Ta žena by mohla být třeba redaktorka ženského časopisu a jede do redakce redigovat článek o tom, oč mají ženy v "klukovské" společnosti těžší život. Kluk řimbuch za patnáct, dvacet let zřejmě poskytne bohatý materiál ke stejnému psaní nástupnici elegantní a sebevědomé ženy, protože už teď je z pohledu na něj jasné, že život s ním bude přinejmenším problematický. Proč tenhle úvod, kluk mohl být nemocný (ale s velkou pravděpodobností nebyl, ten obrázek je příliš častý).

Ženy a nejen feministky zastávají vůči společnosti dost pohodlný a výhodný postoj jakéhosi zadavatele společenských služeb, jehož hlas a spravedlivé nároky není slyšen a který nemá na situaci ani výsledek vliv. Ani jednou jsem nezaznamenal náznak reflexe, co by ženy samy mohly či nemohly udělat, nebo za co případně mohou samy. Ve skutečnosti však spolurozhodují nebo dokonce rozhodují o všem, na čem jim záleží.

Nevím, jak je to s rovností výdělků za stejnou práci, podle mého se to skutečně spočítat nedá, to by se muselo srovnávat případ od případu, ale důležité je, že ženy rozhodují o tom, jak budou vynaloženy tři čtvrtiny peněz vydělaných muži i ženami. To, jak se jim chce nebo nechce do politiky je jejich věc jejich volby, případy známých političek ukazují, že to mají spíše snazší, i když budou tvrdit opak. Zdá se, že už nějakou dobu mají dívky z nějakého důvodu snazší i přístup ke vzdělání -- stačí se podívat na stále slabší zastoupení chlapců na maturitních tablech gymnázií.Nevidím proto žádný důvod k tomu, aby mužům byl stále předkládán jakýsi audit za vedení společnosti.

Moje dobrá matka, která by se asi usmívala, kdyby slyšela o zápřahu dnešních žen, by mne z toho sedadla rychle pakovala, stejně jako všechny její vrstevnice, kdyby se tam objevil někdo jen trochu přes třicet. Když mi bylo čtrnáct, řekla mi: Nedělej si ze ženy otroka, jestli chceš mít dobrý vztah, a práci doma si rozdělujte a naučila mne trochu vařit. (Zhodnotil jsem to ještě před manželstvím, když jsem mohl zvát děvčata do garsonky na "čínu").

Dnes jako důchodce na volné noze věnuji zhruba tři hodiny týdně základnímu úklidu docela velkého bytu (profesionálovi by na to stačilo méně, jak jsem zjistil dotazem, žena věnuje pak zhruba totéž týdně "finálu" jak říká, má přece jen citlivější ženské oko) nakupuji, (to jsem dělal i s velkou částí vaření ještě v době, když jsme byli zaměstnáni oba) připravuji večeře, a předkládám je své ženě, když přijde z práce a jsem rád, když jí chutná a přes své vysokoškolské vzdělání nevidím žádné ponížení v tom, že mne to těší -- na rozdíl od feministek, které se mladým ženám za podobnou změkčilost vysmívají. Chovám obdiv k jejím profesionálním výsledkům a nemám z toho pocit, že by mne to nějak shazovalo. Na druhé straně -a to řeknu velmi slušně -- nerozumím feministkám.

Proč se jedny ženy, ty mladé, pokud mají pocit, že jsou muži špatně vychovaní, neobrátí se svými výčitkami na starší generaci žen? Asi nikdo nepopře, že působení žen ve výchově je stěžejní a čím dál větší část populace vychovávají jen ženy. A navíc, snad to byla také záležitost jejich výběru a schopnosti nebo neschopnosti se dohodnout na funkčním spolužití.To opravdu nemohou nic ovlivnit? Nebo je snazší si jen stěžovat ve stylu secesních paniček MUDr. Plzáka Udělej s tím něco, převedeným do celospolečenské roviny?

Ženy si často stěžují, že nemohou dělat kariéru. Ale pro velkou část populace, u mužů bych to odhadoval na padesát, u žen na o něco více procent, slouží práce k tomu, aby si vydělali na živobytí a jakž tak obstáli v konkurenci, o žádnou velkou kariéru jim nejde (nemáme --li na mysli postup z podvedoucí na nadvedoucí prodejní firmy se zbožím, které zase nikdo až tak nepotřebuje).

