Vždy mě překvapí, když člověk s několika tituly a někdy i oceněními za svou intelektuální práci se vyjadřuje neurvale a hrubě. Sprostá slova většinou očekáváme od méně vzdělaných lidí, kteří vykonávají fyzicky náročnou či stresovou práci, ale od důstojné společenské elity, která by měla být ostatním lidem vzorem takové výrazy neočekáváme. Nevím, jak se slovník pana Kalába liší od slovníku české prodavačky, o které se sám zmiňuje.

Já v tom vidím problém vnímání BL jako "klučičího písečku" a nikoliv jako společensky kulturního časopisu pro všechny. To, že někdo neumí psát na vysoké odborné úrovni, mi nevadí, každý člověk nemá možnost celoživotního vzdělávání se. Emotivní projevy jsou součástí lidské životní bolesti, tvrdý život vkládá do úst tvrdou stavbu vět, to se dá pochopit -- všichni nežijí ve vatičce, ale hrubost a sprostota, pokud není součástí dokladové přímé řeči, je neomluvitelná. A u důstojné inteligence obzvlášť.

Co má hrubost společného s džentlmenstvím ? K čemu je ženě dobré, že jí ochotně podržíte dveře, když ji pak vulgárně oslovujete ? Nepřipadá vám to pokrytecké ? Podívejte se na některé reakce mužů na články paní Dariny Martykánové a dalších žen. Je mi z toho často smutno.

Džentlmenské chování a morální chování se od sebe přeci jenom trochu liší. Nejlepší alternativou je jejich spojení, ale není tomu tak vždy. Jsem žena a džentlmen ze mě nikdy nebude, přesto podržím dveře každému, kdo to potřebuje. Na druhou stranu mám osobní zkušenost z divadla, kdy postarší pán ochotně přiskočil a otevřel mi dveře, před kterými jsem stála, ve chvíli, kdy jsem to nečekala, a narazila jsem si o dveře ruku. Tedy ne já jemu, ale on mně ublížil, kdyby se mě zeptal, mohli jsme situaci s úsměvem vyřešit. Ale on to neudělal.

Otevírání dveří těm, kteří to viditelně potřebují, je slušnost a morální povinnost pro všechny lidi jakéhokoliv věku, pohlaví, barvy pleti či národnosti. My to považujeme za naprostou samozřejmost a vůbec o tom nepotřebujeme diskutovat.

Jiná situace nastává, když chci někomu otevřít dveře, aniž by to dotyčný člověk potřeboval, prostě jen tak ze zdvořilosti nebo muži z džentlmenství. Pak je slušností položit nejdříve otázku:

"Dovolíte slečno-paní-madam ?"

"Nechcete se s námi svézt?"

"Jedete s námi nahoru-dolů ?"

"Mohu vám pomoci ?"

Nabídnout pomoc nebo pozornost otázkou a nikoliv rozkazovacím způsobem. To je to, o čem mluvím. Možností je přeci mnoho, stačí je používat. Já v tom nevidím žádný problém. Proč to tedy tolik pobavilo pana Kalába ? Jsem si jistá, že téměř každá žena s úsměvem a s potěšením přikývne, pokud nemá zrovna jinou cestu či jiné plány. A v tom je ten problém. Někteří muži se často snaží ukázat v dobrém světle na veřejnosti, aniž by je vůbec zajímaly plány a úmysly ženiny, aniž by je zajímala její svobodná vůle. V soukromí, nebo pokud jsou odmítnutí, si pak servítky neberou.

Pokud se jakéhokoliv člověka slušně optáme, zda stojí o naši pozornost či pomoc, má možnost se sám rozhodnout, zda nabídnutou pomoc nebo džentlmenské gesto přijme nebo odmítne. Na tom není nic feministického. Ještě nikdy jsem neslyšela, že by některá žena či muž odpověděli, že se o to neprosí či ještě hůře. Vlastně nebýt pana Kalába, dodnes by mě taková možnost ani nenapadla.

Příkladem podobného jednání je uvolnění místa v přeplněném autobuse. Cestuji denně hromadnou dopravou a mám s tím, vzhledem ke svým šedinám, bohaté zkušenosti. Posuďte sami tento rozdíl.

"Paní, nechcete si sednout?"

"Paní, sedněte si!"

