1. V Česku masopustní ovárky má skoro každý rád

Kosti z prasat nacházíme na všech pravěkých žárovištích, vepř přežil i potopu světa. V grifech mistrů řeznických tušíš gesta kněží, to oni bývali kompetentní předkládat rituální zvířecí oběti Nejvyššímu. Hold tisíciletému řemeslu by jen chtěl inteligentnější scénář: Soutěže ve zdvíhání a nošení půlek, bourání kusů o závod, v kupírování (stahování), exhibice se širočinou, když řezník odsekne maso jedním máchnutím a váhou pouze kontroluje hmotnost, obratnost v broušení nožů o ocílku i jiné taškařice. A po divadle všedního dne veselé zabijačkové hodování zalévané pivy při muzice a s tancem. Možná i další maškarády. Zručnost a mužnost by zase v té přichcíplé zemičce trochu ožily.

"Víš, kdo to byl Frištenský", zkoušíval mě kdysi ze svého idolu táta, vyučený řezník, pak frontový válečný felčar, nakonec státní úředník. "Jó, ten silák a zápasník?" hrál jsem si na hloupého. " A vidíš, jaký to byl chlap a kam to dotáhnul, a byl jen vyučený ", končíval. To netušil, že tu teď bude mít brzo půl národu vysokou školu a titul aspoň bakaláře...

To můj bratránek Karel, třetí v posloupnosti správců městských jatek, dokázal zabít obrácenou sekerou dvou metrákovou svini jednou ranou už v deseti letech jen pro pobavení porážecí řeznický party. Teď už je taky, jak se říká, senior-dědek, jako já, titul, jen prosím tě né titul. "Vezmi do ruky tuhletu ocílku s nádhernou rukojetí. Je z magnetické oceli, nevím, jak je stará, mám ji po našem pradědkovi a i ten ji zdědil! Ukaž mi, že umíš správně ostřit nůž!". Na padesát centimetrů dlouhém nástroji se vrypem Stahl-werke to není zrovna legrace. "A tuhle je můj nejlepší nůž od předválečné plzeňské firmy Novotný. Dostal jsem jej darem od kamaráda, který už dávno nežije a i ten jej dostal", udeřil špicí dlouhého nože jako břitva o stůl. Nadskočil a nezapružil...

Možná by většinou vylidněná a pro lidi dnes moc drahá Spilka mohla být aspoň jednou v roce narvaná, kdyby právovárečníci byli velkorysejší ke svým Plzeňanům a snížili při svých rituálních zabijačkových masopustních obřadech trochu ceny. Aby se i chudí mohli v čase radovánek pomět. Ne zvědavě a mlsně očumovat a pak si sníst jednu porci prdelačky... Tak kdoví jestli?

2. Jako lampasák a politik, i prase roste hubou. To do půstu většinou skončí

Dnes těm dvěma frajerům ještě přibyl manažer, pisálek a ke všem režimům vždy servilní zpěvák a komediant.

Ale jaký to býval masopust u aparátů ve věži na Čerchově? Jó, jó- rádia Luxemburg, Svobodka a BBC tam šly tenkrát poslouchat bez rušiček. Při střídání na schodišti se tam strašily noční směny záklaďáků převlečené za strašidla a můj maďároš-slovákiš ablézr mi říkával právě zase v masopustu: A disznónak... száján megy be az esztendeje.

Nebudu zatím psát o khaki zabíjačkách. Z nudy jsme tam po ránu z balkonu nejraději stříleli krysy z malorážky, sledovali barvu ve sněhu a ukrajovali ke chlebu z Klenčí dovezený orestovaný špek v červený paprice...

Tahle vzpomínka mi naskočila, když jsem v sobotu na dvoře zdejšího pivovaru poslouchal baryton řezníka-krasavce v červeně pruhované zástěrce při zabijačce prasnice přeštickýho plemene. Tři mistři řezničtí z třemošenského eseróčka nebyli fušeři jitrničkáři nebo gastarbeitři, co se naučili po sametu jen pár grifů u bourací linky v jatkách.

Jen Třemošenským a Lopatským po Radislavu, synu Bivoje a Kyši, co měl první na štítu sviní hlavu, ji přece Přemysl dal na štít úplně samotnou. To ví přece každý heraldik!

