Každý asi známe ten nádherný pocit: přečteme si nějaký text a cítíme, že je to přesně to, co bychom napsali my sami, kdybychom byli tak chytří jako autor a kdybychom to uměli také tak dobře formulovat.

Takovýhle pocit si člověk nikdy nechce nechat pro sebe a tak i já se chci v tomto virtuálním kázání na shora uvedený biblický text podělit o myšlenky Doc. Jiřího Mrázka z jeho knížky Bláznovství víry podle Jakuba, která vyšla v pozoruhodném nakladatelství Mlýn.

Autor vykládá text a současně podrobuje kritice ekumenický překlad Písma, takže hned v 18. verši upozorňuje na to, že Jakub neříká, že bychom se narodili sami, a už vůbec ne znovu, není to tedy naše zásluha, jak by se zdálo. Jakub říká pouze, že nás Bůh přivedl na svět (doslova porodil) slovem pravdy.

A když nás přivedlo na svět slovo pravdy, (verše 19-20) pak Boží věc neprosadíme tím, že budeme křičet a vztekat se, že máme pravdu (resp. že náš Bůh má pravdu), nýbrž přiměřený postoj je, že budeme tomu slovu pravdy naslouchat. Kdo křičí, u toho je zřejmé, že příliš nenaslouchá. Křičet o Bohu a poslouchat, co Bůh říká, jsou dvě dost odlišné věci a většinou je nelze skloubit.

Tady může být Jakub až překvapivě aktuální – i do dnes tak oblíbených úvah o střetu civilizací mezi křesťanským a muslimským světem, kde obě strany ctí každá jakousi svou pravdu, ale kdyby obě strany byly pomalejší ke křiku a hněvu a rychlejší k naslouchání, nebylo by třeba o střetu mluvit. A vůbec tím, alespoň pro začátek, není třeba myslet na naslouchání sobě navzájem, pro začátek by stačilo, kdybychom každý naslouchal tomu slovu, které nás zrodilo.

To, co je klíčem k pochopení, co nás může podržet a zachránit v konfliktech globálních i osobních, je vlastně na dosah. Je to zaseto v nás – verš 21. Člověk se nemusí ukřičeně dovolávat Boží spravedlnosti. Ale aby to pochopil, musí se ztišit. A musí mít pokoru k naslouchání, aby slyšel do nás zaseté slovo, které nás může zachránit.

Slovo SÓZEIN může znamenat zachránit, ale také uzdravit. A slovo PSYCHÉ je duše, ale i život. Takže: Bůh do nás vložil to, co může uzdravit duši od ukřivděnosti, ale také to, co může zachránit náš život.

Z Hamleta známe myšlenku, že umění nastavuje zrcadlo. Podobná myšlenka je v podstatě už tady u Jakuba: (verše 22-25) Je tady něco, co umožňuje, abych se na sebe podíval. Boží slovo, zaseté v nás – když se člověk patřičně ztiší a přestane vykřikovat ty své pravdy o něm – nám mimo jiné nastaví zrcadlo a umožní, abych se v něm poznal.

Jenže, pokud s tím dál nepracuji, pokud radši hned zapomenu, co jsem tam viděl a zase dál vykřikuji ty své pravdy anebo ukřivděnosti, je to samozřejmě k ničemu. Proto zde Jakub najednou už nemluví jenom o naslouchání, nýbrž o činnosti. Ten, kdo se shlédne v zákoně svobody, stane se tvůrcem skutečnosti, tento zákon se pro něj stane realitou.

Zákonem svobody je pro Jakuba v ježíšovském duchu milosrdenství. Hněvem, říká, spravedlnost Boží neprosadíš, milosrdenstvím ano. Ten, kdo se shlédne v Božím milosrdenství, kdo alespoň trochu pochopí, že Bůh je milosrdný, toho to ovlivní i v jeho životě. To znamená, že začne být milosrdný také.

Být milosrdný není totéž jako úzkostné dodržování nějakých příkazů či zákazů a vůbec nesouvisí s počítáním jednotlivých dobrých skutků. Realizace slova, o které Jakub mluví, je v celkovém vyznění naší existence, v celkovém pohledu na život.

Ve verši 26 Jakub nabádá ke zdrženlivosti k mluvení. Řeč má svoji sílu, vždycky něco „dělá“, ať chceme, či nechceme. Mluvením toho člověk někdy napáchá víc, než svými činy. A nejvíc toho napáchá zbožným mluvením.

Buď nasloucháme Bohu – a pokud vzápětí nezapomeneme, co jsme zaslechli, nějak nás ovlivní Boží milosrdenství. A pozná se to přinejmenším na tom, že získáme pokornější a milosrdnější pohled na život a na lidi okolo nás.

Anebo se rozčilujeme, pohoršujeme a kážeme o Božím hněvu a proti nemravnostem......Ale pak si nenamlouvejme, že jsme zbožní. Pak to jen znamená, že rádi nasloucháme sami sobě, nedržíme svůj jazyk na uzdě – a o Bohu toho moc nevíme. Naše zbožnost je k ničemu – nebo je dokonce druhým nebezpečná.

Pravá zbožnost, skutečné náboženství podle Jakuba vypadá takto : (verš 27)

Navštěvovat vdovy a sirotky je takřka evergreen starozákonních proroků, takže to vypadá, že nic konvenčnějšího už Jakub ani říci nemohl. Ale právě to, že se nějaký motiv objevuje tak opakovaně, už naznačuje, že nebylo až tak zbytečné ho připomínat. Sirotci a vdovy jsou nevděčná cílová skupina: potřebují té péče hodně a pořád, a pomoc nepřináší pomáhajícím žádnou slávu.

Vdovy a sirotci byli ve starověku (a pokud jde o děti v dětských domovech, tak nejenom byly a nejenom ve starověku) typická marginalizovaná, bezprávná skupina, která nemá jak a kudy se ozvat, nemá vliv a přitom je odkázaná na to, co jim, kdo dá, nebo co pro ně společnost udělá. Vdovy a sirotci - to je v Bibli sběrný termín pro všechny skupiny bližních, kterým hrozí sociální vyloučení. Právě proto, že jsou to lidé na okraji, že nemají tak silný hlas, jakékoliv pečování o ně nemá žádnou publicitu.

Daleko vděčnější a efektnější je hřímat: hřímat na obranu křesťanských hodnot – proti zkaženosti světa nebo dokonce proti islámskému terorismu; nebo hřímat na obranu islámských hodnot proti zkaženému Západu.

Nebo vyzývat davy k pokání a evangelizovat zástupy – a ostentativně se štítit špíny ve společnosti, zejména těch marginalizovaných. To všechno je daleko efektnější než vdovy a sirotci, zvlášť když Jakub neříká, že by jim měl člověk jednorázově něco dát, nýbrž starat se, být s nimi, pořád.

Právě takové nenápadné a „nevděčné“ milosrdenství ve stylu Ježíšova kázání na hoře je ovšem pro Jakuba teprve čisté náboženství, které je mimo špínu světa.

Amen