupracovníky, kteří mu pomohou aspoň trochu se zorientovat ve složitém světě a nebude se chovat například v genderové problematice jako chachar "s gulama". Skutečnost, že premiér nemá ani žádné kompetentní spolupracovníky na tuto problematiku, bohužel naznačuje, že zemi řídí nikoliv zodpovědný politický lídr, ale ignorant se slovníkem a myšlením IV. cenové skupiny.

V 90. letech se na adresu některých kontroverzních politiků říkalo, že jejich pracovním nástrojem se stala otevřená lež a heslo "Zapírat, zapírat a ještě jednou zapírat!". Pracovním nástrojem premiéra Topolánka obdobně jako i vicepremiéra Čunka se stala otevřená ignorance a heslo "Ignoruj, ignoruj a ještě jednou ignoruj!" Společensky důležitou otázkou však zůstává, zda-li tato ignorance je spíše morálním a intelektuálním osobním nedostatkem nebo sociálním.