Za hodinu štětináč vypařený, zvonečky oškrábaný, slámou opálený a vydrbaný, čisťoučký, běloučký, s očima zavřenýma, s tváří smířenou dovršeným životním posláním, byl zaháknutý za achilovky a vytažený na rozporce na šibeničku. Metrák masa čumilům na odiv, coby anatomická výstavku svalů, sádla a drobů na pochoutky.

"Exekuce" svině před Spilkou byla trochu hazard s těšením diváků. S civilizací to jde vůbec kvůli našemu pokrytectví a změkčilosti z kopce. Moderátor, v ruce širočinu, s mikrofonem na kšiltovce, říká smířlivě: " Zabíjet v Prazdroji pašíka nesmíme. Auto s ním teď vyjede za bránu. Tam chlapci akt provedou a nacouvají zpátky ...Musíte nás pochopit. Nevíme, co by nám zejtra řekli ochránci zvířat, kdyby tu tekla krev."

Chtěl jsem odejít, ale malá holčička, co stála přede mnou, řekla: "Tak na co drží pán tu sekyru?" " Ale Evičko, nesedíš přece u písíčka!", řekla jí maminka. Zvědavě jsem zůstal na dva metry od chlapíků v mundůrech...

Už je zas po všem. Někdo z tácu, nás nejvěrnější čumily, poděluje studenými jaterničkami a jelítky. Evičce ale otázky dál vrtají hlavičkou:" Maminko, proč to prasátko zase nedají páni dohromady, aby běhalo?" "Ale dyť ti to povídám, nesedíš u počítače, tady to bylo doopravdy...", pokouší se děcku věci života a smrti vysvětlit ta mladá, hezká Plzeňačka.

Teď, když to čtete, je už po popeleční středě a začal půst: Čas k rozjímání , že i my jsme prach a v prach se obrátíme!

3. Jak hříšník Masopust řádí zemí Morvdur dnem i večerem

Přívlastkům, na rozdíl od našich klasiků Jana Nerudy a Karla Čapka, se ve fejetonech vyhýbám. O posledním masopustním víkendu mi to jde těžko. K post-moderním rozvernostem (kvazi)maškarních rejů přispěli minulou neděli pro změnu Pražáci. Šokován jsem náhodou uviděl, před hlavním zpravodajstvím, na už taky dekadentní obrazovce Tele-Dvojky, kopulaci jakési vychrtlé primabaleríny jako v přímém přenosu, doprovázenou extatickými vzdechy, výkřiky a pak výstřely.

Zaplať Bůh, že to bylo jen pitvoření, ale v závěru s vraždami i sebevraždou. Provedeno, tělo na tělo, na mne moc těžkým stříbřitým revolverem ráže 9, v cenové kategorii majitelů meďourů.

Máme už zákony proti násilí v (kvazi)rodinách. Sčítáme kraji z bytů vystěhované muže. Jinde v bulváru čteme a vidíme obrazové instruktáže, jak české hysterky - duševním terorem, verbálním šikanováním, pachovými provokacemi, v minisukních dokonce i na pohřbu exhibují. S rukama sepnutýma k modlitbě, nehty namalované, s nesprávnými polohami palce přes palec, i nás, starý chlapy, furt rajcují ... Bafneme je za vlasy a zatáhneme do jeskyně?

Poučuje mě ve zralé dospělosti v maškarním kratochvílení starý zkušený vychovatel, když jsem ještě pracoval u mrzáčků na Vyšehradě: " Že zlobí? Necháme jim na chvíli volnost! Sami se spárují a sami se rozlezou za plenty a do křoví... Budeme mít na chvíli klid!" To bylo na konci starého režimu a tam se to-to-to a to zas tak vážně nebralo, jak to teď bere ta Voděnková. Bylo plno jiných starostí!

Toník z Marintzů, můj mladší rytieř přátelský- má na to natržený glejt, na pergamenu vymalovaný, už před staletími, z kupírovaný kůže prasečí vyrobený, po jakési šlechtický zabíjačce- tudle mi poslal SMS při letošním pupíkovém masopustu: "Už se blíží chvíle, kdy uvidíme vraždy a sebevraždy v přímém přenosu?" Odpovídám: "Přemýšlej, můj ctihodný bratře v Kristu, copak tam nemáte všade průmyslový kamery, tak to spusťte, a budem ve starym Římě za císaře Diokleciána. "

Jedna moje klientka mě lákala na uzavřený maškarní bál jen pro zvané. "Vemte si novinářský průkaz a foťák, my budeme rádi, jestli mě tam poznáte? Bude to stranda! " Lísala se, potvůrka! "Nebyl jste tam taky za masku? Neviděla jsem vás?" S kamarádkou přišly za kohoutice a vyhrály to. Zootechničky! Nyní ale manažerky na vysokém úřadě pro EU. "S vaším hejtmanem jsme nedávno sjížděly Berounku", chlubily se mi ty holky. Tedy taky že ano, žádný vořezávátka.

