Narozdíl od češtiny odvozuje biblická řečtina od slova pokus, peira (peira), slovo peirasmoz, (peirasmoz);což je jak zkouška, tak zároveň i pokušení. Je v tom moudrost biblického poznání, že každé pokušení je zároveň zkouškou, zda si zachováme svoji identitu, či zda podlehneme svodu a necháme se zlem zkorumpovat.

Průběh Ježíšova pokušení (zkoušky) na poušti připomíná spíše přátelskou teologickou disputaci, než nějaké pekelné utrpení. Když totiž potřebuje ďábel někoho opravdu získat na svou stranu, aby se stal jeho aktivním spolupracovníkem, nikoli jen trpným, ze strachu sloužícím nástrojem, je vždycky sexy. Vždycky svádí, málokdy zastrašuje - nanejvýš obě varianty sofistikovaně kombinuje.

Však také má ďábel přízvisko Lucifer, tj. nositel světla, něco jako osvětový pracovník. Jen opravdová lidská zrůda nazve zlo, kterému se upsala, skutečným zlem. Vždycky se přeci slouží zlu s ušlechtilou demagogickou racionalizací: jednou je to čistota víry, jindy čistota rasy, opět jindy vědecký světový názor, či „spravedlivá“ odplata, či „naše oprávněné zájmy“, obrana demokracie, záchrana míru, obrana území, či vyrovnání se s minulostí...... každý si může dosadit, co je mu libo.

Ona pokušení jsou stále stejná, jako byla u Krista tam na poušti: pokušení konzumního, požitkářského stylu života; pokušení ideologicky, nebo pseudonábožensky zjednodušeného gesta či činu, spoléhajícího na automatický zázrak; nebo konečně použití zlých prostředků k nápravě světa.

Mluví se dnes hodně o církevních spolupracovnících StB v postkomunistických zemích. Dovolím si krátké převyprávění lákacího monologu příslušníků Stb, se kterým chodili za faráři:

„Pane xy, my víme, že jste kritický k režimu. Ale my si toho vážíme, je málo takových, kteří dokáží mít svůj svobodný názor. My víme, že děláme mnoho chyb, někdy i některým lidem ubližujeme, ale neradi. Je to tím, že k nám jsou lidé neupřímní, že se přetvařují, nikdo nám neřekne pravdu. My pak nevíme, jak se věci opravdu mají. Ale vy byste to mohl změnit. Když s námi budete upřímně hovořit, můžete spoustu lidí ochránit, posloužíte církvi, pravdě, spravedlnosti. Mohl byste i jet i do zahraničí, abyste mohl pokračovat ve vzdělání (setkat se s příbuznými...), můžete ledacos, uměli bychom vaši upřímnost ocenit (pokud měl dotyčný nějaký „flastr“, tím lépe, následovala naznačená hrozba), my víme že jste... (– následoval výčet tajných prohřešků, byly-li nějaké), ale hlavně zvažte, že posloužíte dobré věci!“

Byl-li dotyčný naivní, či ustrašený, snadno na podobné lákání nalétl, a to už první osudovou chybou, když slíbil, že o tomto rozhovoru nebude nikde mluvit. Slíbil-li to, už se vezl. Nešlo totiž většinou vůbec o žádné faktické informace, kterými by dotyčný mohl komukoli uškodit, ale pouze o to, mít dotyčného pod kontrolou a o možnost pohrozit mu kdykoli, když by si začal vyskakovat: dejte si pozor, nebo povíme vašim přátelům, že s námi spolupracujete! Dovedu si představit, že podobně byli jistě lákáni a posléze zastrašováni i lidé z řady jiných profesí.

Poněkud mne děsí, že pod rouškou „poznání minulosti“ slouží dodnes – sedmnáct let po převratu – tyto věci k profesnímu i lidskému vyřizování si účtů, často mnohem podlejšímu a nebezpečnějšímu, než byla tehdejší zbabělost toho, či onoho. Zejména bych mnohým našim lustrátorům, odvolávajícím se na Američany řízenou denacifikaci Německa, doporučoval srovnat si toto naše počínání s pragmatičností právě Američanů, kteří již v průběhu 2.sv. války počali shromažďovat z německých zajatců stovky nacistických „mozků“ jako byl Werner von Braun, a využívat je bez ohledu na jejich minulost pro své účely a své zájmy vědecké, ale i třeba špionážní a jiné.

Zlo vždycky hraje na naši naivitu, hloupost, ambice, poživačnost, touhu po jednoduchém a černobílém světě, na naši touhu mít jasně a přehledně definované přátele a nepřátele. Je tomu tak vždycky a v každé době a v každém režimu. Ďábel je podvodník, láká a slibuje lákavě snadná, ideologická řešení.

Jenže my musíme mít odvahu říct, navzdory všem nově povstanuvším ideologům zprava i zleva, že na mnohé problémy našeho světa - ať už je to terorismus, nebezpečí velmi problematické války v Iráku, hrozbu nových závodů ve zbrojení, kriminalitu, korupci - prostě nemáme jednoduchá řešení. To jen ďábel údajně disponuje odpověďmi a řešeními, která by toto vše rychle odklidila ze světa.

Jak píše Tomáš Halík:

„I takové zdánlivě zbožné odpovědi, jako: stačí, kdyby všichni lidé dodržovali Desatero, uvěřili v Pána Ježíše, a hned by všechny tyto problémy zmizely - jsou jen nebezpečné fráze, protože víme - a to dokonce z Písma svatého - že tato podmínka nikdy splněna nebude. Vždycky budeme žít ve světě, kde se bude prolínat svatost s hříšností a kde platí, že i spravedlivý hřeší sedmkrát denně. Důležité je alespoň vytvořit prostředí, kde bychom o těch složitých problémech naší doby mohli seriózně přemýšlet, navzájem hovořit a společně hledat různá řešení - byť to vždycky budou řešení jen částečná a nedokonalá. Ti, kdo slibují, že na zemi rychle zařídí ráj, obvykle z něj udělají dřív nebo později peklo“.

V nadcházejícím postním období zvala stará křesťanská tradice věřící, aby se soustřeďovali na Kristův zápas s mocí zla a s pokušením, které svádí na cestu zla, které na sebe bere většinou podobu dobra, jak říká Bible: Satan se proměňuje v anděla světlosti (2k 11,14). Žijeme manipulováni zlem, jeho mocenskými či komerčními zájmy (reklama), často aniž o tom víme, či alespoň tušíme.

Neškodilo by, myslím, nikomu, kdybychom si to uvědomovali a pokoušeli se  této manipulaci nepodlehnout. Bylo by samozřejmě velice pěkné, kdyby onen Pokušitel neexistoval. Kdyby démonicky svůdné síly zla, které ničí lidstvo a životy jednotlivců, patřily jen do mytologie. Ale právě spolehnutí na toto je projevem oné naivity, hlouposti a slepoty, kterou nás zlo manipuluje.

Amen