Kolik z nich opravdu ale opravdu věnuje doslova pár hodin týdně zlepšování kvalifikace soustavně a jaké by to mělo výsledky? To by se určitě poznalo. Feministky argumentují, jako by všichni byli špičkovými lékaři s množstvím povinně zvládaných novot každý rok.Ale zvláště v "měkkých" disciplínách vycházejících ze společenských věd jde většinou o mlácení poloprázdné slámy a zorientovaný člověk si rychle vybere, co potřebuje. Samozřejmě, když na něco nestačím, musím tomu věnovat podstatně déle, jak ve studiu, tak v pracovní době. Ale to pak není vina společnosti, ale mého odhadu vlastních schopností a výběru.

Problém současnosti je účelné vynakládání času

Problém moderní doby není pro většinu lidí v současnosti nedostatek času, ale jeho přebytek a to, jak jej utratit. Svědčí o tom vyplácející se investice do těchto kratochvílí. A o tom, že ženy v tomhle nijak nestrádají se stačí přesvědčit u kterékoliv trafiky. Stánky jsou doslova olepeny ženským čtením, které vychází v obrovských nákladech a desítkách titulů. Je to většinou velmi řídká duševní strava, několikrát ohřívaná, bez které by se snad ženy bez problému obešly, kdyby potřebovaly časem skutečně šetřit. Stačí se také podívat do televizního programu. Od rána do večera jde v podstatě převážně ženám určené vysílání, několikahodinové bloky telenovel, sitkomy, pořady typu Sama doma atd. Proč by se to vysílalo, že, kdyby na to nikdo nekoukal.

Všecko jde dělat efektivněji i výchova dětí.Ale zřejmě ne dnešním způsobem. Před rokem jsem dělal rozhovor pro jeden zdravotnický časopis s hlavní sestrou dětské kliniky. Mezi jiným si stěžovala na úroveň dnešní výchovy, většina žen své děti neumí ovládat, když je třeba poručit jim, zaujmout je. Na klinice leží i těžší dětští pacienti, kteří by potřebovali klid. Ale po chodbách lítají a křičí děti z ambulance, které jejich matky neumí zklidnit. A nejde samozřejmě jen o to malé procento těch, které jsou skutečně nezvládnutelné.

Jestliže vytvořím ať už ze snobské modernosti nebo z neschopnosti vychovávat (jak jsem uvedl, vyjímám to malé procento, kde to z různých důvodů neplatí) doma situaci, kdy rozhoduje dítě, pak asi budu mít opravdu času málo.

Vzpomínám si na přítelovo vyprávění, jak se dostal do nejvýkonnější formy, když jeho žena byla na tři měsíce v nemocnici. První týden se málem zhroutil, pak v tom našel řád, zapojil desetiletého syna, který přijal luxování a venčení psa jako svou povinnost, kterou bude dělat i kdyby hromy padaly. Přítel se dostal, jak říká do tempa, které by si jinak nenechal vnutit, ale které mu, když o tom později přemýšlel, vyhovovalo." Člověče, já jsme měl poprvé v životě pocit sebedůvěry a toho, že svůj život naplno ovládám," řekl mi. Stačil si v té době upevnit svou pozici v práci, vedle toho jezdit několikrát týdně za ženou, jejíž nemoc se naštěstí neukázala jako nebezpečná, jen nepříjemně vleklá a udělat potřebnou zkoušku z němčiny (slovíčka si opakoval na procházce se psem).

Nedávno jsem viděl něco podobného -- mladá maminka v parku spojila příjemné s užitečným -- jogging s vyvětráním potomka v kočárku.Všem, mimo jednu starou paní s nevolí hodnotící mladou matku běžící parkem s kočárkem a radostně povykujícím batoletem, se to líbilo. Tím samozřejmě neoslavuji onemocnění partnerů, jde o podporu mého názoru, že tomu, kdo je donucen ke skutečně vysokému vytížení a hlavně na to má, to prospěje. Kateřina Neumannová dosáhla hvězdných výšek kariéry v období, které se pro ženy obecně považuje pro seberealizaci za nejtěžší -- a to ještě nešlo jen o zvyšování kvalifikace s knížkou nebo u počítače, ale běháním v terénu.

Před lety jsem viděl polský film ve kterém pár partyzánů obsadí hotýlek v pobřežních dunách po odchodu německé armády. Vrchní číšník, který je jako jediný přivítá, je v hrozném stavu, neholený, ušmudlaný frak, oči zanícené pitím a nevyspáním. Vojáci, zvyklí v bývalém Prusku na samozřejmou disciplinovanost i v civilu se diví, že ho našli v takovém stavu, když tam byl nejméně týden sám. A on jim řekne: Pánové jsou ještě mladí, pánové ještě neví, že čím má člověk více času, tím méně udělá.