Tuhletu sobotu budu mít problém zas. Sokolové mě pozvali na zdvojený šibřinky, pro děti a pak pro dospělé. Ale už mě znáte, chtěl bych se jít radši zas podívat na maškarní Na Spilku.

Kdybych tam přišel za pekaře, bude to zadarmo. Líp to všechno stihnu bez masky. Jen jestli budu na tamty ženský maškary zas trochu v kondici?!

4. Z bujarého masopustu radostně zas do půstu

Jó, předkové na sebe byli přísnější. O moračkách - tři dny před popeleční středou minulý týden - si zařádili naposledy. Máme o tom Západočeši verše v písních z chodskejch voraček: Po tý bujný veselosti, budem zase hrýzti kosti a je jé- ha pro nóbus- až za rok příde masopust.

S bratránkem Kájou, toho už znáte, je z našeho rozvětvenýho rodu, si u jeho rodinného stolu ťukáme lahváči, jak už taky dávno se starým Procházkou u pecí.

Pivním rituálům zdejší chlapi rozumí! Mok se upíjí přímo z láhve. Hasí žízeň, sytí tělo místo chleba i masa, zvyšuje imunitu, reguluje moč a stolici a vopravuje žaludek. Před prvním douškem si musíte dvakrát ťuknout vrchem flašek, hrdlo vo hrdlo, a pak dvakrát dnem o desku stolu. Jemně! Jako s ženskou...

Když bílou pěnovou magii vidí jeho Květuška, ťukne si na čelo, směje se, řekne: "Jste vy to dva exoti!" Od letošku mě to už nechává v klidu. Po popeleční středě jsem za pokání u plzeňský Branky přežil jednu konferenci učenců na exotický témata a eště sem z tuliká jejich chytrosti zdivočilej...

"Jak se Sokolům a Skautům povedly šibřinky", ptá se jeho Květa, když jí změřím krevní tlak omronem. Pravnuk byl s mámou v posledním masopustním odpoledni za kovboje. Sokolovna narvaná, maškar nepočítaných. Princezny, čarodějové, vodníci, rusalky, kosmonauti, však to znáte, taky sem tam nahlíd. "Ale večír?... Jó, taky dost masek. Mušketýři, Angeliky, taky princezny, vodnice a dračicé... Starosta Petr Kabelka si liboval. Se Skauty v Rotaunu oslavili 145. výročí od svýho založení a oni zas měli rovnou stovku, co je zřídil ten jejich Baden-Powel. A teď to tu táhnou za jeden provaz. Šibřinky musí bejt maškarní, ale znal jsem ve Starým Poříčí, ve Stodě, ha v Domažlicích, i hasičský a rybářský. Ty sokolský musej mít hlavně RÁZ. Kulminují vždy půlnoční vobrazovou scénou. Scénář a choreografie tu byly letos o vodních radovánkách z tvůrčí autorský dílny Sokolíků.

Divný slovo, ty šibřinky? Jó, znamená sokolský maškarní bály, a to bych si vyprosil, není vod šíbrování, hejbání, ale od vrabčáků, od napodobení jejich veselejch hlásků, poskakování a houfování. Vymyslel si to sám Jindřich Fügner. A vrabci? To je už taky exotika, jak k sokolskýmu kroji čamara.

"Kdo ví?", dumá Kája, "možná se nám Čechům bude ještě jednou hodit..., abysme byli vůbec vidět... Čichni, udělal jsem ti játrovej salám."

Chcete od Káji Řehořovskejch recept?

To si koupíte dvě půlky čuněčí hlavy a uvaříte je. Pak rozemelete s kilem vepřových jater, vochutíte, dáte do "střívka" nebo do skleniček a na 80 stupňů pomalu provaříte. Ale bacha! Kdyby teplota vylítla ke stovce, oddělí se vám od masa tuk a to bude špatně. "Kdybych měl kutr, byl by ten salám jemnější", posteskne si můj rodný mistr řeznický.

