6. 4. 2007
Monitor Jana Paula:Všechny ostatky jsou "svaté", aneb malé velikonoční zamyšleníVelikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem vzkříšení, Ježíšova zmrtvýchvstání. Můžeme tomu věřit, nebo ne, každé náboženství, jak připomněl Ivan O. Štampach, je nalezení odpovědi na smrtelnost člověka a smrt člověka, jeho konečnost, to, co lidé od sebe po celý život ze strachu odhánějí, je faktickým cílem našeho života, ať chceme a nebo ne. To, co lidi zajímá, co je děsí, není jejich konec zde, na tomto světě, ale představy o tom, co s nimi bude, až nebudou. |
"Kdyby vzkříšení spočívalo jen v tom, že Bůh oživí naši mrtvolu, pokorně bych ho požádal: "Prosím tě, Pane, nech mě v zemi. A jestli si chceš posloužit tím, co z mého těla zbylo, dej z něho vyrůst květině.To úplně stačí." (Carlo Carretto, italský řeholník, 1910 -- 1988). Jeho citát skvěle vystihuje duchovní podstatu Velikonoc. K naší kultuře, která vyrostla na křesťanské tradici, vždy patřilo uctívání ostatků a relikvií. Už Karel IV byl posedlý lecčím a "vyplenil", co se dalo. Lidé cítí jistou pokoru či vážnost v místech posvěcených, která navštěvují buď ze zvědavosti, nebo zcela náhodou, avšak ke smrti máme schizofrenní vztah. Uvědomujeme si svoji konečnost, ale nepřipouštíme si ji, smrt je vyhrazena televizi, nemocnicím a hřbitovům. Chrámy našeho života, totiž naše domovy, v nichž tvoříme vztahy, vychováváme děti a prožíváme podstatné chvíle svého života, jsou před ní neprodyšně izolovány. Doma se nejen neumírá, ale ani nespočívá, přestože prach jsi a v prach se obrátíš. Velikonoční příběh je příběh o síle přesvědčení, o vůli, nad níž pevnější není. Každý umírající ale prochází stejnou cestu, kterou zakusil Ježíš. Míra bolesti je neměřitelná, stejně jako míra štěstí, jež s ní souvisí. Ježíšova smrt byla oběť, to je onen náboženský přesah jeho smrti na kříži, ale zemřel i za sebe. Musel, stejně tak každý člověk, zcela autenticky po svém, podstupuje stejný úkol: musí opustit své tělo, vezdejší svět, bere na sebe ve své nejtěžší cestě tíhu celého života a záleží jen na něm, do jaké naděje se vydechne. Umírání a smrt člověka je proto stejně významná, jako Ježíšova, pakliže byl jedním z nás. Nelze věřit a nemít úctu k životu a pokoru před smrtí, jehož je součástí. V naší civilizaci zbožšťujeme kde co, ale především sami sebe, upřednostňujeme požitky před prožitky, ale svému konci, jež může být začátkem čehosi nového, se v mysli a srdci vyhýbáme. Jak napsal Luboš Antonín, z temných stínů smrti vychází věčné světlo, toto základní poselství je společné mnoha náboženstvím a své o něm věděli i středověcí alchymisté. Naděje přece nikdy neumírá. |
Velikonoce | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
6. 4. 2007 | Velikonoce jako potopa světa | Zdeněk Bárta, Miloš Kaláb | |
6. 4. 2007 | Všechny ostatky jsou "svaté", aneb malé velikonoční zamyšlení | Jan Paul | |
6. 4. 2007 | Od masopustu do půstu a k velikonoční pomlázce tak lehce křepce... | Ivo V. Fencl | |
6. 4. 2007 | Postmoderní Velikonoce | Zdeněk Bárta | |
5. 4. 2007 | Velikonoce, čas zmrtvýchvstání božího syna, kraslic a jehněčí pečeně, aneb Ne každé dítě je vítáno, ne každé dítě se může těšit ze života | Uwe Ladwig | |
4. 4. 2007 | Pesach a Velikonoce v roce 2007 | ||
14. 4. 2006 | Den zrady... | Ladislav Žák | |
14. 4. 2006 | Papež odsoudí genetiky, "kteří si hrají na Pánaboha" | ||
12. 4. 2006 | Velikonoční poselství o Ježíši Kristu | Karel Sýkora | |
10. 4. 2006 | Velikonoce -- drama úzkosti a utrpení či komedie pro zasmání? | Pavel Máca | |
10. 4. 2006 | Co se stalo o Velikonocích? | Boris Cvek | |
7. 7. 2005 | Paměť a teologie Svatého Augustina | Stanislav Heczko | |
4. 4. 2005 | Velikonoční hod | Jaroslav Hutka | |
25. 3. 2005 | Kříž ze slov | Martin C. Putna |