Mimochodem happyend s uklízejícím puberťákem se nekonal. Hodná maminka, kterou trápilo pomyšlení na pracující dítě, po návratu z nemocnice nenápadně jeho luxování zrušila a kluk sklouzl ve vztahu k domácnosti opět do běžného chaosu, který bude jednou maminčina následovnice kritizovat. Nižší efektivitu a větší pocit nestíhání měl najednou i přítel, přestože se všichni dělili o relativně menší podíl práce. Ale je to tak, že většina lidí se ke špičkovému výkonu zřejmě nedonutí jinak než pod železným tlakem nutnosti.

Předpokládám, že by se i šéfredaktoru Čulíkovi líbilo, kdyby se prokázalo, že malý zájem o Britské listy ze strany žen je další obzvlášť rafinovanou a ještě obmyslněji realizovanou formou mužské diskriminace. Stačí se ovšem podívat do zmíněné trafiky a sledovat, čemu dává přednost většina ženské populace -- od bulváru po křídové magazíny. Asi by se něco podobného projevilo i u televizní sledovanosti telenovel třeba ve srovnání s kanály, které vysílají jen dokumentární pořady. Nevím, kdo za to může, ale asi sotva muži, kteří jinak, podle mínění feministek, mohou za všechno.

Cožpak není možné, že část z těch žen, které mají vysoké ambice ale nižší schopnosti nenaráží na žádný skleněný strop (ten pocit má jistě i řada mužů, ale když holt všichni nemohou jít pořád výš, pyramida má své zákonitosti), ale na míru svých možností a že pro ty, které mají zdánlivě málo času na rozvoj kariéry jde ve skutečnosti jen o dobře maskovanou obhajobu vlastní pohodlnosti? U mužů to tak bývá, ti se ovšem většinou vymlouvají obecněji na svět, poměry, ze svých osobních neúspěchů, své ženy viní jen malá část populace a ani v hospodě s tím většinou neuspějí. A samozřejmě je tu i nějaký podíl nespravedlivě přehodnocených nebo podhodnocených, ale žádný lidský systém nepracuje na sto procent.

Když někdo na něco skutečně má, dosáhne toho i přes nejneuvěřitelnější překážky. Jeden z největších géniů současnosti, fyzik Stephen Hawking je od mládí odsouzen díky amyotrifické skleróze na vozík, posledních třicet let komunikuje profesor se světem jen díky speciálnímu počítači. Přesto se dostal v oboru asi nejdál a jeho pohled na fyzikální podstatu vesmíru je vysoce nad tím, co je průměr lidí schopen vnímat. Pochybuji, že by si někdo dokázal vymyslet horší překážku pro to v něčem vyniknout.

A ještě jednu drobnou hříčku.. Před časem zde popsala autorka článku o "klučičích" Britských listech srdceryvnou scénu, jak snad ona, nebo jiná holčička chtěla hrát fotbal a oni jí nedali nové lesklé kopačky, ale řekli jí, koukej vypadnout, nemáš pindíka. Jedno oko nezůstalo suché, laciná sentimentalita je osvědčený tahák.

Ve skutečnosti to ještě nedávno fungovalo tak, že když chtěl hrát nějaký kluk fotbal, sebral starý tenisák a pár kamarádů a na nějakém plácku to mydlili do tmy. Protože přitom obvykle nesplnili povinnosti a ničili podle mínění otců drahé boty, společenská podpora byla pramalá. Holky jsme do hry občas brávali, ostatně nic by jim nebylo bránilo najít si jiný starý tenisák a dělat to, co kluci. Ale je to ani moc nebavilo.

V této souvislosti si uvědomuji, že jedna z mála konkrétně uvedených aktivit jistě dosti drahé instituce vlády pro rovné příležitosti, vytvořené pod tlakem EU, je to, že bude dávat pozor, aby si muži nestavěli moc fotbalových hřišť. Je to jistě dobrá zpráva pro rodiče pubertálních dětí, kteří občas nespí z představy, že jejich potomek někde ochutnává, z nedostatku lepší zábavy, svou první dávku drogy.

Myslím, že podobný základ má i většina argumentace v relevantním článku..