Ale mě právě chutná právě to jeho hrubší provedení... "Ale je půst, tak už žádný přežírání, aspoň do jara zhubneš", dodá na rozloučenou. A přijď zasejc brzo!

5. Modlitba za ty, co tu melou pátý přes devátý

Aspoň jednu malou meditaci na závěr půstu o tenkrát a teď... A copak zítra?

Odložila svoje pletací dráty a vzala si do rukou růženec. Čtyřicátý den postní doby se modlila víc než obvykle. Už se jen šourala. Sedávala ve fotelu u okna, kde háčkovala ženská veledíla. Jak si pamatovala secesní vzory na stórách a přehozech už nevím. Tvořila je měsíce a zpívala si. Harantovi je hodina nekonečná, pro stařenky den sekundou. Okouním. Vyptávám se dětsky neodbytně... Vždy si najde čas odpovídat! " Teď to bude za ty, co jim huby melou pátý přes devátý, místo aby na chvíli zaklaply ty svý komunistický zobáky a mysleli na Pánaboha, zkus si tuhletu modlitbu se mnou". Na ulicích začínala volební kampaň před šedesáti léty. Tvářička kulaťoučká. Pod zrzavou parukou brejličky. Poslouchám zbožně rytmicky zpěvavé odříkávání zdrávasů a otčenášů. Starožitný krucifix s ukřižovaným Bohočlověkem je na zdi naproti s ikonou Bagaródice. Přivezl ji náš legionář se svou ženou z Tuly...O tom vím ještě kulový.

Dětsky mimorozumový zážitek víry.Chvíle za možnostmi rozumu. Do toho prosby, vzývání, poděkování, sliby. Atmosféra rané krajní zkušenosti. Konvertité ji získávají osvícením, mystikové i klopotně. Moderní žíznivci po meditaci za ní teď jezdí tisíce kilometrů, ač promodlené chrámy jsou zde dosud.

"Potřebuješ modlitbu právě proto, že si myslíš, že se bez ní obejdeš", četl jsem v pozdní pubertě u Jana Zlatoústého, když jsem i já prožíval krizi víry a myslel, že vědy - filosofie, biologie, fyzika, kosmologie- umí vyložit vesmír, svět, člověka, lépe než náboženství. Naše babi Helenka mě nadrilovala desatero božích přikázání jako násobilku. Děkuji ti! Ale mám se dnes modlit za celý svět a za vás, vy rošťáci? To přece byla hlavní povinnost mnichů... Kolik je takových řádových bratrů nevím. A jak by tu Helenka nadávala politikům, moderátorům, reklamám, kdyby jí nehrálo jen rádio ale i televize? A kdo si, vy vzdělanci, vzpomene na jméno filosofa a jednoho teologa , kteří na rozhraní osvícenství a modernity vyhlásili smrt Boha?

To zvířátka svou víru v Boha, ve zmrtvýchvstání, v život věčný, neřeší. To je starost druhu "člověka moudrého". Někteří učenci ale nyní tvrdí, že je výsadou v genomu jen určitého procenta populace.

Moje katolická babička věřila Panence Marii Vršíčkové a já zjišťuji, že matka Kristova nám nestárne. Kamarád mi přivezl její zjevené poselství z Medžugorje v Bosně. "Nebuďte tak slepí a navázaní na pozemské věci a nemyslete tolik na pozemský život...Vidím vaše srdce těžkopádná a unavená ke všemu, co je milost a dar. Děkuji vám, že jste přijali mou výzvu."

6. K velikonoční pomlázce patří dynovačka a zelený prut

Pištění začalo v pekárně na Koterovské s kuropěním kohoutů. To bylo napečeno pro Plzeň i okolí a za námi šňůra šestnáctek. Veky, bochánky, beránky, odváželi řidiči v noci nad ránem. Štosovat těsta v dížích, nešidit na váze, o sůl, tuky, cukr, mandle, rozinky, nic nespálit, vyklápět, neutrnout hlavičky, byl kumšt fachmanů.

Kolik hospodyní peče beránka jako symbol a cukrářskou lahůdku?

Pro nás děti to bylo kouzlo s dobrodružstvím. Maminky nechodily do zaměstnání, měly trpělivost na hejno harantů. Znám Jiřinu, Lídu, Květy, Mirku, Alenu, co v krámu mazanec či beránka na slavnostní velikonoční stůl ani dnes nekoupí. Těší se na sváteční dílo lásky a oběti, ať je podle úsporné kuchařky Kejřové nebo domácích receptů po babičkách. Obdivuji to, ochutnávám, chválím, poděkuji...

