Na nás čeká čas šťastně se usmívajících se dětí, čas smíchu mnohých, ale bohužel ne všech dětí, ani ne v bohatém Německu. Hodně těch šťastných děti v těchto dnech bude hledat a najde velikonoční vajíčka a ani při tom nebudou vědět, že to jsou symboly plodnosti, ani proč byly uschovány a kdo to udělal.

Některé tyto děti nevědí nic o Bohu, za to ale vědí o velikonočním zajíčku. Ve své neznalosti často nejsou samy, protože také jejich rodiče, z nichž někteří nikdy nevěřili, jiní už nevěří nebo ještě nevěří v Boha, nevědí někdy nic nebo vědí jen málo o Ježíšovi, který hlásal tak plodné myšlenky, který sám neměl děti, který za to ale byl v poslední době svého života obklopen svými stoupenci.

Někteří lidé slaví velikonoce, ačkoli nevědí, že Ježíš jako zmrtvýchvstalý syn boží byl židem, který se nestal rabínem, protože to možná ani nechtěl nebo jako neženatý muž ani jím nemohl být, který umřel v pátek na kříži a vzal při své smrti na sebe vinu světa a překonal tři dni poté smrt a pak vystoupil do nebe.

Velikonoce a děti - při tom nemyslím jen na jejich zářící oči, ale také na bezdětného Ježíše a na celibát římskokatolických kněží. Děti často byly a jsou dnes zase veliké téma v Německu, a to nejen kvůli otázkám výchovy, výuky a vzdělávání, ale také jako prostředek zabezpečení starých lidí. Děti jako sloupy sociálního systému.

Dokonce ani v Německu nebyla tato myšlenka překonána, ne, právě v naší době se znovu narodila. Zejména zástupci římskokatolických církve při tom požadují ochranu ještě nenarozeného života a staví se proti opatrování dětí mimo jejich rodinu. Jsou to zrovna ti, kteří velebí celibát, ti, kteří žijí v společenství lidí stejného pohlaví, ve kterých jsou vlastní děti vítané.

Římskokatolická církev se rozloučila s židovskou myšlenkou ženatého duchovenstva, kterou ale luteráni nezamítají a která u nich platí nejen pro muže, nýbrž i pro ženy. Pro mě to je jeden z těch důvodů, proč vlastně nechápu ženy, který nepřestoupí na jinou formu křesťanské víry. Římskokatolická církev podle výpovědi některých jejích členů za to ale neoficiálně toleruje, že někteří kněží mimo kláštery žijí se svou hospodyní jako s nemanželskou družkou, ale jen tak dlouho, dokud na svět nepřijde nemanželské dítě.

Celibátem poukazují katolíci alespoň nepřímo na to, že jsou na světě, lidé, kteří by neměli mít děti, hlavně jde o mnichy, jeptišky a kněží. Že by se to mohlo vztahovat i na jiné věřící a podle církve i na nevěřící, o tom se nemluví. Požadavek ochrany ještě nenarozeného života je nějak v rozporu s tím, že někteří rodiče nejsou schopni se starat dobře o své děti. V takových případech to často není otázka blahobytu, ale věc nemohoucnosti a neschopnosti a chybějící lásky, ne obyčejné lásky, ne sebelásky, ale lásky k dětem. Jak krásné by to ale bylo, kdyby žádné děti nebyly nešťastné, a to nejen o Velikonocích...

V tomhle smyslu katolíkům mezi Vámi přeju radostný půst a Vám všem, jestli jste křesťané nebo ne, jestli budete mít v neděli při velikonoční hostině jehněčí nebo ne, jestli pomyslíte při čtení těchto řádku na Boha nebo na něco jiného - hezké dni a dobrou chuť.