"Kdyby vzkříšení spočívalo jen v tom, že Bůh oživí naši mrtvolu, pokorně bych ho požádal: "Prosím tě, Pane, nech mě v zemi. A jestli si chceš posloužit tím, co z mého těla zbylo, dej z něho vyrůst květině.To úplně stačí." (Carlo Carretto, italský řeholník, 1910 -- 1988). Jeho citát skvěle vystihuje duchovní podstatu Velikonoc. K naší kultuře, která vyrostla na křesťanské tradici, vždy patřilo uctívání ostatků a relikvií. Už Karel IV byl posedlý lecčím a "vyplenil", co se dalo.

Lidé cítí jistou pokoru či vážnost v místech posvěcených, která navštěvují buď ze zvědavosti, nebo zcela náhodou, avšak ke smrti máme schizofrenní vztah. Uvědomujeme si svoji konečnost, ale nepřipouštíme si ji, smrt je vyhrazena televizi, nemocnicím a hřbitovům. Chrámy našeho života, totiž naše domovy, v nichž tvoříme vztahy, vychováváme děti a prožíváme podstatné chvíle svého života, jsou před ní neprodyšně izolovány. Doma se nejen neumírá, ale ani nespočívá, přestože prach jsi a v prach se obrátíš.

Velikonoční příběh je příběh o síle přesvědčení, o vůli, nad níž pevnější není. Každý umírající ale prochází stejnou cestu, kterou zakusil Ježíš. Míra bolesti je neměřitelná, stejně jako míra štěstí, jež s ní souvisí. Ježíšova smrt byla oběť, to je onen náboženský přesah jeho smrti na kříži, ale zemřel i za sebe. Musel, stejně tak každý člověk, zcela autenticky po svém, podstupuje stejný úkol: musí opustit své tělo, vezdejší svět, bere na sebe ve své nejtěžší cestě tíhu celého života a záleží jen na něm, do jaké naděje se vydechne.

Umírání a smrt člověka je proto stejně významná, jako Ježíšova, pakliže byl jedním z nás. Nelze věřit a nemít úctu k životu a pokoru před smrtí, jehož je součástí. V naší civilizaci zbožšťujeme kde co, ale především sami sebe, upřednostňujeme požitky před prožitky, ale svému konci, jež může být začátkem čehosi nového, se v mysli a srdci vyhýbáme. Jak napsal Luboš Antonín, z temných stínů smrti vychází věčné světlo, toto základní poselství je společné mnoha náboženstvím a své o něm věděli i středověcí alchymisté. Naděje přece nikdy neumírá.