Co se pochroumalo, to si mohli pekaři a pekařsky odnést nebo dokoupit pro rodinu domů. Vrátní, staří pekaři, stejně tenkrát zavřeli oči. To už byla taková tradice- nárok na deputát- zavedený cechovními mistry. Aby mohli doma ráno tovaryši v klidu a chutně s rodinou posnídat.

Ty chvíle blaha , když otec-živitel ( matka živitelka) chvíli pobyli s dětmi u stolu, než je vyexpedovali do školy a sebe uložili do postýlek. To už je dávno,dávno,dávno! Teď hlídají potravináře kamery, aby majitelům nikdo u válu, na lince, za pecí nic neuďobnul. Staročeši byli přejícnější. Měli ještě všech pět v hlavě pohromadě a neklaněli se jen náboženství boha MAMONA.

Dnes je ale čas velkého ticha a usebrání, když zvony odletěly do Říma a čeká se zmrtvýchvstání Krista Pána. O Velkém pátku a Bílé sobotě nejvíc tušíme, že jsou tajemství za i nad naším rozumem. To vadí padlým andělům a jejich bastardům. Na největší křesťanské svátky církví se slétají jak krkavci každý rok.

I já býval puberťák, když jsem v kostele Panny Marie Sněžné s Fandou Šmausem a teenagery ministranty na povel paní katechetky jako hodné dítko boží držel osamělou stráž u božího hrobu a měl tam hlavně zbožně rozjímat. Na klekátku kromě modlitbiček mě ale přepadaly dětské hříšky o těšení na holky a na dynovačku.

Jít v pondělí pomlázkou, recitovat hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílí... šupat ještě neokalhotěné zadečky, to tříbilo vkus, genderové zásady i vztah k druhému pohlaví.

Pořádná mužská dynovačka musí mít osm proutků. Pekařky nám to v úterý vrátily jedním prutem-klackem a kbelíky plnými vody. Jó, to bylo pak folklóru i vytírání!

6. Komentář před léty pěti: Velikonoce 2002 a piha "naší" ekonomické transformace

Veřejnoprávní média v uplynulém týdnu seznamovala obyvatelstvo se základními pojmy a zvyklostmi hlavních křesťanských svátků.

Některé dramaturgické počiny byly odvážné: Katolický biskup Malý na radiu Vltava pozitivně okomentoval luteránskou velikonoční kantátu, televizní kamery zprostředkovaly divákům mši s mladým knězem a jeho farníky ze všech generací v moravských Václavovicích.

Soukromý kanál v kontrastním sestřihu ironicky porovnal naše chalupářské "sváteční" aktivity se sebekázní a životním stylem Poláků. Vyvracel se zakořeněný názor, že o Velikonocích šlo vždy jen " o svátky jara" a nikoli i o šanci k vnitřní duchovní obnově člověka a celé společnosti.

Americký politolog slovenského původu Michael Novak pochválil Čechy za to , že pohotově vydali jeho knihu o náboženských, mravních a kulturních principech demokratického kapitalismu. Domníval se, že dějinná ekonomická transformace ve vlasti jeho předků se poučí z praktických zkušeností vyspělých zemí a z křesťanských zásad, které zformovaly ekonomickou podobu západní anglosaské civilizace.

Sebe odříkavé principy "nového ducha kapitalismu " a jejich úlohu v akceleraci ekonomik protestantských zemí analyzoval ovšem už Max Weber. Jeho studie zde byly v překladu dostupné dvacet deset let před Novakem.

Zdá se , že čeští společenští myslitelé vyšlí ze stínu K. Marxe a F. A. Hayeka nedokáží ani dnes v ekonomii a ve financích vysvětlovat a prosazovat ony faktory "ducha" , které by fungovaly jako indikátory pro odlišení správného a chybného v myšlení a v jednání.

Pro kněze a křesťanské teology, do jichž hlavní gesce dnes Velikonoce patří, bude i po letošních velikonocích sousloví "mravná ekonomie" protimluv nebo dokonce rébus. Raději se takovému tématu vyhýbají.

Pokrokem je, že katoličtí křesťané od počátku 90. let uznávají, že svobodná společnost je podmíněna trojí svobodou - politickou, ekonomickou a morálně kulturní.

Jedno bez druhého a třetího není demokratickým kapitalismem.