Nemusím snad ani moc vysvětlovat, že otázka pochází od mladé, rozjívené generace, zatímco doslovný příkaz od starších mužů ze staré školy (ale netvrdím, že úplně všech, já všechny starší muže v Čechách neznám a výjimky připouštím). Při delší cestě, nebo jsem-li unavená, ráda přijmu nabídnuté místo. Jedu-li pouze jednu stanici a hlídám si výstupní dveře, aby mi řidič nezapomněl otevřít, což se občas stane, s úsměvem a s poděkováním odmítnu. Mám k tomu důvod, o kterém nepotřebuji vykládat celému autobusu, je to důvod pouze můj soukromý.

Mládeži je to šumafuk, považují to za mé svobodné rozhodnutí a můj problém, jestli chci za jízdy stát nebo ne. Ale starší generace se neobejde bez uražených úšklebků a někdy i nespolečenských poznámek. Nereaguji na ně, myslím si své. Nemám však žádnou potřebu někoho mlátit nebo častovat jízlivými poznámkami, jak mi pan Kaláb naznačuje.

Co se týká těžkých kufrů, tam bych v dnešní době žádné džentlmenství ani nedoporučovala. Za prvé mnoho žen dnes sportuje a jejich fyzická kondice je lepší nežli u některých mužů. Za druhé žijeme ve světe trénovaných zlodějů a džentlmenství by mohlo být špatně pochopeno. Já osobně bych svá zavazadla nikomu nesvěřila. A takto bychom mohli pokračovat dál.

Vrátím se k panu Kalábovi a "jeho" prodavačce. Nechápu, proč by se paní pokladní měla urážet kvůli dotazu na manipulaci se zbožím. Zeptat se je právo zákazníka a odpovědět je pracovní povinností zaměstnankyně obchodu. S džentlmenstvím to nemá vůbec nic společného. Jednání popisované prodavačky neschvaluji. Rozhodně nebylo v pořádku, ale pan Kaláb si mohl stěžovat u vedoucí prodejny. Nebo ji také s úsměvem a pochopením povzbudit, protože práce české prodavačky v marketech se jistě od práce v Kanadě liší.

Paní pokladní není ve svém zaměstnání svobodnou osobou, ale osobou zaměstnanou a podřízenou managementu i vnitřním pracovním předpisům. V naší zemi si prodavačky neurvalost k zákazníkům moc nedovolují, protože při stížnosti od zákazníka mohou být na hodinu propuštěné, i když netvrdím, že to tak vždycky je.

Já se snažím pokladní v marketech chápat, protože znám jejich práci, která se podobá více otroctví či galejnictví s veškerou tvrdostí a šikanou, to vše za minimální mzdu bez nároku na odměnu za odpracované přesčasové hodiny. Jejich fyzická a psychická přetíženost je pro mě zdrojem lítosti a pochopení a nikoliv urážek a stížností. A nejsem sama, mnozí zákazníci i zákaznice se chovají k prodavačkám a hlavně k pokladním s galantností a spíše se je snaží povzbudit a alespoň trochou humoru potěšit. Hulvátů je samozřejmě také dost.

Pan Kaláb se mohl se svou galantností na prodavačku mile usmát, ale neudělal. Proč asi? Je zvláštní, jak mnoho se na stránkách BL píše o Marxovi a jak málo o pracovních podmínkách některých našich zaměstnanců, především žen v továrnách a marketech. Ale uznávám, že z oken kanceláří, pracoven a laboratoří není do továren vidět.

Pokusme se ještě jednou podívat na skladbu článků na Britských listech. O radarech se tu píše téměř celou zimu, ale jakmile se objeví článek například o týrání dětí v Čechách nebo o zdivočelé mládeži, zůstává to téměř bez odezvy. Proč ? To nevím, vždyť naše děti a mládež budou součástí naší občanské demokracie a naše opora ve stáří. Ale tato občanská témata, která by někteří čtenáři rádi viděli odborně zanalyzované, nejsou v zájmu odborných autorů publikujících na stránkách BL. Nejsou ani součástí přehledu témat.

Já osobně se vždy těším na reportáže ze zahraničí jako byly třeba Deníky z Argentiny od Meike Snijder nebo reportáže ze Španělska, o situaci v dalších zemích. Velmi se tyto reportáže liší od mediálních a přinášejí mnoho zajímavých informací. Chci vědět, jak se jinde žije a jak to či ono se v zahraničí řeší. Zajímá mne historie naší země a osobní zkušenosti pamětníků. Už méně mne zajímají urážlivé reakce těch, kteří se pravdě urputně brání.