Především bych chtěla říci, že nemohu hodit kamenem, protože nejsem bez viny. Ironický styl psaní je mi vlastní a jsem schopna vychutnat si dobrý "šermířský souboj", o němž mluví pan Drašnar, aniž bych ho ovšem považovala za jedinou možnou formu intelektuální výměny. Nicméně i mně již několikrát znechutila osobní rovina argumentace, do níž zvlášť v případě polemiky se ženami někteří s oblibou sklouzávají. Dovedu si představit, že mnohým ženám může být tento osobní, konfrontační styl (uvádění jména oponenta v konfrontačním titulku, velmi oblíbené spekulace o jeho osobní situaci, partnerském vztahu, užitečnosti zaměstnání atd.) natolik nepříjemný, že raději na psaní pro BL rezignují.

Paní Jana Hybnerová nejenže se pouští do spekulací o osobní frustraci a hořkosti autorek zastávajících určité názory ( ...možná i přiznávají nesplněné životní tužby a očekávání...), což už je samo o sobě dost urážlivé a bere člověku chuť dále do debaty přispívat, ale navíc vyzývá ženy, které nejsou tak docela spokojené se současnou formou BL, aby si sbalily své bábovičky a šly jinam. Má jít tedy jinam i pan šéfredaktor Čulík, který také sdílí starost o to, aby BL oslovovaly i ženské publikum?

Zde nemohu nevzpomenout, že stejné argumentace se používá, aby se vysvětlila malá přítomnost žen v české vrcholové politice. Argumentuje se tím, že ženám se tam logicky nechce, protože je to drsné, rvavé a ideologizované prostředí, které na které většina žen prostě nemá "gule" Tento argument bývá někdy artikulován ve viktoriánském stylu: přeci nemůžeme chtít po andělských a praktických ženách, aby se snižovaly na takovou úroveň -- ale závěr zůstává stejný -- ženy jsou odstaveny od moci. Tento argument je velmi účinný, ale logicky velmi slabý -- nesnese totiž srovnání se zahraničím. Jsou přeci země, kde je žen ve vysoké politice značné množství a kde je politický styl méně vulgární a věcnější. Jsou také země, kde se rodičovství nepovažuje za výlučnou doménu ženy a kde mít děti a chtít o ně pečovat není aplaudovanou záminkou pro vyřazení žen z ekonomického, politického a společenského života. Nemůžeme se tedy fatalisticky smířit s tím, že politika je prostě taková a ženy jsou prostě takové -- není to pravda, jinde tomu tak není. Úroveň politické debaty se může změnit, prostředí se může kultivovat, budeme-li se o to snažit.

Vedle více či méně zastřených urážek a argumentace na osobní, nikoli věcné, rovině vidím problém v tom, že mnoho chytrých českých žen má oproti svým západním kolegyním malé sebevědomí. Je to vidět i z některých příspěvků: několik čtenářek se přiznalo, že do BL nepošlou článek proto, že se necítí dost kompetentní. Ráda bych je povzbudila: většina z nás, kteří do BL skutečně píšeme, mě nevyjímaje, máme oproti Vám jen jednu jedinou výhodu -- jsme o něco samolibější a dělá nám radost sdělit své názory co největšímu počtu lidí (doufám, že mi tuto lehkou sebekritiku ostatní přispěvatelé prominou :o). Tyto "nízké" pohnutky samozřejmě neanulují i motivace altruistické, ale jsou, spolu s kladnými čtenářskými ohlasy, účinným způsobem jak překonat nechuť nad některými osobními výpady a pokračovat v psaní :o)